Podněty k modlitbě

Obsah:
1. Modlitba; střelné modlitby
2. Zásady při modlitbě
3. Možné schéma modlitby
4. Shrnutí předchozích částí
5. Rozjímání Písma
6. Růst v modlitbě a duchovním životě

1. Modlitba; střelné modlitby

Co je to modlitba? Modlitba vyznačuje zcela svobodné rozhodnutí člověka obrátit se k Bohu, přijmout jeho lásku a splynout s ní, až ho to pak spojí s Bohem. Modlitba je rozhovorem s Bohem, přesněji setkáním s Bohem. Pamatujme na to zvláště tehdy, když budeme mít pocit, že jsme při modlitbě roztržití, že se nemodlíme dobře a podobně. Není důležité jakou formou se modlíme, důležitější je naše touha setkat se s Bohem, otevřít se mu a vnímat jeho lásku. 

Aby však takové setkání přineslo užitek, je dobré si vymezit na modlitbu vhodný prostor a čas. Při modlitbě je také důležitá vytrvalost a pravidelnost, více si o tom řekneme později. Důležitá je modlitba ve společenství, ale neméně důležitá je také modlitba osobní. Osobní modlitba rozvíjí a prohlubuje náš osobní vztah k Bohu a tím i náš vztah k ostatním lidem. 

Důležité je modlit se pravidelně, avšak souběžně s tím je dobré se modlit také na základě momentálních situací ve kterých se nacházíme – jedná se o krátké tzv. střelné modlitby. Pokud máme radost, poděkujme za to Bohu, pokud máme strach, řekněme to Bohu, pokud máme bolest, svěřme to Bohu, pokud řešíme složitý problém, poprosme Boha o pomoc, pokud na nás doléhá pokušení, poprosme Boha, aby nás před ním ochránil a podobně.

Není třeba se modlit složitě, mnohdy ke střelné modlitbě stačí říci jen několik slov, například: Bože děkuji za to, co prožívám; pomoz mi prosím; smiluj se nade mnou; mám Tě velmi rád; dej mi sílu toto zvládnout; dej mi potřebnou moudrost; ochraň mne před tímto pokušením, naplň mne svým pokojem a požehnáním; požehnej těmto lidem, kteří mne rozčilují; odpusť jim; odpusť mi to, co se mi nepovedlo; pomáhej mi a podobně.

Nebojme se s Bohem takto prožívat celý den, celý náš život!
Zpět na začátek


2. Zásady při modlitbě

Velmi důležité je, abychom se nemodlili jen tehdy, když k modlitbě máme chuť, když se nám daří, když se cítíme dobře. Modlit se tehdy je samozřejmě správné, ještě důležitější však je modlit se ve chvílích slabostí, rozladění a zklamání, když na modlitbu nemáme chuť, když se nám nedaří. Právě tehdy nám může modlitba velmi pomoci, i když si to sami v ten okamžik často neuvědomujeme.

K lepšímu pochopení této skutečnosti nám může pomoci příklad z běžného života. Když spolu žijí manželé, také se na sebe neobracejí jen tehdy, když je jim dobře, když se jim daří, když zažívají radost. Toto je samozřejmě důležité, ale ještě důležitější je jejich vzájemná podpora, když jeden z nich cítí bolest, zklamání, když prožívá beznaděj. Je krásné, když se může druhému se svými pocity svěřit a když ho jeho partner s radostí vyslechne a povzbudí. 

Ve vztahu k Bohu je toto ještě výraznější. Bůh je velmi milosrdný a dobrý, a proto se nikdy u něho nemůžeme setkat s nepochopením, netolerancí nebo nedostatkem času. Nebojme se, Bůh nám vždy pomůže!

Nebojme se ani nesoustředěnosti nebo toho, že vnímáme, jako by Bůh „mlčel“, nebo kdy jen těžko hledáme vhodná slova. Bůh velmi dobře ví, co prožíváme, velmi dobře zná všechny naše pocity i úmysly a lépe než my ví, co potřebujeme. 

