IV. ZLATÝ VĚK BATOLETE

ODPOUTÁNÍ A INDIVIDUACE

Paradoxní životní úkol člověka začíná již v pozvolném vystřídání typického kojeneckého charakteru typickým charakterem malého dítěte, totiž snahou kojence, která stále sílí od čtvrtého až pátého měsíce života, odpoutat se z původní dvojjednoty s matkou, a která podle Margarety S. Mahler dosahuje svého cíle ve třetím roce života „konzolidací individuality“.

I když nadále můžeme mluvit o celém prvním roce života jako o kojeneckém období (jako již Rousseau) nebo o „orální fázi“ (jako Freud), přece přitom nesmíme přehlédnout, že během prvního roku se již objevují typické charakterové znaky batolete. Nebylo by tedy přiměřené dětskému vývoji, kdybychom jej chtěli pochopit pomocí „stupňového“ modelu, který by od sebe přísně odděloval jednotlivá věková údobí, a řadili je po sobě po stupních. Přechody jsou spíše plynulé. Tak se „posouvají“ již první typické způsoby chování batolete do prvního roku života „kojence“. A když se podíváme z opačného úhlu, pak můžeme bez obtíží zjistit, že přes všechny snahy o odpoutání malého dítěte ještě nebylo úplně upuštěno od dvojjednoty s matkou až do druhého roku života. To se projevuje mezi jiným v protichůdné ambitendenci - na jedné straně zůstat u matky a na druhé straně chtít od ní utéci. Nakonec ale bude mít při zdravém vývoji dítě během svého třetího roku života pocit, že je autonomní člověk s vlastními potřebami a vlastní vůlí, který může vnímat a prožít linii mezi já a ty.

Heslovitý přehled sub fází fáze odpoutání a individuace ve věku malého dítěte podle Margarety S. Maklérové ulehčuje první orientaci.

5. měsíc	subfáze I:	Diferenciace - postupné uvolňování symbiózy - první pocit oddělenosti
10. měsíc ODPOUTÁNI A INDIVIDUACE	subfáze II:	Cvičení - dobývání „světa“ - narcisistický vrcholný pocit - magické mistrovství - oblíbení „světa“ - používání „já“ a „ne“
18. měsíc	subfáze III:	Opětovné přiblížení - uspokojení u matky - strach z odloučenosti - ambitendence: zůstat u matky a zároveň chtít se od ní odpoutat - první prožitky identity
24. měsíc	subfáze IV:	Konzolidace individuality - pocit být člověkem s „vlastním právem“ - já - hranice - vlastní potřeby

Toto schéma podtrhuje vývoj, který je rozeznatelný i pro pozorovatele zvenčí, jak je vyjádřen v odpovídajících fenoménech chování, totiž v rostoucí tendenci odpoutání a individuace.

OHROŽENÍ INTERAKCE MEZI MATKOU A DÍTĚTEM

Podle mnoha specialistů může nemoc dítěte ohrozit interakci mezi ním a matkou. Je celkem samozřejmé, že akutní onemocnění malého dítěte se nutně projeví v jeho chování. Změny či nápadnosti v chování jsou ostatně prvními zjevnými příznaky nemoci a diagnostickým vodítkem i pro lékaře. Chování nemocného dítěte vybočuje z běžné normy a blíží se k jedné nebo druhé krajnosti - dítě je buď zvýšeně dráždivé, křičí, pláče, není k utišení, nemůže spát, anebo naopak je apatické, spavé, nedá se vyprovokovat k odezvě. V jednom i druhém případě signály, jež vysílá do svého sociálního okolí, jsou zvláštní, neobvyklé, méně srozumitelné. Navíc je matka a ostatní domácí vychovatelé zpravidla ve stavu napětí a úzkosti, takže se nechovají s náležitým rozmyslem. Vzájemná směna podnětů je tedy snáze narušitelná. Jedna i druhá strana je vyvedena ze svého klidu a rytmu a pro vychovatele je obtížné dosáhnout nové synchronizace svých projevů s projevy dítěte. Jestliže takový atypický vzorec projevů dítěte v důsledku nemoci přetrvává dlouho, je celkem pochopitelné, že se i na straně vychovatelů snáze vytvoří některé atypické vzorce chování, jako je např. příliš ochranitelský přístup k dítěti, rozmazlování, protekční výchova, nebo naopak skryté nebo i zjevné zavrhování.

Významným činitelem na straně dítěte je nepochybně jeho vrozená vitalita čili chuť k životu, životní elán. Nejvýraznějším vnějším projevem této vitality je chuť k jídlu. Dítě, které se dobře živí a energicky a dravě se domáhá jídla, vzbuzuje ve vychovatelích pocit uspokojení a dává jim možnost vstupovat s ním v klidnou, vyrovnanou, radostnou součinnost. Naopak dítě, které se špatné živí, které je apatické a jídla se nedomáhá, vzbuzuje ve vychovatelích nejistotu, napětí, úzkost, pocit viny a rodičovské neúspěšnosti. Vnitřní vyrovnávání s tímto nepříjemným pocitem probíhá potom na škále mezi dvěma krajnostmi. Na jedné straně je to zvýšená snaha dítě krmit, stůj co stůj „něco do něho dostat“, zlomit jeho odpor k jídlu. Na druhé straně je to zklamání vychovatele, ztráta zájmu o dítě, apatie vůči jeho projevům.

Onen první způsob v našich kulturních poměrech vysoce převládá. Velká většina případů tzv. dětského nechutenství má svůj původ v „nucení“ dítěte do jídla, přičemž toto nucení je vlastně obrannou reakcí vychovatelů proti úzkosti vzbuzované zdánlivě nedostatečnou vitalitou dítěte.

Druhý způsob vyrovnávání se sníženým příjmem potravy dítěte je zaznamenáván poměrně často ve studiích přírodních národů žijících v chudých a nehostinných přírodních podmínkách - u Eskymáků, u australských domorodců apod. Příčiny a následky se tu často točí v jakémsi bludném kruhu. Výživa dítěte působí jeho apatii, ta vede k sníženému zájmu matky o dítě, to má za následek omezený přívod podnětů k dítěti a prohloubení jeho apatie atd. Známý mexický psycholog J. Cravioto ( 1966) na podkladě svých studií o vlivu podvýživy na matku a dítě to vyjadřuje takto: „Tak apatie může vyvolat apatii, a tím přispívat k narůstajícímu způsobu omezené interakce dospělého a dítěte.“

