X. OBDOBÍ ADOLESCENCE

NĚKTERÉ PROJEVY DEPRESE ADOLESCENTŮ

1. Zhoršení soustředění. U lehké deprese je prvním ze symptomů, kterých si můžeme všimnout, porucha soustředění. Mladý člověk není schopen udržet pozornost u jednoho předmětu tak dlouho, jak tomu bývalo dříve. Mysl mu stále uniká od toho, čemu se chce věnovat, a je to stále patrnější. Dospívající začíná ve dne víc a víc snít. Toto zhoršené soustředění je patrné zvláště tehdy, když si dělá domácí úlohy. Soustředit se na práci je pro něj stále těžší. Připadá mu, že čím víc se snaží, tím je to horší. To samozřejmě vede k frustraci a dítě se obviňuje, že je „hloupé“ a „zabedněné“. Dochází k závěru, že není schopno intelektuálně pracovat. Jeho sebehodnocení je nízké.

2. Snění ve dne. Porucha soustředění se projeví v práci ve třídě. Zpočátku je dítě schopno dávat pozor skoro celou hodinu a snít jen několik minut. Jak se deprese prohlubuje a pozornost zhoršuje, dítě dává pozor stále méně, a tím více sní. V tomto bodě má učitel větší šanci depresi identifikovat. Naneštěstí je takovéto snění za bílého dne posuzováno jako lenost a nedostatečná snaha dítěte. Přesto jen jeden nebo dva symptomy, jako jsou porucha soustředění a snění, ještě nikoho neopravňují k určení diagnózy. Je nutné vidět postupný vývoj vzájemných vazeb různých příznaků.

3. Špatný prospěch. Když se dítě ve škole stále méně soustředí na práci a propadá snění, je logickým důsledkem zhoršený prospěch. Naneštěstí je tento pokles výsledků natolik pozvolný, že je těžké si ho vůbec všimnout. Proto je tak zřídka spojován s depresí. Ve skutečnosti jak dítě samo, tak i rodiče a učitelé obvykle mají za to, že děti jsou přetížené nebo že se zajímají více o jiné věci. Asi by tedy z tohoto hlediska bylo lepší, kdyby zhoršení bylo prudké, aby se hledaly skutečné příčiny. Skutečností potom je, že si deprese většinou nikdo nevšimne.

4. Nuda. Jak mladý člověk víc a víc propadá snění, pomalu ale jistě se ho zmocňuje nuda. Nuda je v dospívání, obzvlášť v rané adolescenci, normální, ale jen na relativně krátké období. Taková „normální nuda“ trvá jen jednu nebo dvě hodiny, někdy třeba celý večer nebo dokonce celý den, výjimečně dva dny. Ale trvá-li déle, pak už to normální není a mělo by to pro rodiče být varováním, že něco není v pořádku. Nuda se navenek většinou projevuje tak, že dítě chce být samo ve svém pokojíčku déle než dřív. A tento čas tráví tím, že jen tak leží na posteli, sní a poslouchá hudbu. Mladý člověk, který propadl nudě, ztrácí zájem o věci, které mu dříve dělaly radost, například o sport, oblékání, auta, koníčky, mládežnické kluby, život v církvi a společenské akce, dokonce i schůzky s děvčetem či chlapcem.

5. Somatická deprese. Jak nuda pokračuje a prohlubuje se, dospívající postupně vklouzne do střední deprese. V tomto bodě začíná trpět tím, čemu říkáme somatická deprese. Používám tohoto termínu, protože fyziologická je sice každá deprese, neboť má biochemicko-neurohormonální základ, ale v tomto bodě začínají její příznaky na dítě dopadat čistě fyzicky. Například ve střední depresi začíná pociťovat fyzickou bolest. Může ho rozbolet cokoli, ale nejčastěji ho bolí oblast kolem spodní části hrudníku nebo hlava. Tímto trpí mnoho dospívajících.