Mluvme s Bohem jednoduše a upřímně. Nesnažme se Boha „obalamutit“ a nevolme ani strojený jazyk, který nám není vlastní, a který spíše připomíná modlitbu farizeů. Bůh ví, co prožíváme, Bůh ví, co myslíme a Bůh dobře ví, co máme na srdci. Vůbec tedy nevadí, pokud naše modlitba nebude zdánlivě dokonalá, pokud budeme mít dojem, že říkáme myšlenky bez vhodné formy nebo obsahu. Mluvme s Bohem tak, jak cítíme, tak, jak je nám blízké. 

Vždy, když je to možné, máme používat vlastní slova, vlastní myšlenky. Zpočátku můžeme začít tím, že použijeme slova někoho jiného, jeho modlitbu a postupně je nahradíme vlastními slovy a vlastními modlitbami.

Standardní modlitby jsou velmi důležité a mají svou nezastupitelnou úlohu při liturgii, při modlení se ve společenstvích i při modlitbě soukromé. Zejména modlitba Otče náš je základem a vzorem každé jiné modlitby. Je však potřebné si uvědomovat vnitřní obsah těchto modliteb, aby se nestaly jen mechanickým opakováním. Pokud se modlíme jen mechanicky, taková modlitba nás příliš nebaví a vnitřně neobohacuje. Více si o tom řekneme v další části dnešního setkání.

Modlitba vlastními slovy je však nenahraditelná, neboť skrze ni budujeme náš osobní a jedinečný vztah s Bohem. Pokud se vrátíme k příkladu s manželi, jejich komunikace by nebyla optimální, pokud by spolu hovořili jen pomocí několika pevně daných vět, které by nebylo možné za žádných okolností měnit. Taková komunikace by nám připadala absurdní, a přesto se často bojíme při komunikaci s Bohem používat naše vlastní myšlenky, vlastní slova. 

Každá situace, ve které se nacházíme, je jedinečná. Volme proto pro modlitbu takovou formu, kterou považujeme v daný okamžik za nejlepší. Někdy je lepší zvolit standardní modlitbu, jindy modlitbu vlastními slovy a často je vhodné použít současně modlitbu standardní i modlitbu vlastními slovy. 

Nebojme se při modlitbě měnit naše dosavadní zvyky a způsoby, přestože mohou být velmi dobré. Modlitba vlastními slovy nám může hodně pomoci vytvořit si k Bohu hlubší a opravdovější vztah.

Nyní chvíli v tichu uvažujme nad tím, o čem jsme mluvili a řekněme Bohu to, co máme nyní na srdci. Buďme při modlitbě otevření a upřímní.
Zpět na začátek


3. Možné schéma modlitby

V modlitbě je dobré vyznat víru, klanět se, smířit se, odpustit, obětovat se, sjednotit se, odevzdat se, ztišit se, přimlouvat se a vyjádřit úmysl jednat.

Toto je uvedené také v schématu modlitby, který máte před sebou. 

  1. Vyznání víry Bože, z celého srdce věřím v Tebe, věřím v Tvou přítomnost v mém životě a věřím, že mne máš rád.
  2.  Adorace, klanění se Bože, chválím Tě, velebím Tě, klaním se Ti a děkuji Ti za vše, co pro mne děláš. Utvoř si ve mne svůj příbytek a já si jej utvořím v Tobě.
  3. Smíření se Bože, provinil jsem se proti Tobě a proti svým bližním, je mi to velmi líto. Odpusť mi všechny mé hříchy a pomoz mi, abych jim v životě předcházel.
  4.  Odpuštění druhým Bože, Ty mi odpouštíš stále. Dej mi sílu, abych i já dokázal odpustit všem, kteří mi škodí a ubližují. Pane, plně jim nyní odpouštím a modlím se za ně.
  5.  Obětování se Bože, obětuji Ti vše, co prožívám, všechny své bolesti, trápení, nemoci, slabosti, ale i radosti, obětuji Ti celý svůj život.
  6.  Sjednocení se Bože, Ty jsi mým Bohem a já jsem Tvým přítelem. Dej, ať poznávám a zakouším Tvou lásku v jednotě s Tebou i se všemi svými bližními.
  7. Odevzdání se Bože, Ty víš nejlépe, co je pro mne dobré. Odevzdávám Ti proto celý svůj život, vše, co mám, i vše, co mne čeká. Staň se ve všem Tvá vůle.
  8. Ztišení se Bože, pomoz mi, abych se nyní ztišil a skrze toto ztišení více vnímal Tvou přítomnost a Tvou lásku. Děkuji Ti, že jsi se mnou a že mne miluješ …
  9. Přimlouvání se Bože, prosím za sebe, abych dokázal žít podle Tvé vůle, za potřeby bližních, za církev, za zemřelé, nemocné, za celý svět a za vše, co mne trápí.
  10. Úmysl jednat Bože, dej mi sílu a odvahu jednat v každé situaci života co nejlépe. Posvěcuj každou vteřinu mého života, ať jsem vždy světlem světa a solí země.
Ke každé části je uvedena jedna myšlenka, která ji charakterizuje. Tyto myšlenky slouží jen jako prvotní pomůcka a jako jeden z možných podnětů pro vaši modlitbu. Nepoužívejte je pouze mechanicky, protože při čistě mechanickém použití vám nemohou přinést tak hojný užitek, jako pokud budete při modlitbě používat vlastní slova, která jsou vám blízká a která vycházejí z vašeho srdce.

