Liturgie postu

Mezi libozvučnými chorálními zpěvy patří na čelní místo latinské Ohlašování Velikonoc a pohyblivých svátků (Annuntiatio Paschae festorumque mobilium), které zaznívá o slavnosti Zjevení Páně. Zaposlouchat se do slov „vězte, bratři předrazí, že stejnou radostí, kterou jsme zakusili pro Boží milosrdenství z narození našeho Pána Ježíše Krista, se opět potěšíte z jeho Vzkříšení – našeho Spasitele; dne devátého měsíce února oslavíme Popeleční středu a počátek posvátného období čtyřicetidenního postu, dne sedmadvacátého měsíce března budete v radosti slavit svaté Velikonoce našeho Pána Ježíše Krista“ je něco úžasného. Dovedete si představit soudce, který vyzpívá „odročuje se na…“? Kdepak; jak prostou krásou však vyniká liturgie!
Původně toto oznámení rozesílal již od III. století alexandrijský patriarcha. Svým listem po Zjevení Páně oznamoval počátek času pokání i očekávání spásného velikonočního okamžiku a zveřejňoval v něm měnící se datum Velikonoc. Na to navazuje dnešní zpěvné ohlášení.

Po této první předzvěsti čekáme až do zmiňované Popeleční středy. Samotné texty liturgie o ní vypovídají: Popeleční středa je začátkem posvátného období čtyřicetidenního postu: nastávají dny pokání k odpuštění hříchů a záchraně duše – vzácný čas, jímž se vystupuje na svatou horu Velikonoc. (Římské Martyrologium)

Další starobylé svědectví o významu postní doby podává vdova Egerie ve svém deníku z pouti do Svaté země ve IV. století: Než přicházejí Velikonoce, slaví se následujícím způsobem: Jako u nás se zachovává čtyřicet dnů před Velikonocemi, tak i zde se počítá osm týdnů před Velikonocemi. Zachovává se osm týdnů, protože v sobotu a v neděli se nepostí (mimo sobotu velikonoční vigilie, kdy je půst závazný – jinak se zde žádnou sobotu nepostí). A tak v osmi týdnech, bez osmi nedělí a sedmi sobot (protože je zde závazný půst v tu sobotu, jak jsem předeslala), zůstává čtyřicet dní, kdy se postí a které zde nazývají „svátky“ či čtyřicetidenní půst… Zvyklosti postní doby jsou následující: ti, co se nazývají „týdeníci“, tedy ti, kteří konají týdenní půst, jedí v neděli po rozpuštění o páté hodině. Když v neděli pojedli, nejedí až do sobotního rána před přijímáním v chrámu Vzkříšení. Proto se kvůli nim v sobotu koná propuštění ještě před svítáním. Z toho, co jsem řekla o dřívějším propuštění, nevyplývá, že přijímají jen oni, nýbrž všichni, kteří ten den v chrámu Vzkříšení chtějí.

Někteří si navykli v postní době tak, že poté co v neděli po propuštění pojedli, tedy o páté či šesté hodině, nejedí dál celý týden až do následující soboty, až po propuštění v chrámu Vzkříšení. V sobotu, když jedli ráno, večer již nejedí, ale následující neděli se najedí po propuštění z kostela o páté hodině či později, a zase nejedí až do následující neděle, jak jsem popsala výše. Pokrm pro čtyřicet dní je následující: nejedí chléb, neochucují olejem, ani plody ovocných stromů, nýbrž jen vodu a placky.

Každý půst je připojením se ke Kristově ponížení za naše hříchy. Staré kánony dokonce jeho délku předepisovaly. Sněm španělských biskupů v Toledu roku 589 nařídil: Ať se uděluje pokání podle řádných starých způsobů: když se hříšník kaje ze svých hříchů, přijme se vkládáním rukou do řádu kajícníků; je mu zakázáno přijímat. Až ukončí čas smíření, podle posouzení biskupa, bude znovu připuštěn k přijímání Eucharistie. Pokud znovu, během času pokání, upadne do hříchu, anebo po svém smíření, ať je potrestán přísněji, jak předepisují staré kánony.