6. Uzavření se do sebe. V tomto zuboženém stavu se dospívající dítě může začít stranit svých kamarádů. A aby to bylo ještě horší, nejen že se jim vyhýbá, ale může se s nimi rozejít s takovou prudkostí, bojovností a nepřátelstvím, že se jim nadobro odcizí. Končí to tím, zeje velmi osamělé. A protože se tak naprosto rozešlo s dobrými přáteli, začíná se stýkat s velmi nežádoucí společností, kde se užívají drogy nebo která se často dostává do různých konfliktů. Situace je pak stále hrozivější.

LÉČENÍ LEHKÉ DEPRESE

Jak je možné pomoci našim dospívajícím, když trpí depresí? Za prvé je nutné včas na ni přijít, abychom mohli zabránit tragédii. Proto je nutné být obeznámen s příznaky deprese v adolescenci. Tyto informace nejvíc potřebují rodiče a ti, kteří pracují s dospívající mládeží: učitelé, pracovníci v pedagogických poradnách. Když se na depresi přijde brzy, to znamená, když je ještě lehká, je relativně snadné ji zastavit nebo zmírnit.

Přestože deprese v adolescenci je z hlediska svých příčin záležitost spletitá, bývá zde specifický faktor nebo událost, která nakonec dítě přemůže a „uvede do pohybu“ celou řadu příznaků. Například smrt nebo nemoc či odloučení od člověka, který je pro dospívajícího důležitý, nějaké těžké zklamání jako rozvod nebo těžký konflikt mezi rodiči, nebo když se přestěhuje někam, kam nechce. V těchto chvílích se dítě cítí osamělé, zavržené a nemilované.

V takových situacích je nutné ze všeho nejdřív mu ukázat, že se o něj staráme a máme ho rádi. Toho dosáhneme tak, že s ním budeme dostatečně dlouho, aby mohly padnout jeho vnitřní zábrany a obranné postoje, takže s ním budeme moci doopravdy hovořit. Pak pro něj naše projevy lásky, resp. kontakt očima, doteky a soustředěný zájem začnou něco znamenat. Spočívá-li problém v rodinném konfliktu, například jedná-li se o rozvod, dítě potřebuje pomoc, aby se vůbec nějak mohlo vyrovnat s vlastními pocity. Hlavně musí poznat, že ten rozvod není jeho vina - že nebylo v jeho silách mu zabránit.

Dospívající jsou až přecitlivělí na problémy, které mají rodiče mezi sebou. Naneštěstí si většina lidí myslí, že když dítě vychodilo střední školu a již nebydlí doma, už na něj nedopadá to, co se mezi rodiči děje. Tento názor neodpovídá skutečnosti.

INTELEKTUÁLNÍ UJIŠTĚNÍ

Aby se dospívající mladý člověk naučil správně myslet, potřebuje dostávat intelektuální ujištění či potvrzení. Aby člověk mohl myslet tvořivě, musí si sám sebe vážit nejen citově a psychicky, ale také intelektuálně. Musí pociťovat, že ostatní berou vážně jeho schopnost myslet. To znamená povzbuzovat jeho rozvíjející se sebeúctu ve vztahu k vlastní schopnosti uvažovat a řešit problémy.

Většina mladých lidí není schopna toto ujištění a ocenění pociťovat, pokud je nejdřív nedostali od rodičů nebo od těch, kdo rodiče zastupují. Mnoho rodičů se dopouští té chyby, že své děti jen upozorňují na nedostatky a chtějí je napravovat. Ale dítě se bude cítit „schopné“ jen tehdy, když se mu dostane souhlasu, ocenění a pochvaly, samozřejmě spolu s napomenutím.