Všechny části modlitby se vzájemně doplňují a ovlivňují. Často se v životě věnujeme jen některým částem, zejména se soustřeďujeme na přímluvnou modlitbu. Jak ale Bůh může vyslyšet naše prosby, pokud v něho nevěříme, pokud se nechceme smířit s Bohem ani s lidmi, pokud se s Bohem nechceme sjednotit a pokud nejsme ochotni připustit, aby Bůh ovlivňoval náš život? Pokud se vrátíme k příkladu manželů, jistě si umíme představit, jak by vypadalo soužití, pokud by jeden druhého oslovoval jen tehdy, pokud po něm něco chce. Každý vztah vyžaduje o mnoho víc. Pokusme se proto, aby naše modlitba byla vyvážená a aby obsahovala co nejvíce částí, o kterých budeme hovořit.

1) První částí je vyznání víry. Vyznání víry je důležité, abychom si uvědomili, že v Boha věříme, že je Bůh osobně přítomen v našem životě a že nás má rád. K čemu by byla naše modlitba, kdybychom v toto nevěřili nebo pokud bychom si toto neuvědomovali? Naše víra neznamená, že jen věříme v určitý soubor pravd, ale znamená, že věříme v boží lásku a milosrdenství, lásku, která se projevila až do krajnosti, v osobě Ježíše. 

2) Bůh je příčinou všeho, on je tím, který nás stvořil, tím, který nám dal život, tím, který nás má nade vše rád. Bůh je tím, ke komu se můžeme obracet, on je náš milující Otec. Jestliže si toto vše uvědomíme, cítíme potřebu Bohu za vše poděkovat a poklonit se mu. To činíme v druhé části modlitby, kterou je adorace a klanění se. V této části vyjadřujeme Bohu chválu a děkujeme mu za Jeho dobrotu, krásu, milosrdenství, za to, že nás má rád, že nás stvořil, že nás ochraňuje a podobně. Zároveň můžeme Boha poprosit, aby přišel do našeho srdce, aby si ho přetvořil podle obrazu svého a aby si v něm učinil svůj příbytek. Při každé mši můžeme přijímat Ježíše v eucharistii, poprosme ho proto, aby v nás přebýval, aby si v nás vytvořil svůj svatostánek a aby skrze nás mohl působit i v okolním světě, v našich rodinách, v práci i všude, kde budeme působit.