Od let sedmdesátých se množí studie z různých částí světa, které jsou zaměřeny na výživu a zdravotní stav dítěte jako činitele jeho interakce se sociálním okolím. Zdravé, dobře živené dítě je iniciativnější a svým způsobem vůči matce „náročnější“. Provokuje ji „správným způsobem“. Více toho vyžaduje a silněji se toho dožaduje. A hlavně, provokuje ji „správným“ způsobem, takže vzbudí spíše její ochotnou, radostnou odezvu. Také ostatní členové rodiny jsou vtahováni do této vzájemné intenzivnější součinnosti. Otec např. si rád hraje a dovádí se statným, hezkým, čilým dítětem. Kulturně antropologické studie kmene Dang v západní Indii ukázaly, že se tu vývoj dětí opožďuje nejen proti evropským normám, ale i proti normám platným pro tuto část Indie. Bližší pozorování objasnilo, proč je tomu tak. Matky jsou zde vůči dětem pasivní. Děti samy jsou podvyživené, a proto apatické - nedávají matkám dost podnětů. Životní situace tohoto kmene je totiž taková, že se pohybuje na hranici hladu. Všechno se točí kolem časově náročného vyhledávání potravy. I kojení dítěte pokládají matky za zdržování a ztrátu času. Koloběh podvýživy, apatie, nedostatku podnětů a vývojového opožďování se tak rozbíhá a prakticky nikdy nekončí - vytváří nakonec osobitou mentalitu takového národa, k dětem víceméně lhostejnou nebo i nepřátelskou, která se nezasvěcenému vnějšímu pozorovateli může zdát nepochopitelná.

NEPROSPÍVAJÍCÍ DÍTĚ

Dětským lékařům je dobře znám syndrom „neprospívajícího dítěte“. Dítě nepřibývá na váze, nedaří se mu dobře, neprospívá, jak by mělo -přitom není nemocné a jeho organismus funguje normálně. Přinejmenším se nedá nalézt organická příčina. Už od let šedesátých se traduje podezření, že tu nejde ani tolik o dítě jako o matku. Děje se tak totiž tam, kde se matka zdá být příliš zaměstnána jinými věcmi a na dítě nemá čas. V úvahu se bere i funkce otce. Poukazuje se na to, že otec matce v takových rodinách dostatečně nepomáhá, a naopak mnohdy celý proces výchovy ještě ztěžuje.

NOVÝ ŽIVOTNÍ STYL RODIČŮ V počátcích rodičovství zpozorujete jisté změny ve svém životě. Život plný nezávazného a lehkého egocentrismu bude najednou připoután k vnitřnímu budíčku dítěte, k potřebě jeho krmení, přebalování a opatrování v kteroukoli denní i noční hodinu. Nastane téměř úplný převrat ve vašem životním stylu a zpočátku se s tím budete asi těžko smiřovat. Někteří rodiče se s tím nesmíří nikdy a nedovolí, aby jejich životu dominovalo dítě. Snaží se žít i nadále lehce a volně, tahajíce s sebou kabelu s dítětem. Jiní rodiče dělají pravý opak a ve jménu dítěte se zřeknou všeho. Dítě se stane středem jejich života a všechnu energii věnují pouze péči o ně. Ani jeden z těchto extrémů není správný. Nepochybně nejlepší je šťastný střed, v němž jsou sladěny všechny potřeby a emoce dítěte i jeho rodičů.

Děti potřebují od svých rodičů bezpečí a lásku; potřebují, aby je seznamovali s novými zkušenostmi, a také potřebují, aby je přijímali a milovali jako individuality. Jestliže rodič splňuje tyto potřeby, zejména ty, které se týkají lásky a náklonnosti, protože to je nejdůležitější, co lze dítěti dát, dítě se vyvíjí normálně a vytváří si model pro formování všech budoucích vztahů.

Druhou nejdůležitější věcí, kterou svému dítěti kromě lásky můžeme dát, je stimulace. Malé dítě nasává jako houba prakticky každou novou myšlenku a zkušenost, s níž přijde do styku. Vaše novorozené dítě má velké předpoklady pro rozvoj a učení a dychtivě čeká na každou příležitost. Chcete-li být dobrými rodiči, začněte své dítě seznamovat s okolním světem a se všemi jeho zázračnými a vzrušujícími věcmi nejdříve prostřednictvím vás a nejbližší rodiny, a potom pomocí rozšířeného okruhu rodiny.

Děti také potřebují vědět, že dospělí - jejich rodiče, které mají nejraději, je uznávají. Toto uznání byste měli projevovat pochvalami. Je mnohonásobně prokázáno, že děti reagují lépe na pochvalu než na pohanu a pozitivní vzdělávací a výchovný přístup je mnohem efektivnější než negativní. Milované dítě má sebedůvěru. Nemilované ji nemá a jeho odpovědí na situaci, v níž se nalézá, je nezvladatelnost a všeobecná asociálnost. Přestože děti mají své potřeby, rodiče je mají také. Vaše potřeby se nevytratí jen proto, že se z vás stali rodiče. Euforie z příchodu dítěte se rychle rozplyne, máte--li pocit, že vaše potřeby jsou plně zatlačovány do pozadí. Všichni rodiče přinášejí oběti, ale není nutné ze sebe dělat mučedníka. Jestliže nebudou dobře vyváženy vaše potřeby a potřeby dítěte, zmocní se vás nechuť a odpor a šance vytvořit šťastnou a láskyplnou domácí atmosféru bude minimální.

Mluvíme-li o potřebách rodičů, máme na mysli oba partnery. V těchto dnech a v této epoše jsou oba rodiče rovnocenní a rodičovství a péči o dítě musí oba nést stejnou mírou. Mělo by se to brát skutečně jako smlouva. Jste stejně zodpovědní za početí svého dítěte, a proto byste měli mít i stejnou zodpovědnost za jeho opatrování a výchovu. Přinejmenším se musíte se svým partnerem vzájemně dohodnout, jaké úkoly kdo z vás převezme. Není správné očekávat od ženy, že převezme roli vychovatelky, připoutané k domácnosti s jejím omezeným obzorem a s malou možností seberealizace, zatímco otec bude odcházet z domova brzy ráno a vracet se až tehdy, když dítě bude již spát. Jestliže se žena proti tomu vzpírá, situace se stává neúnosnou.

Ideální je, doplňují-li se potřeby rodičů a dítěte vzájemně. Jinými slovy, potřebě rodiče milovat své malé dítě a pečovat o ně vychází dítě vstříc svou závislostí a potřebou být opatrováno.

