Rozhovor  s brněnským biskupem Mons. Vojtěchem Cikrlem, který je při České biskupské konferenci mimo jiné zodpovědný za péči o rodinu.

Téma: o petici Národního centra pro rodinu proti přijetí zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví.  

V případě přijetí zákona o registrovaném partnerství by  šlo o čin,  který svým způsobem může přinést společenské komplikace, eventuálně nebezpečí, které by bylo zaměřeno vůči rodině.  Rád bych upozornil na jednu věc: minorita homosexuálně orientovaných osob se domáhá něčeho, co jiné osoby nemají.  Pokud je mi známo, neexistuje  u nás zákon o manželství, ale pouze zákon o rodině.  Mimořádné právní postavení je delegováno rodině a manželům, protože zakládají nebo se snaží  založit prostředí, v nemž přijdou na svět děti,  na jejichž kvalitní výchově má společnost eminentní zájem. Zákon chrání rodinu a v rámci zákona o rodině definuje manželství. Vznikne-li zákon o registrovaném partnerství a bude-li jeho znění podobné, jako bylo v minulých návrzích, pak tady vznikne precedens v tom smyslu, že na základě sexuální orientace získají určité osoby právní výhody. To náš právní řád dosud nepoznal.

 Jakým způsobem jste se vy, biskupové, dozvěděli o připravovaném návrhu zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví? Dostali jste tyto informace od osob z právnických kruhů nebo z kruhů politických?

    „Tyto informace přišly z politických kruhů, protože šlo o věcný návrh zákona, který vyšel z  vlády, čili to bylo publikováno,  a tak jsme se o tom dozvěděli. A vlastně tomu předcházely i dvě další vlastně takové akce, které měly tento zákon prosadit už v minulosti.“
    Není to tedy první pokus prosadit do legislativy České republiky  návrh zákona, který by prakticky zrovnoprávnil manželství a homosexuální svazky. Národní Centrum pro rodinu při České biskupské konferenci před prázdninami  rozeslalo petici, která je  k dispozici např. v katolických kostelích. a je možné se k ní dosud připojit. Petice vyjadřuje stanovisko katolické církve vůči tomu navrhovanému zákonu, tedy zamítavé stanovisko.
    V  petici šlo o dvě věcí: Jednou z nich bylo vyvolat diskuzi o tomto zákoně., aby o něm lidé přemýšleli. A další věc byla  prezentovat i stanovisko církve k rodině a  vystoupit na její podporu..
   Musím říct, že mě překvapila nečekaně velká až neobvyklá společenská odezva na zveřejnění toho, že vláda projednala návrh tohoto zákona. To znamená, v médiích se objevily články, které zdůvodňují a zdůrazňují potřebnost takového zákona. Byly v mnohem větším počtu než články obhajující opačné stanovisko. V článcích na podporu přijetí tohoto zákona bylo dokonce  možné vysledovat i nátlakové přístupy. Objevily se bohužel i takové přístupy, které se dají pojmenovat jako zkreslování faktu.

 V čem vidíte ten nátlak a v čem spočívalo zkreslování skutečnosti?

    Je to nátlak nepřímý, ale velmi účinný. Nazval bych to koncepce diskriminace. Ve všech těch článcích, ale i ve všeobecném podvědomí se podařilo vybudovat  názor, že homosexuálně  orientovaní občané jsou diskriminováni. Tato představa diskriminace má působit emočně a  z gayů a lesbiček dělá větší oběti než  je fakty doložitelné.
    Víme,  že už  v roce 1961 byl zrušený zákon, který kriminalizoval homosexualitu. I veřejné mínění je stále tolerantnější a homosexuální občané nejsou a nesmějí být veřejně diskreditováni. Toto stanovisko zaujala oficiálně i katolická církev ve dvou dokumentech v 70. a 80. letech a zastává ho zcela jednoznančně i Katechismus katolické církve.

   Katechismus katolické církve zamítá jakýkoliv náznak diskriminace těchto lidí. Což se ve vědomí veřejnosti prezentuje zcela opačně, je to chápáno, jako že věřící se naopak stavějí proti homosexuálům  Znovu opakuji, toto rozhodně není pravda. A v katechismu katolické církve se dále říká, aby lidé, kteří si svůj homosexuální stav  nezvolili nějakým svým rozhodnutím, ale takto  se narodili a mají homosexuální sklony, aby byli přijímáni s velkou úctou a soucitem, dokonce se tam říká, že mají být přijímáni s velkým jemnocitem. A to se netýká jen kněží, kteří je duchovně vedou a radí jim. To se týká každého člověka. Každý má tyto osoby přijímat s úctou a jemnocitem.
    Je však  nutné rozlišovat homosexuální sklon a homosexuální chování. Církev nikdy nebyla proti těm, kteří se narodí jako homosexuálové, ale neakceptovala homosexuální chování.
    Církev uznává svobodu každého člověka v jeho rozhodování a respektuje svobodnou vůli každého jednotlivce, jak se chce chovat, ale neznamená to, že takové chování může podporovat. Je potřeba jasně říct, že homosexualita je určitá struktura osobnosti, která není schopna tíhnout k objevování myšlení a života  druhé poloviny lidstva. Že netíhne k opačnému pohlaví, že ho nevnímá jako něco, co ji může doplnit.  S těmito lidmi církev hluboce soucítí, ale není možné přehlédnout, že se jedná  o určitý deficit. Ostatně teprve v roce 1973 byla homosexualita Americkou psychiatrickou asociací  hlasováním vyloučena  ze seznamu nemocí.