3) Aby v nás Ježíš mohl přebývat, je potřebné mu dát prostor, aby mohl postupně očišťovat naše srdce. Bůh zná všechny naše slabosti, nedostatky a hříchy, on ví, co se nám podařilo i to, co se nám nepodařilo, s čím stále bojujeme. Nemusíme před Bohem nic skrývat, on nás zná zcela dokonale. Je však na nás, abychom si naše slabosti a hříchy uvědomili a abychom si uvědomili také jejich důsledky a abychom se chtěli s Bohem smířit. Proviňujeme se proti Bohu i proti našim bližním, což je nám velmi líto, neboť tím narušujeme náš vztah k Bohu, k Církvi a tím i ke všem lidem. Poprosme proto Boha o odpuštění a poprosme ho také o to, aby nám pomáhal našim hříchům předcházet. Uvědomme si konkrétní hříchy, kterých se dopouštíme a dejme si předsevzetí, že se jich pokusíme varovat. Zkusme hledat konkrétní způsob, který použijeme při předcházení konkrétním hříchům, proti kterým chceme s boží pomocí bojovat. Nestačí hříchů litovat, neboť lítost bez předsevzetí nebývá většinou opravdová. Na druhé straně se však nestačí spoléhat jen na sebe. Vše je dobré svěřit do božích rukou. On nám bude pomáhat všude tam, kde je to pro nás dobré. 

4) Bůh je velmi dobrý a velmi milosrdný, on nás nade vše miluje, on nám stále odpouští, tak jako milosrdný otec v evangeliu. Pokud si uvědomíme velikost boží lásky a božího milosrdenství, cítíme, že i my máme svým bližním odpouštět všechny jejich slabosti a provinění. Odpuštění druhým je podstatnou částí modlitby a našeho vztahu k lidem a Bohu. V modlitbě Otče náš se přece modlíme slovy „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům“. Pokud nám Bůh tolik odpouští, máme se i my snažit odpustit všem, kteří nám škodí a ubližují. To činíme ve čtvrté části modlitby. 

Odpuštění druhým je často velmi obtížné a máme s ním velké problémy. Je však velkým neštěstím, pokud břemeno neodpuštění sebou nosíme několik desítek let, neboť nás stále zatěžuje, i když si to zcela neuvědomujeme. Pokusme se proto odpouštět právě prostřednictvím modlitby. První částí k odpuštění je uvědomění si křivdy, která nám byla způsobena. Můžeme a máme otevřeně vyznat, jak moc nás křivdy mrzí a jak moc nám vadí. Následně máme vzbudit úmysl tyto křivdy odpustit a poprosit, aby nám Pán dal k tomu sílu a odvahu. Poté bychom měli odpustit konkrétní křivdy, které vůči nám byly spáchány, a následně se pomodlit za boží požehnání pro ty, kteří nám ublížili. Odpuštění není záležitostí citů, ale rozhodnutí naší vůle, rozumu. Nevadí ani, pokud se nám křivdy nepodaří odpustit hned a plně, důležité je se o to ale pokoušet. Nebojme se v modlitbě odpouštět i vícekrát za sebou, pokud s odstupem času vnímáme, že nás již dříve odpuštěná křivda znovu trápí. Nespoléhejme se jen na sebe, ale svěřme vše Bohu. 

5) Další částí modlitby je obětování se. Kristus se neobětuje sám, ale jeho lidé se ke Kristovi připojují a obětují se s ním a skrze něj. Jsou jím naplnění a tvoří s ním jedno tělo skrze Ducha svatého, který žije ve všech. Každý jsme voláni k oběti nás samotných, ke Kristu, k všeobecnému kněžství. Každý může prostřednictvím obětování se nechat proměnit i obyčejné všední věci v něco vzácného, jako kouzelný skřítek, když proměňuje obyčejný proutek ve zlato. Vše, co děláme, máme dělat s Bohem a pro Boha. Bohu máme obětovat vše, co prožíváme, všechny naše bolesti, nemoci, trápení, ale i radosti, celý náš život. V něm má smysl i to, co na první pohled působí nelogicky a nesmyslně. Vzpomeňme proto v modlitbě na všechny tyto věci a obětujme je Bohu. Tak se celý náš život stane bohoslužbou, místem, kde se neustále obětujeme skrze Krista Otci, ve všem, co říkáme a děláme.