Jedním ze zdrojů konfliktů v rodině je to, že do sebe nezapadají dvě soustavy potřeb - zejména jsou-li požadavky dítěte větší, než mohou rodiče ve svém stadiu zralosti zvládnout. Dále to může být úzkostnost rodičů. Úzkostní lidé vidí svět jako nebezpečný a tuší nebezpečí i tam, kde není. Úzkostní rodiče vidí více nebezpečí, která by mohla ohrozit jejich dítě. A protože i oni sami jsou pro dítě „okolním světem“, cítí nebezpečí sami v sobě. Jsou v zacházení s dítětem méně jistí, méně spontánní, méně uvolnění, méně radostní. Mají tendenci jeho trochu výraznější projevy pokládat za nemoc, defekt, nebo aspoň zvláštnost, která zasluhuje lékařské pozornosti. A jak jsme již vícekrát připomněli v předchozích statích, úzkost není dobrým duševním klimatem ani pro kojení, ani pro ostatní formy prvotní interakce s dítětem. Dítě se usmívá dříve a vydatněji, jestliže se jeho vychovatel na ně směje, a ne když se k němu blíží s výrazem zkoumavého napětí a s úzkostnou nejistotou v hlase.

Zvýšený pocit nebezpečí vede úzkostné rodiče zpravidla k tomu, že omezují přirozenou aktivitu dítěte, „aby si neublížilo“. Chrání je přepjatě před nachlazením, oblékají je příliš teple atd. Na druhé straně mají tendenci opatřovat si uspokojení a ujištění o své vychovatelské úspěšnosti tím, že se všemožně snaží, aby dítě dobře prospívalo. Nutí je tedy do jídla, do spánku - do zdraví. Rodinný řád bývá pak naplněn nejrůznějšími hygienickými a zdravotními pravidly, která už přestávají mít funkci zdravotní péče a stávají se zátěží. Představují většinou také omezení spontánních projevů dítěte, a tím tedy ochuzení součinnosti o její podstatnou složku. Směna podnětů mezi rodiči a dítětem je pak typicky nerovnoměrná, neboť iniciativa vychází převážně od dospělých, a to i v době, kdy za normálních okolností přebírá iniciativu samo dítě, tj. od půl roku výše.

Omezování aktivity a spontaneity dítěte se pak může projevit v jeho chování a postojích několikerým způsobem. Některé děti se pod tímto tlakem stávají pasivními, apatickými a své aktivity se vzdají. Neprojevují se a později ani nepracují na úrovni, které by byly jinak schopné. Jiné děti se aktivně brání - častěji se zlobí, vztekají, křičí, pláčí. Tím ovšem jen posilují nejistotu rodičů a přispívají svým dílem k zvýšenému napětí v rodinném prostředí. A opět jiné děti se snaží opatřit si uspokojení náhradními cestami - zaměřují se na sebe, někdy mají tendenci se přejídat, někdy vyvolávají nějaké tělesné dráždění, někdy se utíkají do stálého hraní, někdy do drobných, a pak třeba i větších podvodů a uskoků.

MODERNÍ OTEC

Moderní otec je otec, který na sebe přebírá odpovědnost za všeobecné zabezpečení svého dítěte. Dnes je stále méně otců, kteří by se odcizovali svým dětem a odpírali si všechny pěkné rodinné okamžiky, a co je nejdůležitější, ochudili by se o radost z toho, jak děti rostou. Moderní otec je spíše aktivní než pasivní. Den si organizuje tak, aby se brzy vrátil z práce a viděl své děti. Tráví s nimi čas při hře, ukazuje jim nové věci, pomáhá jim v jejich zálibách, bere je s sebou tam, kde se i on sám cítí dobře. Od prvního dne se podílí na péči o novorozence, přebaluje ho, vstává uprostřed noci, aby ho nakrmil, pomáhá při koupání, později mu čte pohádky, hraje si s ním a zpívá mu před spaním. Moderní otec není cizincem, jenž se sem tam ukáže. Je rodičem na plný úvazek a každý člen rodiny přitom získává.

Otec, jenž je starostlivý během těhotenství, je obvykle starostlivý i po narození dítěte. Zájem se projevuje v tom, jak často bere dítě na ruce v prvních šesti týdnech života, a také v tom, zda k němu jde, když pláče.

Nepřekvapí nás, že jeho vztah příznivě ovlivňuje matčino pozitivní přijímání těhotenství a mateřství. Čím šťastnější je během gravidity partnerky a čím více se těší na své otcovství, o to radostněji prožívá ony první týdny svého dítěte, a přirozeně o to lepší je start dítěte do života. Podle toho, jak se otec ujme své úlohy, bude vypadat i jeho postavení v rodině.

RODIČE MAJÍ VÝZNAMNOU ROLI Jako rodiče sehrajete mnohé role v životě svého dítěte. Budete jeho prvním, a snad i nejlepším celoživotním přítelem. Kdysi se lidé domnívali, že dítě si uvědomuje okolní svět poté, kdy začne na něj zřetelně reagovat. Známý je výrok svatého Tomáše Akvinského: „Svěřte mi chlapce do jeho sedmi let, potom si jej vezměte.“ Měl tím na mysli, že během prvních sedmi let lze zformovat osobnost člověka.

Dnes víme, že tohle formující období je mnohem kratší. Dítě začíná vstřebávat informace ze svého okolí v okamžiku narození. Skutečnost, že nemůže zaostřit svůj pohled na vzdálený objekt asi šest týdnů života, neznamená, že nevidí. Novorozenec umí perfektně zaostřit na vzdálenost 20-25 cm, a proto by se v této vzdálenosti měly nacházet vaše ruce a tvář, chcete-li, aby vás dítě vidělo a poznalo.

Novorozenci reagují na zrakové podněty, zvuky, pachy, dotyky, konverzaci a atmosféru od svého příchodu na svět. Jestliže si rodiče uvědomí tuto skutečnost a mají ji stále na mysli, ocitají se ve vysoce zodpovědné situaci. Znamená to, že oni - a nikoli učitelé, jsou plně zodpovědní za to, co se jejich dítě naučí jako první.

Nebudete pouze učitelem, ale také partnerem při hře, rádcem, vychovatelem a udržovatelem kázně. Váš vliv bude klíčový. Dítě se od rodičů učí přátelství i nepřátelství, štěstí a smutku, spokojenosti a nespokojenosti, základům láskyplného vztahu, způsobu konverzace (novorozenec skutečně konverzuje velmi brzy už po dvou týdnech, naučíte-li se rozumět zvukům, které vydává). Všechny prvotní zručnosti, chůze, řeč, socializace, rozvoj intelektu jsou plně v rukou rodičů a nikdo jiný nenese vinu za to, že se nevyvíjejí správným směrem. To znamená, že dnešní rodiče musí být aktivní lidé, plní zájmu, kteří berou své role učitelů s vážností a zanícením od chvíle narození dítěte. Každé dítě potřebuje v počátcích svého života silnou a stálou emocionální vazbu. Jestliže tato vazba neexistuje, protože rodiče jsou nestálí v projevech své lásky, sympatií a poskytování jistoty svému dítěti, nebo proto, že matku nahradila nějaká nevhodná osoba, včasná potřeba bezpečného vztahu se u dítěte nenaplní.