Biskupové to zopakovali dále v VII. století: Co se týká vykonání pokání za hříchy – pokání je lékem/protijedem duše, která je užitečná všem. Biskupové vyjadřují jednomyslné přání, aby hříšníkům při každém vyznání bylo uloženo smírné pokání. V první den postu se oblékali do kajícího roucha ti, kdo se provinili těžkým hříchem a ztratili tak společenství s Kristovou církví. Původně se totiž hříšník po závažnějším provinění odebral k biskupovi, který mu po soukromém vyznání uložil veřejné pokání. Když ho vykonal, zůstával stále v postavení kajícníků a nemohl například uzavřít manželství, přijmout svěcení či zastávat veřejné úřady. Proto tento způsob smíření nebyl dostupný mládeži, klerikům apod. Nová disciplína umožňovala opakované smíření. Hříšník se soukromně obrátil na kněze, a na konci stanového postu obdržel rozhřešení. Zůstal však v tajnosti; neměl zvláštní oděv ani místo ve shromáždění. Každý hřích tu měl připojené přesné pokání. Spočívalo v umrtvování (tělesné, bdění, recitování žalmů), postech (od vína, piva, masa, tuků, jen o chlebu a vodě) po různou dobu (40 dnů, rok i více). Současná praxe je již rozvinutím pozdějšího pokání. Svátost smíření zahrnuje lítost, která vede k modlitbě a dobrým skutkům. Odříkání se pak zaměřuje na postní období, tedy dobu před Velikonocemi, kdy má věřící povinnost vyznat se ze svých těžkých provinění knězi.

Postní dobu zahajují obřady Popeleční středy. V papežské liturgii ji v rámci tzv. stacionárních bohoslužeb otevírá kající procesí do baziliky svaté Sabiny. Průvod vstupuje do chrámu za zpěvu litanií ke svatým, které zakončují strohá zvolání:
Kriste, Synu živého Boha – smiluj se nad námi.
Který jsi přišel na svět – smiluj se nad námi.
Který jsi visel na kříži – smiluj se nad námi.
Který jsi kvůli nám přijal smrt – smiluj se nad námi.
Který jsi ležel v hrobě – smiluj se nad námi.
Který jsi vstal z mrtvých – smiluj se nad námi.
Který jsi vystoupil do nebes – smiluj se nad námi.
Který jsi poslal Ducha svatého na apoštoly – smiluj se nad námi.
Který sedíš po Boží pravici – smiluj se nad námi.
Který přijdeš soudit živé a mrtvé – smiluj se nad námi.
My, hříšníci – prosíme tě, vyslyš nás.
Abys nám pro svou laskavost odpustil hříchy – prosíme tě, vyslyš nás.
Abys nás přivedl k pravému pokání – prosíme tě, vyslyš nás.
Abys nás vedl ve své službě – prosíme tě, vyslyš nás.
Abys zaměřil naši mysl k nebeským tužbám – prosíme tě, vyslyš nás.
Abys naši duši i duše všech našich bratrů, přibuzných a dobrodinců vytrhl z věčné zkázy – prosíme tě, vyslyš nás.
Aby daroval všem věrným zemřelým věčné odpočinutí – prosíme tě, vyslyš nás.
Abys svět chránil před pohromami, hladem a válkou – prosíme tě, vyslyš nás.
Abys všem národům daroval pokoj a pravou svornost – prosíme tě, vyslyš nás.
Abys vedl svou svatou církev – prosíme tě, vyslyš nás.
Abys apoštolský dům a veškeré církevní řády zachoval v pravé víře – prosíme tě, vyslyš nás.
Abys všem v Krista věřícím udělil jednotu – prosíme tě, vyslyš nás.
Abys všechny lidi přivedl ke světlu evangelia – prosíme tě, vyslyš nás.
Ježíši, Synu Boha živého – prosíme tě, vyslyš nás.

Po obvyklém způsobu pokračuje bohoslužba až do kázání. Po homilii je požehnán popel z ratoletí loňské Květné neděle: Bože, ty dáváš pokorným svou milost, a odpouštíš těm, kdo činí pokání. Vyslyš naše prosby, a když si dáváme sypat na hlavu popel, zahrň nás svým † požehnáním. Dej, ať konáme opravdové pokání po celý půst, abychom s čistým srdcem mohli slavit Velikonoce ve spojení s Kristem. Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků.

Onen popel symbolizuje pomíjivost. To, co koná čas postupně, stráví oheň v okamžení. Vše se mění v šeď – věkem či plamenem. Zdánlivě stejný konec se však v jednom liší: bude ze mne prach strávený časem, anebo popel pročištěný ohněm? Přivede mě prosté znamení církve k hluboké touze po Kristu?

Prvotní křesťané se postili ve středu a v pátek během celého roku, neboť ve středu Jidáš za peníze připravil zradu a v pátek se dovršilo umučení Ježíšovo. Odříkání skrze půst újmy zůstalo jen v tyto dny – na Popeleční středu a Velký pátek.

Kvůli čemu jsem zradil(a) Krista já? Kvůli čemu zemřel za mě na kříži? Postní doba, to není jen odříkání, je to především cesta ke smíření – přes velikonoční svatou zpověď k účasti na radosti vzkříšení.
Marek Slatinský

Vice informaci na Texty, články, promluvy