Rodiče se mají věnovat svým dětem. To znamená být po ruce a být ochoten prodiskutovat s nimi jakékoli téma, o kterém chtějí hovořit. Znamená to být ochoten vyslechnout - a to pozorně - jejich názory bez ohledu na svůj názor nebo vnitřní reakci. A pak, místo aby okamžitě poukázali na chyby nebo se s dětmi hádali, mohou s nimi probrat závěry, ke kterým došly, a se vší vážností s nimi znovu projít jejich pohled na věc a v klidu vyjádřit názor svůj. Takový rozhovor se bude podobat rozpravě přátel. A rodiče tím vůbec neztratí na své rodičovské autoritě. Je třeba projevit úctu k myšlení svých dětí. Dát jim najevo, že jejich myšlení a názory mají svou hodnotu. Budou-li dospívající děti cítit, že jsou přijímány a respektovány, postupně budou některé názory a hodnoty svých rodičů přejímat i přes kritiku, která je jim vlastní.

Naneštěstí příliš mnoho rodičů odmítá se svými dětmi mluvit na úrovni dávání a přijímání. Místo toho se svými dospívajícími syny a dcerami mluví tak, jako by to byly malé děti. A ti pak mají pocit, že jejich názor nemá cenu. Nejsou intelektuálně podpíráni a upevňováni. Necítí, že je rodiče milují tou pravou a ryzí láskou. Neprožívají úctu, a tak jsou zranění a hněviví.

A k tomu přistupuje skutečnost, že se nenaučili poznávat, je-li jejich myšlení správné či nesprávné, logické či iracionální. Nemají u svých rodičů zpětnou vazbu a nepoznají, má-li jejich myšlení smysl.

Většina mladých lidí neví, zda mají pravdu nebo ne, když o určitých věcech přemýšlejí. To je tlačí k tomu, aby přejímali názory od druhých, kterým třeba jejich blaho vůbec neleží na srdci. Když se od rodiny odcizí natolik, že nepřijímají názory a hodnoty rodičů a dalších autorit nad sebou, začnou naslouchat lidem, kteří jim mohou ublížit mentálně, emocionálně, fyzicky nebo duchovně.

Jen tehdy, když dítě uvidí, že jsou rodiče ochotni s ním komunikovat jako s rozumnou bytostí, která má svůj vlastní názor, bude cítit vyváženou důvěru ve svou schopnost naučit se jasně myslet a vyrůst do intelektuální zralosti.

Je s podivem, že někteří rodiče utratí závratné sumy peněz a věnují spoustu energie na různé protekce, aby svým dětem zajistili dobré vzdělání, a přitom v tom nejdůležitějším - v životě, v duchovních bojích a v hledání skutečného smyslu života, je ponechávají sobě samým a jako snadnou kořist různých destruktivních směrů a sekt.

DUCHOVNÍ ZRÁNÍ DOSPÍVAJÍCÍHO

Jak mohou rodiče své dítě připravit duchovně? Dobře organizované duchovní vzdělávání a různé aktivity zaměřené tímto směrem jsou nesmírně důležité.

A přece nic dítě neovlivní tak jako domov a to, co tam vidí. Rodiče se musí na duchovním růstu dítěte aktivně podílet. Nemohou si dovolit přenechat to ostatním, dokonce ani těm nejlepším pracovníkům s mládeží.

1. Rodiče musí u dětí vzbudit zájem o duchovní věci. Nestačí jen pouhé seznámení s duchovními skutečnostmi, je také nutné je vždy zařadit do každodenního života a do praxe. A to není snadné. Není problém sdělit mladým lidem základní biblické skutečnosti, ale složitější je, aby pochopili, jaký význam mají různé biblické postavy a principy pro ně osobně. Toto se rodičům podaří jen tehdy, budou-li ochotni i něco obětovat a sami se v této problematice vyznají.

2. Rodiče musí o svých duchovních zkušenostech vyprávět. Znalost biblických skutečností získaná v církvi, ve společenství i doma je pro duchovní růst mladého člověka jen surovinou. Musí se naučit tyto vědomosti efektivně a přesně využívat, aby z něj mohl vyrůst člověk duchovně zralý. Aby to uměl, potřebuje zkušenost každodenního chození s Bohem a učit se spoléhat přímo na něj.