  A jaká je vaše osobní zkušenost s homosexuály?

     Jako kněz jsem se  samozřejmě setkal s mnoha lidmi, kteří byli homosexuálně orientováni a snažil jsem se je  duchovně vést k tomu, aby  tento svůj stav  přijali a naučili se správně rozvíjet  své vztahy k druhým. A mnozí to dokázali....  Vzpomínám  například  na setkání  s jednou ženou, která cítila, že je přitahována k  druhým ženám,  ale byl to u ní jenom  určitý časový úsek, a až ho překonala, tak zjistila, že není lesbická, ale že je heterosexuální. Uzavřela manželství a je v něm šťastná. A to manželství trvá už dlouhou dobu a stále cítí, že to pro ni byla jen přechodná fáze.

 Ale vraťme  se ještě k tomu předchozímu. Mluvil jste o nepřímém nátlaku. V čem vidíte zkreslování faktů?

    V zamlčování určitých skutečností.  Odborníci upozorňují, že všechny výzkumy na toto téma ukazují např. velkou problematičnost vztahu mezi dvěma muži. Křesťanská antropologie vysvětluje tuto problematičnost tím, že sexualita zde neslouží svému cíli. Že je v tomto vztahu převážně autoerotická a nepomáhá tedy k rozvoji osobnosti člověka. Dokonce existují velmi solidní výzkumy, které ukazují, že sexualita v homosexuálním vztahu velice často nabývá forem, které se dají nazvat problematickými i z dalších hledisek, např z hlediska zdravotního. A tím nemyslím jen na AIDS. Zkušenosti potvrzují, že podstata homosexuálního vztahu mezi muži postrádá jednu důležitou věc, a to je jednoznačná orientace na věrnost. Až do roku 1981, tedy do roku, kdy byl v USA poprvé diagnostikovaný AIDS, homosexuálové otevřeně propagovali promiskuitu jako formu, kterou se homosexuální aktivity realizují. Tento vývoj svým způsobem pokračuje, protože hrozba AIDS bohužel neslouží věrnosti vztahu, ale tomu, že se hledají formy tzv. bezpečného sexu, aby dále pokračující promiskuitní vztahy nebyly ohrožující.

Která  fakta v otázce homosexuality ještě považujete za zkreslená?

    I v našem tisku, dokonce z úst významných politických osobností jsme mohli slyšet, že homosexuálové tvoří desetiprocentní menšinu.  Je známo, že toto číslo pochází z USA, ale z roku 1948. Pozdější výzkumy uvádějí čísla spíše 10x nižší, ale pořád se hovoří o několika procentech.
   V našem tisku se ale běžně operuje pojmem čtyřprocentní menšina.
   Protože jsem se o tom zajímal, mohu říct, co jsem se dozvěděl. Toto číslo se  opravdu opakuje nejčastěji a dá se říct, že  vzniklo jakýmsi hlasováním mediálních tvůrců, není podloženo žádným výzkumem. Jenom tak pro informaci: výzkum, který byl realizován v naší zemi dr. Weissem a kolektivem pracovníků sexuologického ústavu v roce 1994, zjistil, že v naší populaci jsou čtyři desetiny procenta mužů, kteří sami sebe označili za homosexuálně orientované, a tři desetiny procenta žen. Ta čísla jsou v obrovském kontrastu k tomu, co se většinou uvádí. Problematika je  totiž složitější. Záleží na definici, jak tu konkrétní sexuální orientaci budeme definovat. Velice kvalitní světová studie v National Centre for Health Statistic v USA, což je prestižní instituce, zdokumentovala, že méně než 3 % mužů ve Spojených státech mělo v posledních 15 letech homosexuální styk. Dále uvádí, že pouze asi 50 % z nich se označilo za homosexuálně orientované. Je rozdíl, zda někdo přizná sexuální styk v posledních 15 letech s osobou stejného pohlaví, a  rozdíl mezi trvalou homosexuální orientací. Může  to vypovídat o určitém stupni promiskuity, zvědavosti nebo o nějakých jiných mimořádných okolnostech. Ne že by ten člověk musel být homosexuální.
    Křesťanská antropologie už desítky let rozlišuje homosexuální orientaci a homosexuální chování. Do statistik  se však dostávají lidé, kteří třeba jednou v životě experimentovali a už spadají do té kategorie, která je později medializována jako  homosexuální.

 A ještě k  připravovanému zákonu o registrovaném partnerství. V čem vidíte největší nebezpečí v případě jeho přijetí?

    Každý  zákon je vždycky určitou směrnicí, jak se má člověk chovat.  A jestliže mnoho mladých lidí, kteří zatím nemají ustálenou svou sexuální orientaci, se dozví  o možnosti registrovaného partnerství (a mají třeba zatím ostych k opačnému pohlaví ap.)  mohou být touto možností v určitém smyslu  směrováni a  deformováni. A další pro mě podstatnou věcí je to, že manželství mezi mužem a ženou je něčím, čemu musí být věnována naprosto jedinečná péče.  To je také důvod, proč biskupové sledují s velkou pozorností navrhované legislativní úpravy v tomto směru, proč se  snaží i ostatní přivést k odpovědnému rozhodování v této nesmírně  důležité otázce. Jednou přijatý zákon už se těžko bere zpět. Je potřeba chránit tak křehkou, napadnutelnou a často také napadanou instituci, jakou rodina je.