Součástí vaší role bude naučit dítě respektovat práva druhých lidí a jejich majetek, a to si dítě osvojí kázní. Aby byla kázeň efektivní, musí být pevná, vždy však plná náklonnosti, porozumění a ohleduplnosti. Velmi často se delikventní čin dítěte zaměří na bezohledného rodiče, s nímž se nedá komunikovat. Rodič, který si se svým dítětem nepovídá, má velmi malou šanci ovlivnit je, kdežto matka nebo otec, kteří sledovali a respektovali každý krok v jeho vývinu a přijímali jeho osobní zvláštnosti i selhání, budou téměř vždy v situaci, v níž si s ním mohou pohovořit o případných problémech.

Výzkum ukázal, že děti ve skutečnosti nemají rády nedostatek kázně a ani se dobře nerozvíjejí, jsou-li nedisciplinované. Nejlépe se jim daří tehdy, jestliže jim jasně vymezíme hranice. Je na vás, abyste stanovili pravidla chování a konání přiměřené věku dítěte a vytvořili rámec, ve kterém se může pohybovat bez zbytečné kontroly. Výzkumy, zabývající se rozvojem dítěte ukázaly, že tak jako přílišné omezování, tak také nedůslednost působí na děti nepříznivě. Ideální rodiče jsou lidé řádu a přitom laskaví, chápající a podporující nezávislé chování.

Jeden z nejdůležitějších aspektů rodičovství je, že se stáváme pro vyvíjející se dítě modelem. Chlapec pozoruje svého otce a brzy si uvědomí, co bude okolí od něj očekávat, až vyroste. Modeluje sám sebe podle otcova vzoru, kopíruje jeho činnost, přejímá jeho zvyky. Také dcera se učí od své matky, co se od ní očekává a jaké je být ženou. Zdrojem, z kterého děti čerpají první poznatky o sociálním chování a sociálních rolích, je právě atmosféra a chování u nich doma. V procesu rozvoje si vytvoří vlastní morální hodnoty a kritéria, odvozené od těch, které pozorovaly u svých rodičů. Dítě se může pochopitelně učit jenom od jednoho rodiče, je však samozřejmě lepší, má-li na porovnání modely dva. Děti potřebují zájem, pomoc, podporu, poučení, radu a lásku svých otců. V záležitostech disciplíny jsou samozřejmě potřební oba rodiče, protože rodina má uskutečňovat důležitá rozhodnutí jako celek a děti by měly poznat, že rodiče se zajímají o důležité životní momenty a rozhodují o nich společně.

DŮLEŽITOST DOTYKU

Svou první zkušenost s láskou získává novorozenec dotykem matčiných rukou. Druhou je zvuk jejího hlasu. Věřím, že miminka se upnou k těmto dvěma věcem . Řečeno jinak, rozeznají matčin dotyk, její vůni a zvuk jejího hlasu jako něco, co patří bytosti, která se o ně stará a zajímá se o ně, odstraňuje příčiny nepohodlí a celý jejich život dělá lepším a příjemnějším.

K nejdůležitějším věcem v tomto laskavém vztahu patří dotyk, a proto první dotyky mají být jemné, něžné, vítající a chlácholivé.

Nejsme jedinými tvory, pro které je dotyk důležitý. Má svůj význam pro celou živočišnou říši, jak to dokazují některé pěkné a dojemné experimenty se zvířaty. K prvním patřily pokusy se šimpanzími mláďaty. Pokus ukázal, že mláďata byla ochotná raději zůstat bez potravy, aby se mohla tulit k „měkké matce“ , tak velká byla potřeba měkkosti, pohodlí a dotyku.

Toto je respektováno i v odděleních intenzivní péče, kde jsou umístěny nedonesené děti. Miminka jsou pokládána na vlněné deky, protože to v nich vyvolává pocit dotyku. Je překvapující, že se jim daří lépe a rychleji přibývají na hmotnosti než ty, které leží na hladkých lněných nebo bavlněných prostěradlech. Pro rodiče vyplývá z těchto informací velmi důležitý závěr. Chcete-li, aby vaše dítě bylo šťastné, aby prospívalo a přibývalo na hmotnosti, pak jednou z nejdůležitějších věcí, kterou můžete pro ně udělat, je tulit je k sobě a mazlit se s ním. Po celý den využívejte příležitosti k pohlazení, poplácání, dotyku a láskyplnému gestu. Spojíte-li dotyky s něžným a milujícím hlasem a širokým úsměvem na tváři vzdálené 20-25 cm od vašeho miminka, dáte mu skvělý základ do života.

SCHOPNOST DÍTĚTE ROZVÍJET VÍCE VZTAHŮ

Donedávna panoval názor, že pouto spojující matku s dítětem je výhradní. Předpokládalo se, že silné a zdravé pouto mezi nimi je základem duševního zdraví dítěte a za ještě důležitější se považovalo to, aby všechnu péči převzala na sebe matka. Převažoval názor, že dítě není schopno utvořit vztah s několika osobami kromě jediné - a tou je samozřejmě matka. To na ni kladlo nesmírnou psychickou zátěž a stala se objektem velkého nátlaku pro každého, kdo ji chtěl ovlivňovat, ať to byl partner nebo rodina.

Výzkum ukázal, že je to s největší pravděpodobností jinak. Novorozenci se neomezují na jediné pouto. Dosáhne-li vaše dítě stadia, ve kterém si začne vytvářet k někomu vztah, je pravděpodobně schopno udržovat v téže době více vztahů. Jak se dítě rozvíjí, vytváří si současně několik specifických vztahů - pět nebo i více. Ve věku 18 měsíců má téměř třetina dětí vytvořen vztah k sousedům, k babičce a dědečkovi, a především k otci. Výzkum také poukázal na skutečnost, že má-li dítě vztah k více osobám současně, neznamená to, že by jednotlivé vztahy byly povrchní. Vztahová kapacita dítěte není jako koláč, který se krájí. Láska v dětech nezná hranic.

Vycházíme-li z této schopnosti dítěte utvářet si náklonnost k několika lidem, není důvod, proč by se péče o ně nemohla mezi ně rozdělit. Dokonce matka nemusí být ani biologickou matkou. Neexistuje žádný důkaz pro to, že by např. nevznikl vztah náklonnosti mezi dětmi a dospělými, kteří s nimi nejsou v pokrevním příbuzenství a stali se jejich pěstouny nebo adoptivními rodiči. Přesvědčení, že matka, jednoduše zásluhou toho, že je biologickou matkou, má výhradní schopnost starat se o své dítě, nemá žádné opodstatnění. Neexistují lékařské, fyziologické ani biologické důvody, aby o děti pečovaly pouze ženy. Argument mluvící ve prospěch rozdělení rodičovské péče mezi oba rodiče je nezvratný.