Nejlepší způsob, jak dospívajícímu v této oblasti pomoci, je dělit se s ním o vlastní zkušenosti. Když dítě dozrává, mají se s ním rodiče postupně víc a víc dělit o to, jak mají Boha rádi, jak prožívají jeho přítomnost, jak hledají jeho vedení a pomoc, děkují mu za lásku, péči, dary a odpovědi na modlitby. Je třeba sdílet vzájemně zkušenosti.

Je mnoho pravdy ve starém rčení, že „zkušenost je ten nejlepší učitel“. Dospívající dítě se má naučit, jak Bůh naplňuje všechny lidské potřeby, i ty, které se týkají rodiny, včetně záležitostí finančních. Musí vědět, zač se jeho rodiče modlí. Má také vědět, kdy se modlí za potřeby druhých. Pokud je to vhodné, měl by znát problémy, ve kterých prosí rodiče Boha o pomoc.

3. Rodiče by měli být příkladem v odpouštění. Mladý člověk se musí na příkladu naučit, jak odpouštět a jak hledat odpuštění, a to u Boha i u lidí. Toho rodiče dosáhnou především tím, že budou odpouštět sami. Když sami udělají chybu, která jejich dítě bolí, přiznají ji, omluví se a poprosí o odpuštění.

Mnoho lidí má dnes problémy s vinou. Nejsou schopni odpustit a nejsou schopni odpuštění přijmout. Člověk, který měl to štěstí, že se naučil odpouštět těm, kdo mu ubližují, a také o odpuštění dokáže poprosit, demonstruje mentální zdraví.

ZAMĚŘENÍ NA CÍL

Jednou z nejdůležitějších stránek osobnosti mladého člověka je jeho zaměření na cíl. Nikdo, a zvlášť ne dospívající, není v této oblasti orientace na cíl dokonale vyvážený. Někteří lidé jsou až příliš zaměřeni na svůj cíl a všechny svoje síly vynakládají na to, aby dosáhli toho, co chtějí. Přitom úplně vyloučí ostatní stejně důležité věci jako je kultura, odpočinek a osobní vztahy. Člověk, který je příliš zaměřený na svůj cíl, má sklony k tomu chtít dosáhnout dokonalosti, snadno soudí druhé, ve svých úvahách je strohý a umíněný, je napjatý a ustaraný. Všechny věci také bere příliš vážně a osobně.

Je dobré mít cíl a být svědomitý. Ale lidé, kteří to přeženou, mají sklon dívat se na život jako na něco těžkého, v čem se skrývá jen málo radosti. Také budou mít s přibývajícím věkem sklony k depresím, zvlášť ve středním věku. Udělali si totiž z dosažení svého cíle smysl života. Takže když cíle dosáhnou, kladou si otázku, jaký smysl má život teď. A pokud svého cíle nedosáhnou, ani tehdy žádný smysl nevidí. Podobná tendence se může projevit i u adolescenta. Je mu pak možno pomoci tím, že ho rodiče stimulují najít význam dalších smysluplných činností a jiných prostředků relaxace a naučí ho oceňovat nesmírný význam přátel a osobních vztahů. Pro nedospělého člověka je totiž relativně lehké se změnit. Čím je člověk starší, tím je těžší se změnit. Čím je dospělý člověk větším perfekcionistou a čím více je zaměřený na svůj cíl, tím pravděpodobněji bude ve stáří nudný, strohý, protivný a bude trpět depresemi.

Čím víc mladý člověk vidí význam a cenu lidských vztahů, tím více se rozvine v příjemného, sympatického člověka, který umí zvládnout životní problémy bez ochromující deprese. Klíčem je zde vyváženost. Mladý člověk má získat základní stupeň schopnosti zaměřit se na cíl, aby mohl v životě dosáhnout uspokojivých výsledků. Ale je nanejvýš žádoucí, aby se také uměl soustředit na lidi, aby byl schopen vytvářet skutečně kvalitní vztahy jako partner, rodič i kamarád.