6) Poté, co jsme vše obětovali Bohu, je dobré se zastavit a pomodlit se za jednotu, kterou dává Bůh těm, kteří se mu otevírají a přijímají ho. Bůh je naším milujícím otcem a my jsme jeho milovanými dětmi, přáteli. Modlitba je nejúčinnějším připomenutím, že každou chvíli každého dne máme posvěcovat vytrvalým dáváním a přijímáním, které nám umožní, abychom jednali a byli jedné mysli s Bohem, ale také s naším pravým já, které je jinak zlomené, rozpolcené a rozdělené sobectvím našim i sobectvím lidí kolem nás. Prosíme Boha, abychom mohli poznávat a zakoušet lásku Ducha svatého, jež do nekonečna proudí mezi Bohem a jeho Synem, abychom tak žili v jednotě s Bohem, sami se sebou i s těmi, které si přeje milovat skrze nás. Všichni jsme údy jednoho Kristova těla. Když přistupujeme ke svatému přijímání, přijímáme spolu s Kristem do našeho srdce také všechny naše bratry a sestry. Tak znovu dochází k našemu sjednocování s Kristem i všemi našimi bližními.

7) Sedmou částí modlitby je odevzdání se. Často nerozumíme tomu, co prožíváme, nevidíme v tom žádný smysl a často také podléháme strachu a nejistotě z budoucnosti. Bůh ale ví lépe než my, co je pro nás dobré a jaký mají jednotlivé události smysl. V předchozích částech modlitby jsme Bohu obětovali vše a sjednotili se s ním, nyní jsme tedy připraveni se Bohu zcela odevzdat. Vše, co v životě máme, pochází od Boha a nic není naší zásluhou. Bůh má nás nade vše rád, a proto se nemusíme bát Bohu dát celý náš život, vše, co máme i vše, co máme prožít. Při modlitbě „Otče náš“ denně opakujeme slova „buď vůle Tvá“. Svěřme se proto do božích rukou a nechejme na jeho vůli, kudy nás v životě dále povede. 

8) Podstatnou částí modlitby je ztišení se. Hlasitá modlitba nás zniterňuje a vnitřně očišťuje. Následně přechází do modlitby mlčení, které charakterizuje stav jednoty s Bohem.. Modlitba vždy začíná používáním mnoha slov, ale má končit v hlubokém mlčení, kdy začínáme zakoušet lásku Jediného, ke kterému jsme mluvili. Ačkoliv je to na začátku obtížné, je důležité snažit se vnitřní ticho kultivovat, abychom zakusili něco z plnosti lásky, pro kterou jsme se narodili a pro kterou žijeme. Pokud se znovu vrátíme k příkladu manželů, z vlastní zkušenosti víme, že jejich verbální komunikace je velmi důležitá, avšak v těch nejkrásnějších chvílích přechází v mlčení, kdy jejich vzájemná láska a radost nepotřebuje žádných slov a kdy slova by byla spíše nadbytečná a rušivá. Skrze vnitřní ztišení hlouběji vnímáme boží přítomnost a lásku. Více si o tom řekneme ještě v zítřejší části školy modlitby.

9) Předposlední částí modlitby je přímluvná modlitba. Přímluvná modlitba je velmi důležitá, neboť ten, kdo se modlí, je spojen se všemi, kdo jsou v rodině Ježíše. V modlitbě za druhé nejenže zapomínáme sami na sebe, ale také se otevíráme a přijímáme, protože když dáváme, dostáváme, aniž si to zcela uvědomujeme. Je důležité modlit se s vírou a s důvěrou, že Bůh naše modlitby vyslyší. Nemáme se ale modlit za věci, které jsou špatné a které mohou komukoliv přinést zlo. Pokud se budeme modlit například za to, aby Bůh tvrdě potrestal souseda, který nás urazil, taková modlitba není správná. Stejně tak nemá přílišný smysl modlit se za věci, které pro nás nemají pravou hodnotu a které nejsou potřebné. Pokud se budeme modlit, abychom vyhráli první cenu ve sportce, Bůh pravděpodobně naši prosbu nevyslyší, neboť to pro nás a pro naši spásu není nezbytné. Snažme se proto modlit za dobré a potřebné věci. Modleme se za sebe, abychom dokázali žít podle boží vůle, za potřeby bližních, za církev, za zemřelé, za nemocné, za celý svět a za vše, co považujeme za potřebné. Vždy ale pamatujme, že Bůh ví lépe než my, co je pro nás dobré, a proto nám dá to, o co ho prosíme, nebo něco lepšího. Nezapomínejme proto k naší přímluvné modlitbě dodávat dovětek „ale ne má, ale Tvá vůle se staň“. Pokud Bůh naši modlitbu nevyslyší a sami nezjistíme, že věc, o kterou se modlíme, je špatná, je velmi důležité v modlitbě vytrvat. Svatá Monika se vytrvale modlila skoro 40 let za svého syna Augustina než došlo k jeho obrácení. Z Augustina se následně stal příkladný křesťan a svatý člověk. Buďme proto vytrvalí a nepodléhejme malomyslnosti.