Dítě si může vytvořit mnohonásobné vztahy a výzkum ukázal, že tyto vztahy závisejí ve větší míře na kvalitě vzájemného působení než na délce trvání. Je žádoucí, aby dotyčná osoba s ním byla aspoň určitou dobu, není možné však přesně říci, jak dlouho. Nejdůležitější jsou osobní kvality, které dospělý do vzájemného vztahu přináší.

ZVUKY A JEJICH VLIV Novorozenci nemají rádi přílišný hluk. Pokud se dítě seznamuje s vaším hlasem, povídejte a zpívejte mu tiše, jemně a uklidňujícím způsobem. Oxfordský výzkum ukázal, že novorozenci lépe reagují na vysoké tóny ženského hlasu než na hluboký hlas muže. Na miminko působí matčin hlas jako terapie. Měla byste k němu promlouvat nebo zpívat, kdykoliv jste v jeho blízkosti. Je překvapující , jak se i ty nejmenší děti dovedou těšit z říkanek a jednoduchých písniček, zvláště mají-li výrazný rytmus a souzvuk rýmů. Některé výzkumy ukázaly, že u dětí, kterým rodiče nebo vychovatelé v útlém věku zpívají, se rychle vyvine cit pro slova a schopnost s nimi pracovat. Obvykle začínají mluvit a číst o něco dříve než jiné děti.

LASKÁNÍ A BEZPEČÍ Batole nevyžaduje již tolik chovám a nošení jako malé miminko, avšak přijdou chvíle, kdy vám dá najevo, že si přeje, abyste je nosili jako dříve. Bývá to, když je unaveno po dlouhé procházce, prořezává-li se mu zub, necítí-li se dobře, bojí-li se něčeho nebo jestliže jste byli dlouho mimo domov. Neváhejte je tělesně podpořit a projevit mu své city. Jakmile získá opět jistotu a uklidní se, dá vám to najevo, sklouzne dolů a odběhne. I harmonický dospělý člověk má potřebu fyzického projevu citů. Uznávejme ji také u svých dětí. Nikdy se jim proto ne vy smí věj té a dopřejte jim tyto projevy. Někdy se dítěti „nelíbí celý svět“. Také větší děti si mohou někdy přát sednout si vám na klín. V mimořádných situacích si mohou dokonce přát sednout si vám na klín u jídla, např. jsou-li v domě cizí lidé a děti mají pocit, že je pozorují. Ne-vysmívejte se jim proto. Je-li to vhodné, posaďte si dítě na klín. Váš i krátkodobě trvající dotyk dodá dítěti jistotu, aby se se situací vyrovnalo po svém. Dítě by nemělo jít nikdy do postele bez polaskání a vyjádření vaší blízkosti. Polaskání mu dodává pocit bezpečí a ujištění, že vám na něm skutečně záleží. Jestliže se vaše dítě uhodí, je usouzené, zmatené nebo ustrašené, vezměte je vždy na ruku, objímejte je a uklidňujte slovy plnými porozumění. Povzbuzujte však dítě tímto způsobem jen tehdy, jestliže si to samo přeje. Nezahrnujte je fyzickými projevy lásky, dá-li vám jasně najevo, že si to nepřeje.

Jsou samozřejmě děti, které nemají příliš rády mazleni a laskání. Obvykle to dávají najevo strnutím těla a pláčem ve chvílích, kdy je držíte. Pro rodiče bývá těžké se s tím smířit, protože to vypadá jako odmítání. Z takových miminek obvykle vyrostou děti, které se vyhýbají tělesnému kontaktu a obvykle odvrátí hlavu, pokud je chcete políbit. Samy se k rodičům nepřibližují a bývá velmi těžké projevit jim city a ukázat lásku tím, že se k nim přiblížíte vy. Je možné, že se nikdy nenaučí, jak přijímat tělesné projevy citů, a tyto projevy jim nebudou nikdy příjemné. Máte-li takové dítě, musíte s ním zacházet taktně a nebudete mu ztěžovat situaci tím, že byste je příliš zahrnovali tělesnými projevy lásky. Respektujte rezervovanost svého dítěte. Vyčkejte, dokud za vámi samo nepřijde, a své city vyjádřete jen tehdy, dá-li vám samo svým chováním najevo, že o to stojí.

ROSTOUCÍ NEZÁVISLOST DĚTÍ Jak děti rostou, stávají se stále více nezávislé a možná si myslíte, že potřebují méně dotyků, hlazení, mazleni a laskání. Do jisté míry je to pravda, ale bylo by chybou se domnívat, že tělesné projevy lásky nepotřebují vůbec - zejména chlapci, od nichž se často očekává mužné chování mnohem dříve, než jsou toho vůbec schopni. Každý den by měli rodiče vhodným způsobem svým dětem naznačit, že je mají rádi. Můžete jim dovolit sednout si vám při snídani na klín, nebo je pohladit ve chvíli, kdy si povídáte, co vám přinesl uplynulý den, nebo je laskavě uložit do postele. S přibývajícím věkem se však děti začínají do jisté míry stydět, když jim projevíte své city. Zvolte si tedy na tyto projevy chvilky v soukromí, kdy děti nebudou mít pocit, že jsou hýčkané, když vychutnávají vaši péči, pozornost a lásku. Máte-li více dětí, může být pro vás těžké spravedlivě vaši pozornost rozdělit. Je-li to možné, věnujte jim stejnou pozornost, ale potřebuje-li jedno dítě více péče než druhé, zaměřte se na ně.

STRACH ZE SVLÉKÁNÍ A Z VODY Mnohá miminka se extrémně zneklidní, jsou-li svlečena. Nesnášejí dotyk vzduchu na svém těle a dávají přednost pocitu bezpečí, který jim dává úplné oblečení nebo pevné zabalení. Je-li vaše dítě ještě velmi malé, můžete je pouze omývat houbičkou nebo se pouze omezit na nezbytnou hygienu.

Některé děti nemají vodu rády a koupání je pro ně i pro rodiče velmi nepříjemnou záležitostí. Pravděpodobně nejsnadnější cestou k překonání tohoto strachu je udělat z koupání příjemnou relaxaci a začlenit do ní také mnoho času na hraní. Pokuste se zjistit, čeho se vaše dítě bojí. Je to velikost vany nebo množství vody v ní? Nevztahuje se strach k nějakému zážitku -např. že dítě uklouzlo a náhle se octlo pod vodou? Jestliže způsobuje problém velikost vany, využijte jiné možnosti, např. kuchyňský dřez nebo velké umyvadlo. Dítě bude pravděpodobně zcela spokojeně sedět na odkládací ploše, hrát si a máčet si nohy ve vodě. To by mělo pomoci také v případech, že se bojí množství vody, právě tak jako hra s ruční sprchou nebo se zahradní hadicí (pokud je proud vody mírný).