PŘÍPRAVA NA SKUTEČNÝ ŽIVOT

Jedním z nejobtížnějších dilemat, se kterými se rodiče musí vyrovnávat, je příprava dětí na život ve světě plném nesouladu, chaosu, lhostejnosti a sobectví.

Myslím si, zeje krutý a hrubý omyl naprosto izolovat své děti a dospívající mládež od světa, jaký skutečně je. Nakonec stejně musí své syny a dcery nechat odejít. A jestliže se děti nenaučí vyrovnávat se s těmito těžkostmi a tlaky, ještě když jsou doma, jak se s nimi asi vypořádají později, když už stojí jen na vlastních nohou?

Když dítě žije doma v přístavu bezpečí a pod vedením rodičů, potřebuje nahlédnout i do problémových oblastí, ale vždy přiměřeným způsobem. Rodiče mu mají dovolit jít si to zkusit, aby měl vlastní zkušenost. Mám na mysli „trénink“, kdy se dítě učí vyrovnávat se s různými životními situacemi a jsou mu poskytována privilegia založená na důvěře, na jeho chování a na vhodnosti té které společenské příležitosti. Tato privilegia bychom měli řídit tak, abychom dítěti pomohli zvládat různé situace tak, jak budou přicházet. Musí se dobře připravit na to, aby se uměl vyrovnat s většinou životních situací. To samozřejmě neznamená, že se zapojí do „nezdravých“ podniků. Měl by se naučit, jak se chovat jako zralý člověk, a rozhodnout se zůstat čistý a nedotknutý nezdravými aspekty dnešní společnosti. Dosáhnout takovéto zralosti u dítěte vyžaduje čas, přípravu, přesvědčení a sebeovládání ze strany rodičů.

Jednou z nejzávažnějších chyb, kterých se rodiče mohou dopustit, je myslet si, že tuto oblast vývoje dítěte bude za ně řešit škola, církev nebo nějaká jiná organizace. Rodič má na dítě největší vliv, zvlášť v otázkách hodnot a životního stylu. Škola a církev může pomoci, ale bez základního vlivu rodičů většinou dítě neprospívá dobře. Kdo pošle dítě studovat, aniž by ho předem připravil na život, neplní svou rodičovskou zodpovědnost. Rodiče mají tedy spolupracovat s dítětem na jeho cestě k nezávislosti a vnitřní svobodě. Přitom mají postupovat tak, že svému dítěti budou důvěřovat a zároveň mu dají možnost poznávat důsledky jeho jednání.

Už v době před odchodem dítěte z domova, mu mají rodiče umožnit takovou volnost, jakou bude mít tam, kam odejde. Je třeba ho připravovat tak, aby se s problémy umělo vyrovnat pomocí sebeovládání a zodpovědnosti i tam, kde je malý nebo žádný dozor.

PROŽITEK SOUNÁLEŽITOSTI

Přestože mladí už jsou skoro dospělí, jejich citové potřeby se oproti dětství moc nezměnily. I v tomto věku potřebují jistotu, že je máme rádi, že jsme jim k dispozici a že jim všemožně pomůžeme tak, aby to bylo k jejich dobru. Pokud cítí, že o ně doopravdy stojíme, můžeme na ně mít pozitivní a konstruktivní vliv během jejich cesty k nezávislosti. Mnoha rodičům zde působí potíže jeden starý nepřítel, a to je pocit svrchovanosti, který vyúsťuje někdy až ke snaze poutat již dospělé dítě. Toto bývá spojeno s výčitkami a hněvem. Rodiče nesmí zapomínat, že toto konečné oddělení je pro jejich děti obtížné a přitom nezbytné. Je to dlouhý odvykací proces, v jehož průběhu mají zůstat k dispozici, vždy ochotni nabídnout podporu a pomoc. Vědomí této rodičovské pomoci je pro dospělé dítě velkou životní jistotou a povzbuzením.