Před nedávnem se na našich stránkách objevila otázka stran homeopatie, akupunktury a alternativní medicíny vůbec. Soudě podle hojných ohlasů v diskusi je o toto téma vážný zájem, je však zřejmé, že je žádoucí zvýšit informovanost. Obrátili jsme se proto na Prof. MUDr. Jiřího Heřta, DrSc., z anatomického ústavu LF UK v Plzni, který nám dal ochotně k dispozici své stati na toto téma, které vyšly ve sborníku přednášek klubu skeptiků Sisyfos.
Minulý týden jsme zveřejnili stať o akupunktuře, dnes pokračujeme v této sérii a přinášíme vám 1. část článku o homeopatii.
Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc.
Anatomický ústav LF UK v Plzni
HOMEOPATIE – I. část
Podle mého názoru je homeopatie disciplína alternativní par excellence, vychází z iracionálních předpokladů, její principy jsou zcela chybné, je zcela neúčinná a pro svůj atypický filosofický přístup zcela nepřijatelná pro vědeckou medicínu. Můj názor se vám možná zdá směšný z hlediska současné situace, kdy homeopatii akceptovalo více než 6 000 lékařů, homeopatie se u nás regulérně vyučuje jak na některých fakultách lékařských a farmaceutických, tak i v ústavu pro doškolování lékařů, kdy byla akceptována prakticky všemi našimi lékařskými institucemi a dokonce ministerstvem, dokonce i Světovou zdravotnickou organizací. Má úloha je těžká a pochybuji, že bych mohl někoho přesvědčit.
Homeopatie je u nás disciplínou novou a mnozí přesně neznají její podstatu. Nemohu se proto soustředit jen na kritiku, ale musím nejprve homeopatii prezentovat tak, jak vypadá očima homeopatů. Obtížný je můj úkol i z toho důvodu, že homeopatie není jednotnou disciplínou, ale představuje různorodé spektrum variant. Všechny však rigidně lpějí na základních principech Hahnemannových a liší se jen svou terapeutickou praxí.
Stručná historie
Homeopatie nemá dlouhodobou tradici, jako třeba akupunktura, ale je to typická one-man medicína, vymyšlená Samuelem Hahnemannem před 200 lety. Hahnemann byl nesporně člověkem pozoruhodným a vykonal obrovské dílo. Podařilo se mu vytvořit disciplínu založenou na jiných principech než klasická medicína, disciplínu, která se nám jeví jako téměř koherentní celek. Podařilo se mu přesvědčit o její správnosti mnoho současníků i následovníků, takže během několika let se homeopatie rozšířila prakticky po celé Evropě. Byla to medicína neškodná, která léčila minimálními dávkami, medicína, která slavila úspěchy i v epidemiologii. V roce 1813 se Hahnemannovi podařilo vyléčit 182 pacientů s tyfem ze 183, pouze jeden zemřel. Naproti tomu v nedalekém Lipsku zemřelo 20 000 vojáků z padesátitisícové posádky. Byl to nesporný úspěch. Hahnemann měl již tehdy za sebou své základní dílo, které vydal v r. 1810, Organon racionální léčby. Do šestého vydání v roce 1842 zabudoval některé koncepce týkající se chronických chorob, publikované dříve v jeho pojednáních mezi lety 1820 a 1830. Homeopatie nastartovala prudce jako meteor, ale záhy se proti ní objevila silná opozice a bylo publikováno několik kritických monografií. Přesto znovu nabrala dech. U nás ve střední Evropě se rozvinula v 50. a 60. letech, kdy dr. Altschul z homeopatie habilitoval a vydával homeopatický časopis. Koncem století, díky Thomayerovi a Purkyněmu, homeopatie upadla. Podobně, jen s určitým zpožděním, se homeopatie rozvíjela i ve Spojených státech, kde ji téměř každý lékař koncem století pěstoval a kde bylo tehdy 22 homeopatických klinik. Tedy obrovský úspěch, ovšem soutěžit s racionální medicínou a jejími objevy začátkem století homeopatie nedokázala. Teprve v 50. letech 20. stol. nastal její nový a překvapivý vzestup. Dnes je homeopatie rozšířena prakticky po celém světě. U nás je situace obdobná a její význam stále ještě stoupá.