Paradoxem je, že právě plavání se dá využít k překonání strachu z vody, ale je třeba s ním začít šetrně. Jestliže jste vyzkoušeli výše uvedené metody a dítě začalo projevovat známky pokroku, můžete pomýšlet na plavání. Máte-li možnost, měli byste je přihlásit na hodiny plavání, kterých se také účastníte a sami uskutečníte podstatnou část výcviku (s pomocí instruktora). To, že vaše dítě bude umět plavat, mu může zachránit život. Proto, je-li to možné, dbejte na to, aby si tuto schopnost osvojilo již před nástupem do základní školy.

JÍDLO DÍTĚTE Setká-li se matka s menší překážkou, např. že její dítě odmítne jídlo, má se snažit zachovat klid. Nervozita může totiž vést k horším potížím, které matku ještě více vyvedou z rovnováhy a mohou jí dokonce znemožnit kojení. Psychický stav ovlivňuje také tvorbu mléka. Pokud jde o zdraví dítěte, i několik dní, během kterých může dostávat mlezivo a mléko, je lepší než nic a dává mu to dobrý start do života. Matky by se neměly nikdy trápit tím, že jejich dítě dostatečně nejedlo, mohlo by je to totiž vést k tomu, že se předčasně uchýlí ke krmení z láhve. Není dobré nechat se malými problémy dohnat k unáhleným rozhodnutím. V prvním týdnu po porodu mívají rodičky často plačtivou náladu a snadno se dají vyvést z míry. Bylo by nesprávné vzdát se kojení v tomto nevyrovnaném období. Matka si má uvědomit, že nemůže vnucovat dítěti svou vůli. V konečném důsledku by se mohla dostat do slepé uličky, protože neexistuje způsob, kterým je možno dítě přinutit, aby se najedlo. I když si dělá starosti, že dítě dost nejí, není to tak. Když nechce jíst, je jeho potřeba příjmu energie dočasně menší. Dítě se nají vždy, když má hlad, potřebuje ukojit své potřeby. Po období, v kterém jedlo málo, bude pravděpodobně následovat období, ve kterém bude jíst hodně.

Je třeba přemýšlet v širším časovém rámci. Dítě nemusí mít při každém jídle všechny výživové složky. Jeden den může přijímat více bílkovin a druhý den více sacharidů. Je-li stanovená příliš pevná doba krmení, může se u tvrdohlavého dítěte změnit na dobu nelítostného boje. Dítě má být přirozeně usměrňováno, aby jedlo pravidelně, prochází-li však těžkým obdobím negace, moudrá matka ustoupí a dá dítěti později něco málo na dojedení. Když dítě vstává nebo se pokouší vylézt z vysoké židličky, vyzvedne je z ní a krmení pustí momentálně z hlavy. Bude-li mít hlad, vrátí se k jídlu nebo si o ně řekne. Jestliže se matka s dítětem hádá, znervózní ona a dítě také a krmení se stane nepříjemným. Dítě si začne dobu krmení spojovat s pocitem neštěstí a povede to k dalším potížím. Také čistotnost u jídla není tak důležitá jako to, aby dítě bylo šťastné a jedlo způsobem, který se mu líbí.

CHUTĚ DÍTĚTE

Mezi prvním a druhým rokem začne dítě výrazně dávat přednost určitým jídlům. Takové chutě jsou u dětí velmi běžné, často chtějí jíst jen jedno jídlo a odmítají cokoliv jiného. Batole např. odmítá maso a chce jíst jen jogurt a ovoce. Za týden nato si znelíbí jogurt a bude si přát sýr a ovoce. Být dobrým rodičem znamená nedělat z takových věcí vědu. Na žádném jídle není nic magického a vždy existuje výživová alternativa k potravě, kterou dítě odmítá. Matka nemá ztrácet čas vařením jídla, které dítě momentálně nechce. Výzkum ukázal, že pokud mu nabízí široký výběr jídel, strava, kterou si vybere, bude vyvážená. Jde-li rodičům o to, aby jejich dítě bylo šťastné a prospívalo, brzy si uvědomí, že je lepší, sní-li něco, co má rádo, než když nejí vůbec.

NEOBLÍBENÁ JÍDLA Není nejlepším řešením maskování neoblíbeného jídla nebo jeho míchání s oblíbeným, popř.“podplácení“ dítěte, aby si vzalo aspoň lžičku neoblíbeného jídla společně s lžičkou jídla oblíbeného. Nemá-li dítě rádo nějaké jídlo, má se zvolit alternativa, která má stejnou výživnou hodnotu a o které rodiče vědí, že ji dítě přijme. Má-li hlubokou nechuť k nějakému jídlu, pokusy oklamat je nebo podplatit, aby je snědlo, mohou vést k tomu, že bude odmítat také ostatní pokrmy. Dítě má být seznamováno s novým jídlem, když má hlad. V té době je pravděpodobnější, že je přijme. Jediné, nač si matka má dát pozor je, aby dítě neodmítalo všechna jídla z jedné skupiny. Kdyby se to stalo, bude strava nevyvážená. Jinak není nic zlého na tom, má-li dítě zvláštní chutě. Čím více se matka bude pro ně trápit, tím více se u dítěte rozvinou, protože dítě velmi rychle pochopí, že tímto způsobem s matkou může manipulovat.

PROBLÉMY S HMOTNOSTÍ Je-li dítě správně živené, nemůže mít podváhu ani nadváhu. Bude si regulovat příjem potravy a sní právě tolik, kolik toho v dané době jeho organismus potřebuje. To, že má jinak zdravé dítě podváhu nebo nadváhu, je tedy vina rodičů, kteří mu nabízejí nesprávný druh jídla nebo vytvářejí pro dítě stresové situace. Nadměrná hmotnost u batolete je téměř vždy důsledkem konzumování příliš tučného masa, rafinovaných sacharidů (koláče, sušenky, džem a sladká jídla) a pití příliš sladkých nápojů. Příčinou může být i to, že rodiče brzdí aktivitu svého batolete tím, že je drží v kočárku nebo ohrádce a nedovolují mu vybít jeho energii při lezení nebo chození. Vždy je třeba podněcovat aktivitu dítěte a to tak, že si s ním rodiče sami hrají - čím živěji, tím lépe. Na-růstá-li nadváha stále, je nutné obrátit se na dětského lékaře.

PODVÁHA Pokud batolata nejsou úmyslně ochuzována o jídlo, jen velmi málo z jejich počtu má skutečnou podváhu. Mohou vážit méně než jiné děti téhož věku a pohlaví, zřídka však váží málo vzhledem ke svým tělesným znakům a konstrukci. Mnoho rodičů se zbytečně trápí tím, že mají malé a hubené batole. Některé zdravé děti jsou od přírody malé a hubené, jako jsou malí a hubení někteří dospělí. Dostává-li dítě vyváženou stravu a je šťastné, spokojené a normálně se vyvíjí, nemusí si rodiče dělat starosti.