10) Poslední částí modlitby je vyjádření úmyslu jednat. Je dobré prosit Boha, nám dal milost jednat pokud možno co nejvíce jako Kristus. Naše modlitba by neměla příliš velký smysl, pokud bychom se jí nenechali vnitřně proměňovat a pokud bychom neumožnili Bohu, aby skrze nás působil. V rámci modlitby si můžeme učinit předsevzetí, že i jednotvárné úkoly budeme dělat nejlépe, jak umíme, nebudeme stále odsouvat obtížné úkoly, pomůžeme příteli, omluvíme se někomu z rodiny, budeme stát za správnými věcmi, přestože tím utrpíme velkou osobní škodu a podobně. Poprosme přitom Boha, aby nám dal sílu a odvahu tyto úkoly splnit. 
Zpět na začátek


4. Shrnutí předchozích částí

Závěrem bych rád připomenul, že modlitba má velký význam, avšak nebudeme souzeni podle úžasných pocitů při modlitbě, ale podle toho, jak jsme sloužili Bohu v bližním, který byl v nouzi. Modlitba je prostředkem, který nám k tomu dává sílu a místem, kde se setkáváme s Bohem. Prostřednictvím modlitby získáváme pro sebe i pro druhé mnoho milostí, a proto je nesprávné uvažovat tím způsobem, že není třeba se modlit vůbec, neboť bychom modlitbou „ztracený čas“ měli využít lépe, třeba i nepřetržitou pomocí bližnímu. Je tedy dobré se vyvarovat jak extrému nemodlit se vůbec, tak extrému modlit se „stále“, aniž bychom přitom sloužili Bohu a našim bližním. Celý náš život se má postupně stávat modlitbou, zejména ve smyslu obětování se, sjednocení se a odevzdání se Bohu. Všichni se máme stát božími nástroji tak, jak se zpívá v písni Učiň mě, Pane, nástrojem, která se nachází v Kancionálu pod číslem 928.
Zpět na začátek


5. Rozjímání Písma

Františkáni nás tradičně učili modlit se tak, že kladli důraz na naše srdce, zatímco dominikáni zdůrazňují používání naší mysli, správné jsou oba způsoby. Nikdy nelze někoho doopravdy milovat, pokud ho neznám, ale nikoho doopravdy neznám, pokud ho nemiluji.

Pravá křesťanská modlitba nezačíná tím, že se vrhneme do nejasných stavů iracionálního vědomí, ale tím, že se budeme snažit naslouchat slovům, zvláště těm, které řekl Ježíš Kristus. Když pak čteme Písmo a slovům v modlitbě dovolíme usadit se v našem srdci, nasloucháme božímu slovu, které nás osloví. Slova, která čteme jsou inspirována Duchem svatým, avšak i my, kteří je čteme, budeme inspirováni stejným Duchem, který tato slova vnukl. Přestože někdy můžeme shledat užitečnějším jiné způsoby modlitby, na Bibli nesmíme zapomínat.