Jak to máme vysvětlit? Pro podrobnou analýzu zde není dost místa, řeknu jen, že úspěch homeopatie není izolovaný. Stejným způsobem se dnes rozvíjejí všechny ostatní iracionální disciplíny. Příčiny jsou zřejmě společné, především jakýsi zvláštní návrat dnešní postmodernistické společnosti k mysticismu a iracionalitě. U homeopatie ovšem přistupuje ještě další faktor, který u ostatních disciplín chybí: podpora velice bohatých a významných firem, zejména francouzské firmy Boiron.
Principy homeopatie
Homeopatie je založena na několika principech, jež Hahnemann zčásti převzal, především od Paracelsa, zčásti objevil sám. Základní je princip životní síly, dynamis. Hahnemann byl totiž přesvědčen, že choroby nevznikají na orgánové nebo celulární nebo dokonce subcelulární úrovni, ale jsou projevem porušeného ducha, porušené dynamis. Domníval se, že se zde uplatňují zevní faktory duchovního rázu, nemateriální, i když uznával, že jsou infekční. Z nich bylo nejvýznamnější miasma psóry, druhé miasma sykózy, třetí miasma syfilis. Hahnemann ve svém Organonu píše: »Příčiny našich nemocí nemohou být materiální, protože sebenepatrnější cizorodá hmotná substance musí být ihned vypuzena životní silou, a pokud vypuzena být nemůže, má za následek okamžitě smrt. Jak by mohl tento životní princip při dvacet let trvající vyrážce klidně ve svém nitru strpět cizorodou nepřátelskou látku, vzbuzující nemoc, původce oparu nebo skrofulózy?«
Jestliže je příčina chorob duchovní, musíme stejným způsobem léčit. To je další Hahnemannův princip: ovlivňovat celkově duchovní sílu, dynamis, která potom působí na tělo a odstraní chorobu. Tento princip nazval celostním způsobem léčby. Homeopaté dnes mluví o holistickém přístupu, což je však chápáno v jiném smyslu, než jak holismus chápeme ve vědě. Pro nás celostní, resp. celkovostní přístup znamená, že budeme brát v úvahu široké spektrum všech faktorů, včetně sociálních a ekonomických, že pacienta všestranně vyšetříme, budeme ho všestranně léčit. V hahnemannském smyslu však znamená celostní léčba působení na nemocné tělo přes nemocného ducha, přes dynamis.
Z ideje dynamis vyplynulo, že se životní síla nesmí potlačovat a že se nesmějí potlačovat ani její chorobné projevy. Nádory, bradavice, výtoky, teplota, pocení nejsou projevy nemoci, ale projevy duchovní síly, které je nutno podporovat. A proto se zásadně nesmí proti ničemu postupovat, nesmí se nic odstraňovat, nic nahrazovat. Takový chybný přístup nazval Hahnemann alopatií. Celá stará medicína, která se snažila působit proti chorobě a jejímu původci, byla podle Hahnemanna alopatická. Tímto podivuhodným názvem označují homeopaté oficiální medicínu dodnes. Hahnemann navrhl opak: léčit podobné podobným – similia similibus curentur. Proto homeo-patie. Je to starý princip, který pochází z Řecka a který později rozpracoval a používal Paracelsus. Jeho primitivní podoba, učení o signaturách, vypadala takto: nemocné srdce budeme léčit rostlinou se srdčitými listy, proti bodání v boku je nejlepší bodlák, proti rakovině lék z raka. Jde tu jen o povrchní, vnější podobnost. Hahnemann princip zdokonalil a přepracoval. Hledal mezi obrazem choroby a léku podobnost vnitřní. V roce 1789 objevil sám na sobě, že po požití chininu se u něho objevovaly teploty, zimomřivost a únava, příznaky, které připomínaly malárii. Jestliže tedy chinin vyvolával teplotu, respektive malárii, můžeme, podle principu podobnosti, malárii chininem léčit.