STRAVOVÁNÍ DÍTĚTE S růstem dítěte bude vzrůstat také jeho denní potřeba energie a v průběhu třetího roku bude potřebovat zhruba 50 kalorií (209 J) na každých 0,5 kg své hmotnosti. Jeho požadavky na výživu zůstanou stejné a bude potřebovat široký výběr dobře připravovaných jídel.

V průběhu třetího roku může dítě pokračovat ve svých chutích a možná, že bude při jídle požadovat také určité rituály. Rituál je něco, co se má podle dítěte stále opakovat. Například se pro ně mohou stát rituálem šikmo nakrájené krajíčky veky; odmítne každý chlebíček, který je nakrájený jinak. Některé děti si přejí mít talíř upravený určitým způsobem a dostanou záchvat zlosti, když je to jinak. Nejlepší přístup k oběma rituálům je trpělivost. Konec konců také dospělí mají u jídla své rituály. Sedíme u stolu v určité poloze a můžeme dávat přednost stolu upravenému určitým způsobem. Pokud je to rozumné, měli byste snášet rituál svého dítěte. Avšak na druhé straně, narušuje-li to vážně příjem potravy nebo obtěžuje-li to rodinu, pokuste se to svému dítěti rozumně vysvětlit a řekněte mu, že takové chování není pěkné vůči ostatním. Buďte nesmlouvaví a připraveni na to, že nežádoucí rituál možná zdoláte až po mnohých pokusech.

SPOLEČNÉ STOLOVÁNÍ Dítě by se mělo seznamovat se společenskou stránkou stravování. Nemůžeme však od něj očekávat příliš mnoho. Je pro ně těžké soustředit se na jídlo se lžičkou, na to, aby nerozlilo nápoj, aby nenadělalo nepořádek a přitom ještě bylo tiché, dokud nedojí. Pokusí se poslouchat, co všechno druzí říkají, a bude se chtít zapojovat do konverzace. Bude se snažit osvojit si množství nových zručností a může být přitom trochu výbušné, protože tím chce překonat své napětí. Nezbytně musí dojít také k menším malérům. I v těchto případech mají být rodiče chápaví a přizpůsobiví.

Je lepší dávat dítěti malé porce, umožní se mu tím, aby si mohlo žádat přídavek. Vrchovatě naložený talíř dítě odstrašuje. Jídla není vhodné příliš kombinovat. Děti si totiž přejí vidět, co jedí. Nemají rády smíšené pokrmy. Přesto má být nabídnut pestrý výběr jídel, aby byla zabezpečena vyvážená strava. I vizuální stránka jídla pro vaše dítě má být brána vážně. Na jeho přípravu mají být použity - pokud možno - výrazně zabarvené potraviny. Do jídelního lístku má být také zařazena potrava do ruky. Je krásné, když jsou rodiče přístupní fantazii dítěte a příležitostně mu naservírují jídlo na talířku také pro panenky a medvídka.

ZAČÁTKY OVLÁDÁNÍ STŘEV A MOČOVÉHO MĚCHÝŘE Dle názoru specialistů existuje jen jeden rozumný přístup k otázce ovládání střev a močového měchýře: přijímat signály svého dítěte a pomáhat mu. Není dobré ho tvrdě trénovat nebo dokonce provádět jakousi drezuru. Začátky tohoto ovládání se zřídka objeví u dítěte dříve než v 15.-18. měsíci, někdy ještě mnohem později. Děti většinou již po dokončení třetího měsíce vyprazdňují střeva během krmení nebo bezprostředně po něm. Někteří rodiče to považují za časnou známku připravenosti pro nácvik chození na nočník. Ale není tomu tak. Jednoduše zde zapracuje zažívací reflex, který podněcuje pohyb potravy trávicím traktem do střev po požití pokrmu.

Dítě bude připraveno na pomoc rodičů, jestliže bude schopné pochopit souvislost mezi vnitřními pocity a fyzickou realitou vylučování moči a stolice. To, že si uvědomuje tyto skutečnosti, se pozná, když např. přestane dělat to, co dělalo, a ukazuje na plenku, nebo se jinak snaží přitáhnout pozornost pláčem, křikem nebo zvláštním tlačícím zvukem. To, že má plný konečník nebo močový měchýř, si dítě začne uvědomovat přibližně ve stejnou dobu, ale jeho schopnost poradit si s těmito dvěma skutečnostmi bude rozdílná. Je mnohem snazší zadržet plný konečník než plný měchýř, a proto vaše dítě pravděpodobně získá kontrolu nad střevy dříve. Proto je rozumné nejdříve navykat dítě na nočník při vyprazdňování stolice. Je to lepší i z hlediska, že pohyb střev lze předpovídat spíše než močení, takže se můžete na ně připravit již předem. Když dítě začne dělat pro něj charakteristické pohyby nebo vydávat příslušné zvuky, navrhne mu rodič, aby použilo nočník. Ulehčí mu to tak, že je úmyslně nechá bez jakéhokoliv oděvu a plenek, takže mu nic nebude bránit v tom, aby se na nočník dostalo včas. Dítě nemá být nikdy nuceno, aby sedělo na nočníku. Mělo by to opačný účinek. Kdyby mu to rodiče příště znovu přikázali, setkali by se s kategorickým odmítnutím nebo dokonce s výbuchem zlosti. Místo konfrontace je pak lépe na nočník na několik dní zapomenout a potom využít vhodné příležitosti dítě pozitivně stimulovat. Jak je to s ovládáním močového měchýře? Tento proces je také postupný. Jednou z prvních známek této zralosti je, že plenka dítěte zůstane suchá i po uplynutí určité delší doby (např. po odpoledním spánku). Jestliže dítě zůstává během tohoto spánku pravidelně suché, může ho matka na tuto dobu nechávat bez plenky. Předtím, než dostane opět plenku, je vhodné ho povzbudit, aby si vyprázdnilo měchýř do nočníku. Provede-li to, zaslouží pochvalu. Neprovede-li to, nikdo nehubuje, ale je třeba to zkusit znovu na druhý den. Když už to umí s úspěchem udělat a umí dát najevo, že chce jít na nočník, může je matka nechávat bez plenek během celého dne. S celou záležitostí se nemá začínat dříve, než je dítě schopno vydržet bez problémů několik minut, dokud je matka nesvlékne. Maléry se přihodí, a proto se na ně rodiče mají připravit a mít vždy pochopení. Nikdy batole nehubujeme, není to jeho vina. Zpočátku pravděpodobně nebude schopno dát jasné znamení, a když si opatrovník rychle neuvědomí, co chce, nebude mít jinou možnost, než vypustit moč, aniž by se dostalo na nočník. Spíše než hubovat, je potřebné dítě utěšit a znovu pozitivně stimulovat.

