Ponechme nyní stranou právnický pohled na věc. Z tohoto hlediska samozřejmě nejsou ničím omezeni, neboť tyto internetové stránky jsou jejich vlastnictvím a je tedy jen a jen na nich, co zde zveřejní či nezveřejní. Žádný tvůrce jakéhokoli sdělovacího prostředku nemůže být nikým nucen cokoli publikovat proti své vůli.

Často se říká, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nemohu říci ani vykonat nic, čím bych druhého poškodil. V Božích očích i před zákonem pohříchu světským jsou si všichni lidé rovni; proto se těší všichni lidé stejné míře svobody i stejným právům.

Zde se však dostáváme k určitým problémům. Všichni víme, nebo alespoň tušíme, jakou moc má lidské slovo; dokáže povzbudit, potěšit, zranit… Mají-li mít lidé právo popustit uzdu svým vlastním slovům, musí zde být něco (či někdo), co zaručí, že tohoto práva nezneužijí k neprospěchu ostatních. Člověk má právo na svobodu slova; budiž. Druhý člověk však, který je mu po právu roven, má zase právo být chráněn před slovním napadením. Nemluvím zde však jen o tom, co ošetřuje sekulární právo – pomluva, nactiutrhání, hanobení dobrého jména apod. Člověk, který sám váží slova a používá slovníku a výrazových prostředků vyšší úrovně, má – alespoň podle mého upřímného mínění – jakési morální právo na ochranu před vulgárností.

Diskutovat se dá pochopitelně o ledačems – bez ohledu na nějakou “důležitost” daného tématu. Ovšem prubířským kamenem každé debaty není to, o čem se vede, ale jak se vede. Zahnáno ad absurdum, bezpochyby se mnou budete souhlasit, že člověk, který by se pokoušel zasahovat do akademické debaty slovníkem a stylem projevu IV. cenové skupiny, se nemůže dovolávat toho, aby jeho hlas byl brán na stejnou váhu jako příspěvky ostatních debatérů.

Původním záměrem autorů těchto stránek nebylo zřídit diskusní fórum; možnost reagovat na jednotlivé otázky a odpovědi byla svého času jen pokusem o oživení. Za tu krátkou dobu, co tato možnost existuje, se zde nashromáždila značná řada reakcí a připomínek. Ne všechny korespondovaly se stanoviskem katolické morálky a věrouky. To však nebyl důvod pro jejich cenzuru; tyto reakce, psané věcně a slušnou formou, jsou zde stále k dispozici. Ovšem část reakcí z nedávné doby překročila míru nikoli “neznabožství”, “nekatolicity”, ale vkusu.

Nejsme vždy schopni dostát Kristovým slovům a nastavit druhou tvář další ráně. Ptejme se však – je to vždy vhodné a žádoucí? Jsme lidé, tedy jsme Božím obrazem, a jako takoví máme nedostižnou důstojnost, kterou nám může odejmout jen Ten, který nám ji dal. Jednou věcí je totiž strpět příkoří – a druhou je takové jednání schvalovat. A sám Pán se před veleradou ohradil proti bezdůvodnému násilí.

Fanatismus, intolerance – jak často se tato slova stávají zbraní těm, kteří hlásají “rovnost všech názorů”, mnohdy s jistou dávkou intolerance a fanatismu. Jsou-li tedy všechny názory rovnocenné, oč je cennější takový bezbřehý pluralismus než řekněme křesťanství? Je fanatikem ten, kdo odmítá právo na interrupce, nebo ten, kdo odmítá jakoukoliv diskusi o právu nenarozeného dítěte? Proč má být právě ten první fanatikem, zatímco ten druhý je nazýván bojovníkem za lidská práva?

Ano, samozřejmě je možné prohlásit, že v rámci tolerance je nejlepší nezastávat vyhraněný názor. Pak je již jen krůček k tomu, abych toto své přesvědčení chápal jako nezvratné – vždyť tak pěkně koresponduje se základním požadavkem tolerance – a záhy se sám stávám intolerantním fanatikem. Liberálním fanatikem, či fanatický liberálem, chcete-li. Jsem člověkem svobodomyslným, a běda tomu, kdo smýšlí jinak. Jsem fanatikem tolerance.

Nikde. Svobodný člověk – duchem svobodný – si zachovává volnost i tehdy, když se své svobody dobrovolně vzdává. Člověk svobodného ducha zůstává svobodným, i když ze své svobodné vůle přijímá jiný názor za svůj – činí tak proto, že jej považuje za správný, nikoli z donucení. Není pak již rozhodující, zda jej vytvořil on sám, nebo autorita, jíž se ze své svobodné vůle podřídil. Ovšem těžko nazveme svobodným člověkem toho, kdo svůj názor profiluje tím, že potírá nositele názoru opačného. Takový člověk je stále otrokem vlastního strachu – z omylu. Proč však křičí zloděj “Chyťte zloděje!”?

Křesťanství přineslo člověku mimo jiné i jedno obrovské a nezadatelné právo – právo na omyl. Každý člověk tváří v tvář Boží vševědoucnosti může říci: mýlil jsem se, aniž by tím utrpěla jeho čest. Ovšem mýlit se mohu nejen já, může se mýlit i ten druhý. Přiznejme si to, jsme lidé omylní a chybující, byť pravda (či Pravda) může být jen jedna. Koneckonců, až nastane náš poslední okamžik, jak věříme, poznáme to zcela jasně a definitivně. Jen aby již nebylo pozdě; na pětníku se špatně obrací, a ne každý z nás se může měřit s lotrem po pravici.

Kudy tedy z tohoto bludiště ven? Je zřejmé, že potřebujeme nějaké vodítko, nějaké mantinely. My nemapujeme prales, my z něj hledáme cestu ven, a to nikoli kvůli cestě samé, ale kvůli tomu, co nás čeká venku. Určité hranice jsou tím, co nám pomáhá přežít. S rozvojem automobilového provozu vyvstala i potřeba kodifikovat pravidla silničního provozu, a ta slouží k tomu, aby mohli po silnicích jezdit nejen odchovanci závodních stájí, ale i prostí cestující. Inu, pak se ovšem může někdo cítit být omezován v tom, aby se účastnil automobilového závodu po dálnici (a byl za něj patřičně oceněn drahým kovem, například zlatými zuby či platinovým drátem v čelisti).

A stejně je tomu i v na první pohled diametrálně odlišném prostředí, jakým je otevřená diskuse – například na internetových stránkách. Nechtějí-li autoři, aby se stala bitevním polem několika ostříleným jedincům, kteří po sobě navzájem pálí z těžkých kalibrů hlava nehlava (a nejlépe pod pás), pak pochopitelně musí občas zakročit. Ostatně, proč na zahrádce vždycky nejvíce bují nikoli mrkvička či chryzantémy, ale lebeda, bodlák a jiný plevel?