Hahnemann potom odvážně na sobě i na řadě svých přátel a dobrovolníků zkoušel různé léky a zjišťoval, jaké příznaky se po jejich podání objevují. Soubor těchto příznaků se stal základem lékopisu Materia medica homeopathica pura. Protože podané léky někdy vyvolávaly toxické příznaky, rozhodl se Hahnemann používat ředění menších a stále menších, až se dostal k téměř neuvěřitelným infinitezimálním ředěním. Tento princip nazýváme principem minimálních dávek. Ředění vypadalo tak, že Hahnemann nejdříve vodou nebo alkoholem extrahoval z rostlin, z minerálů nebo živočišných produktů základní tinkturu a ředil ji v poměru 1 : 10 s vodou nebo s alkoholem, později v poměru 1 : 100. Decimální ředění se označuje jako D1, centesimální jako C1 nebo CH1. Tato první zředěná dávka se ředí dále stejným způsobem. Hahnemann postupoval až ke stupni, „potenci“ CH30. Ředění je téměř nepředstavitelné, protože už zhruba na úrovni CH10–CH12, v závislosti na molekulární váze substance a ředění matečné tinktury, je překročeno Avogadrovo číslo 6,038 × 1023. Tolik molekul je v jednom molu látky. Jeden litr takto potencovaného roztoku obsahuje v průměru jen jedinou molekulu původní látky. Přesto mají být tyto léky účinné a účinnost dokonce s dalším ředěním neustále stoupá. Podle tvrzení firmy Boiron např. lék v ředění CH3 působí jenom několik dní, v potenci CH30 už několik měsíc a v potenci CH300 dokonce několik let. Takový masivní účinek může mít jedna jediná dávka a jen vysoce školený specializovaný homeopat smí údajně takové potence ordinovat. Ani toto fantastické ředění však některým ještě nestačilo a američtí homeopaté došli až k potencím CH200000, nebo dokonce milionovým!
Přejdeme ke třetímu principu, k dynamizaci. Homeopatické léky by totiž nebyly účinné, kdyby se při postupném ředění neustále neprotřepávaly, při centesimálním ředění vždy 100×. Dynamizací se léčivu má dodávat energie. Nejúčinnější je ovšem bioenergie, a proto mnohé firmy, např. Antroposan nebo u nás Ing. Janča, používají jen manuálního, nikoli strojového třepání.
Dalším principem je individuální způsob léčby. Hahnemann zjistil při svých pokusech, že na podané léky reagují pacienti různým způsobem. Pro každého je nutno vyhledat jiný lék a v jiné potenci. To je samozřejmě příliš náročné, a proto později z praktických důvodů musili homeopaté přistoupit ke zjednodušení a popisovali určité typy osob, shodně a citlivě reagujících. Objevila se tak hahnemannská typologie, podle které existuje 12 základních typů a několik set typů dalších, přičemž každý z nich je citlivý na jiný lék. Proto se mluví o určitém člověku jako o konikleci (pulsatille), o Nux vomica, o Sulfuru apod. Některé popisy, třeba v knize Picardově, jsou rozkošné a připomínají horoskopy.
Homeopatie se liší od klasické medicíny i v mnoha dalších ohledech. Homeopat se údajně věnuje pacientům daleko podrobněji a navazuje s nimi speciální vztah. Mimořádnou pozornost věnuje anamnéze a soustřeďuje se především na subjektivní pocity, na okolnosti, za jakých se potíže objevily, kdy se mění, a pozorně sleduje zejména mentální, duševní stav pacienta. Tento přístup je údajně komplexnější, holistický. Schématicky znázornil tuto zvláštní techniku dotazování a vyšetřování Hering schématem ve tvaru kříže svatého Ondřeje.
Další principy již popisovat nebudu. Uvedu jen, jak komplikované a nesnadné je vybrat správný lék. Podle Hahnemannova prvního principu bychom měli hledat lék, který je co nejpodobnější příznakům nemoci a vlastnostem pacienta, tedy tzv. simillimum. Na druhé straně ale máme také určit konstituci, typ pacienta a zvolit konstituční, resp. terénní lék, na nějž pacient této konstituce nejlépe reaguje. Kromě toho by se jiné léky měly dávat v případě sykotického, jiné v případě psorického obrazu choroby. Navíc by se měly respektovat vzájemné vztahy mezi léky, které jsou rovněž homeopatickou zvláštností. Neodpovídají žádným farmakologicky zjištěným vztahům synergie či antagonismu. Další problém je volba správné potence, rozhodnutí, jak často měnit homeopatika, zda dát polykompozitní lék nebo léčivo jednosložkové. A máme se spolehnout na paměť, nebo použít k vyhledání správného léku tzv. Repertorium, kde jsou zapsány všechny možné příznaky a vlastnosti pacienta a k nim jsou přiřazeny vhodné léky? Které příznaky zvolíme jako vedoucí při repertorizaci? Výběr léku je tedy snad nejkomplikovanější záležitostí, zatíženou mimořádnou subjektivitou. Homeopaté tvrdí, že vyžaduje léta školení a letitou zkušenost.
Homeopatie – II. část
Homeopatie – III. částProf. MUDr. Jiří Heřt, DrSc.
Vice informaci na
Texty, články, promluvy