Každé dítě ať se vyvíjí svým vlastním tempem. Neexistuje totiž způsob, kterým by mohli rodiče tento proces urychlit. Mají být dítěti nablízku a pomáhat mu. Moudří rodiče ponechají na rozhodnutí dítěte, zda má nebo nemá sedět na nočníku. Mohou navrhnout, že by mělo, nikdy však nenaléhat. Ke stolici dítěte se má přistupovat rozumně a nikdy nedávat najevo známky znechucení nebo hnusu. Je přirozenou součástí dítěte a zpočátku bude na ni velmi pyšné. Velmi vhodné je pochválit dítě a přistupovat k jeho sebeovládání jako k úspěchu.

NÁCVIK POUŽÍVÁNÍ NOČNÍKU Nácvik používání nočníku je velmi problematický. Specialisté říkají, že postupy tohoto nácviku a přístupy, které obhajují „trénink“ střevních pohybů a funkce močového měchýře, by se měly vykořenit z výchovy dítěte. Důvody jsou tyto: je nemožné nacvičovat u dítěte cokoliv, pokud tělo nedospělo do stadia, ve kterém je anatomicky a fyziologicky schopno splnit požadavky. Jestliže to aplikujeme na funkci střev a močového měchýře, znamená to, že je pro dítě nemožné, aby je ovládalo, pokud svaly v nich nejsou dost silné na to, aby zadržely moč a stolici, a pokud nervy vedoucí z mozku ke střevům a močovému měchýři nejsou dost zralé na to, aby poslechly pokyn, který jim dá mozek.

Dokud dítě nedosáhne tohoto vývojového stadia, není schopné uskutečnit tento výcvikový program. Z toho vidíme, do jaké strašné pozice se mnohdy drezurované dítě dostává. Okamžitě si uvědomuje, co od něj rodič chce, avšak jeho tělo není schopno splnit požadavek. Vůle dítěte udělat rodičům radost převyšuje téměř všechna jeho přání a v tomto případě je potom frustrováno. Bude nešťastné z toho, že nemohlo vyhovět, a bude se cítit neschopné, zahanbené, bude mít pocit viny a v konečném důsledku bude podrážděné. Trvá-li matka na nácviku na nočník, když dítě ještě na něj není připraveno, může to skončit jen smutně. Vztah mezi rodiči a dítětem se naruší. Rodiče se pak stanou zdrojem neštěstí a pohyby střev a nácvik na nočník se změní v boj, ve kterém bude zápasit vůle dítěte s nervy rodičů ve dne i v noci a ve kterém to rodiče na dlouhou dobu prohrají. Dítě i rodiče budou trpět pokaždé, stane-li se nezbytná nehoda.

Jestliže již dítě nabylo kontroly, bude se během třetího roku stále zlepšovat. Zjistilo se, že ve věku dva a půl roku přibližně 90 % děvčat a 75 % chlapců je schopno plně ovládat svá střeva a dokonce chodí sami i na záchod. Tentýž výzkum ukázal, že se více než polovina dětí v tomto věku ještě v noci pomočuje, i když se přes den obejdou bez plenky.

KONEC NOČNÍHO POMOČOVÁNÍ Schopnost ovládat močový měchýř v noci získává dítě až nakonec. Dítě ve věku dva a půl roku většinou nemůže zadržet moč na delší dobu než na pět hodin a v mnoha případech ani na tak dlouho. Signálem, že se může přestat na noc dávat plenka, je to, že se pravidelně budí se suchou plenkou. Když se tak stane, necháme je bez ní, zavedeme je však k nočníku a povzbuzujeme je, aby si vyprázdnilo měchýř, než půjde spát. Doporučuje se nechat nočník u postele a navrhnout dítěti, aby jej použilo v noci, bude-li to potřebovat. Necháme rozsvícenou slabou noční lampu, aby vidělo, co dělá, a budeme připraveni mu pomoci, když to bude potřebné. Pro dítě je to významný krok, protože se přestává spoléhat na rodiče a bere na sebe zodpovědnost za použití nočníku. Povzbuzujeme dítě, jakmile projeví známky toho, že bere na sebe tuto zodpovědnost. Je velmi důležité pomoci mu získat sebedůvěru. Maléry jistě přijdou, ale moudří rodiče se však nikdy nenechají vyvést z míry.

VÝVOJOVÉ ZPOŽDĚNÍ Některé děti se naučí ovládat střeva a močový měchýř mnohem později než ostatní. Pro rodiče to může představovat problémy. Téměř ve všech případech je chybou to dítěti vyčítat. Často se v rodině vyskytuje zpoždění v ovládání močového měchýře. Jestliže se dítě pomočuje ve dne i v noci, většina lékařů je toho názoru, že není nutné se problémem zabývat, dokud nedosáhne tří let. Pomočuje-li se jen v noci, lékaři se tím začnou zabývat vážně až po dosažení pěti let. Kdykoliv navštívíte lékaře s problémem týkajícím se močení, vezměte s sebou vzorek moče, aby mohl být laboratorně prozkoumán.

POMOČOVÁNÍ V POSTELI Některé děti, častěji chlapci, se občas pomočí v posteli, a to i mnohem později než ve čtyřech letech. Je to zcela normální jev. Je pravděpodobné, že se to zhorší při změně prostředí nebo zvyklostí, při narození dalšího dítěte, při nemoci, nebo je-li dítě nešťastné, např. při nástupu do školy. Když má dítě takové problémy, navrhneme mu, aby uvažovalo o tom, že po celou noc zůstane suché. Takové pozitivní myšlení může pomoci. Neděláme však z toho vědu. Dítě by si pak dělalo starosti a neposloužilo by to zamýšlenému účelu. Vždy je ujistíme, že to nakonec přestane, protože tomu tak skutečně je. Dítě z toho vyroste, a proto mají rodiče zůstat vždy klidní a chápaví.

REGRESE Přestane-li dítě náhle ovládat svůj močový měchýř a střeva a upadne do nižšího vývojového stadia, příčinou může být nemoc nebo emocionální otřes. Někdy může být příčina zcela zřejmá. Do domu přibude nové dítě a to starší se cítí shozeno z trůnu a odmítnuté. Potom je zcela normální, že zkouší všechny druhy chování, které by mohly odpoutat pozornost rodičů od nového miminka, včetně pomočování se a znečišťování oděvu. Totéž chování může vyvolat vstup do mateřské školky, přestěhování se do nového domu nebo delší nepřítomnost matky. Jestliže se nestalo nic z výše uvedeného, je nutné obrátit se na lékaře, aby vyšetřil dítě, zda nemá infekci nebo drobnou anomálii močových cest.