Z promluvy R. D. Pavla Habrovce na Diecézním fóru mládeže v Brně
dne 24. ledna 2004

     Podíváte-li se kolem sebe, objevíte veliký poklad. Tím pokladem je život každého z nás. Pán Bůh stvořil člověka ne jen jako Adama, jen jako Evu nebo jen jako jejich děti; on stvořil všechny lidi dohromady. Stvořil je jako muže a ženu a řekl jim: Naplňte zemi. Tak byl stvořen člověk ne jako jeden, ale jako společenství, a to je veliká pravda, ze které vychází mnoho dalších. První z nich je velice radostná: Někam patříte. Nikdo z vás není do tohoto světa hozen jen tak, ale určitě pro každého zvlášť je tady společenství těch, kteří hledají Krista; společenství, kam patříte i vy. To je vaše farnost.
     Namaloval jsem si tento plakát.

Celý prostor až po obvodovou čáru je společenství věřících, kteří do farnosti patří. Středem pak je Bůh, jak je přítomen ve mši svaté, ve svatostánku, jak je tajemným a zvláštním způsobem přítomen tady mezi námi, když se shromažďujeme v jeho jménu.
     Společenství církve nazýváme Matkou; a Bůh je náš Otec. Vidíme, že to, co Bůh učinil na počátku – rodina – se uskutečňuje ve farnosti. Každý z nás, ať pochází z jakékoliv rodiny, obdržel alespoň to základní – dar života. Každý dar znamená zodpovědnost; musíme jej také rozvinout a něco pro něj udělat. Teď už asi budeme vnímat farnost trošičku jinak, než abychom se na ni dívali jen tak zvnějšku, kolik je toho v ní nedokonalého, neúplného, dosud málo rozvinutého. Stejně jako v běžné lidské rodině je zde mnoho lidského a slabého, ale je to také cesta, jak se naučit milovat. Člověk se tím, že někoho připoutal k sobě a patří k někomu, ví-li, že vedle něho je druhý člověk, kterého má milovat, zříká vlastního sobectví, je nucen zapomenout na sebe. Jestli to neudělá, nemůže společenství přežít a musí se rozpadnout. Rodina i farnost je společenstvím lidí, kteří jdou společně k Bohu, kteří se společně učí milovat, kteří se společně učí zříkat vlastního sobectví. Jestliže budeme vnímat farnost takto, bude se pro nás stávat rodinou. Bude se pro nás stávat něčím, kde budeme vnímat svoje vlastní místo a budeme cítit, že tam patříme.
     Každý z vás je pokladem, obrovským pokladem, který má obohatit ty druhé. A člověk je šťastný tehdy, když si uvědomí, v čem může své okolí obohatit. Když tohle lidé pochopí, je jim spolu dobře. Pak zjistíte, že i ten, který třeba upadl nebo je nějaký protivný, najednou roste, nějak pomáhá nebo se ptá, hledá nebo slouží; i on je pro nás potřebný.
     V hodině náboženství jsme hráli tuto hru: utvořili jsme kruh, chytli se pevně za ruce a jednoho jsme vyhodili z kruhu ven. Je to nepříjemné, být vyhozen z kruhu. A on se snažil za každou cenu dostat zpět, roztrhnout kruh a chytnout se s ostatními, ale oni se nechtěli pustit. A měli jste vidět, jaká to byla pro ty malé děti krásná chvíle, když se kruh roztrhl, někde se ruce rozpojily, a on se mohl těch druhých zase chytnout. A tohle máme dělat my všichni, mít pro všechny, kteří přicházejí do farního společenství, otevřené ruce.
     Pavel psal Timoteovi: Bůh ti dal dar. Rozhojni v sobě dar evangelia, běž a buď otevřeným pro druhé, nes to evangelium druhým. Farnost musí být společenstvím těch, kteří rostou v lásce společně, a v lásce neporostou, nebudou-li se chtít dělit také s těmi, kteří jsou zatím mimo kruh. V evangeliu jsme slyšeli, že máme být láskou pro druhé. A jak je možné být láskou pro druhé? To znamená přát jim Boha. A tak, jak říká Pavel Timoteovi, nestyďte se za církev, nestyďte se za evangelium, ale přejte ho druhým.

Vice informaci na Texty, články, promluvy