K popisu toho, jak může Písmo vážně smýšlející křesťany vést, lze použít čtyři slova: čtení, rozjímání, reakce v modlitbě a kontemplace.
  1. Čtení Písma Texty Písma je potřebné číst pomalu, naslouchat jim a hlouběji pronikat do jejich významu. Doporučuje se zvolený text přečíst 2-3x za sebou.
  2. Rozjímání Písma Skrze rozjímání přečteného textu pronikáme do jeho hloubky a umožňujeme tak, aby jeho vnitřní význam pronikal do našeho nitra.
  3. Reakce v modlitbě Čím hlouběji pronikáme do významu textu Písma, tím více vnímáme boží lásku, kterou opětujeme spontánní modlitbou.
  4. Kontemplace Čím více si uvědomujeme boží lásku a velikost, tím více si uvědomujeme nedostatečnost jakýchkoliv slov, proto mlčíme a vnímáme boží přítomnost.
  5. Činnost Na základě čtení a rozjímání Písma bychom měli poznávat, jak Boží slovo prakticky naplňovat v našich životech.
1. Čtení Písma – první křesťané neznali jiný způsob meditace, znali celé úryvky Písma, ne-li celá evangelia nazpaměť, neměli jiné modlitební knížky a ani je nepotřebovali. Četli několik veršů vícekrát za sebou, rozjímali o nich a vstupovali hlouběji do jejich významu. Učit se číst Písmo znamená učit se ho číst novým způsobem a také naslouchat, jak jsme nikdy předtím nenaslouchali. Důležité je nečíst povrchně, ve spěchu, doporučuje se Písmo číst spíše tak, jako bychom četli dobrou poezii, nechat se uchvátit jeho obsahem.

2. Rozjímání Písma – pokud jsme jednou i vícekrát přečetli posvátné texty, je čas k rozjímání, s cílem dovolit vnitřnímu významu každého slova proniknout hluboko do našeho nitra, abychom mohli účinně pochopit dosah těchto slov. Některým lidem pomáhá představit si scénu, ve které byla svatá slova poprvé pronesena, stát se součástí této situace, snažit se vžít do pocitů, který tehdejší účastníci prožívali, snažit se lépe pochopit význam těchto slov a událostí, zejména pašijí. Kristova smrt byla tvrdou a bolestnou realitou, skrze níž Slovo, které se stalo tělem, hovoří o lásce způsobem, který je všem srozumitelný. 

3. Reakce v modlitbě – čím více pronikáme do vnitřního významu posvátného textu, tím více cítíme, že máme srdcem reagovat v modlitbě na to, co jsme přijali. Pravdy víry jsou pro nás příliš velké, až příliš neuvěřitelné na to, abychom je účinně přijali. Můžeme se jimi cítit ochromení, že nejsme schopni reakce, avšak máme-li dobrou vůli a neustále se snažíme, pak se to postupně mění k lepšímu. Pomalé rozjímání postupně začne probouzet duchovní porozumění a začnou reagovat city. Začneme-li aktivněji vnímat lásku, kterou k nám chová Bůh, naše znalosti o Bohu se postupně mění v lásku k němu, boží lásku začneme opětovat a vyjadřovat své díky, což je začátkem skutečné modlitby, která se tak bude prohlubovat a zintenzivňovat.

4. Kontemplace – čím více je člověk oslovován evangelijní zvěstí, tím více zjistí nedostatečnost jakýchkoliv slov k vyjádření hlubokých citů, které prýští z jeho nitra. Slova díků, chvály, klanění a lásky ustoupí nakonec mlčení, které řekne mnohem více, než jakékoliv jiné lidské podoby člověka. Je to podobné, jako když dva zamilovaní lidé si nejprve říkají mnoho slov, ale čím hlubší jejich láska je, tím více slova k její vyjádření nedostačují, takže v těch nejkrásnějších chvílích mlčí. Jak člověk stále hlouběji poznává boží lásku, je stále hlouběji ponořen do tichého kontemplativního patření na Boha a jediné, co si člověk přeje, je zůstat v tichu a v klidu. Měli bychom vytrvat v modlitbě dostatečně dlouho, abychom sami zakusili něco z oné lásky, kterou jsme povoláni rozdávat ostatním, měli bychom vytrvat v této kontemplaci, kdy je celý člověk, srdce, mysl, tělo a duše mnohem více sjednocené, než kdy předtím, tehdy se začíná dít nepatrná proměna. Původně byl člověk veden ke kontemplaci rozjímáním o boží lásce, nyní rozjímání ustupuje kontemplaci jeho lásky tryskající ze vzkříšeného Krista, ať si to věřící v ten okamžik uvědomuje, či nikoliv. První kontemplace byla dílem boží milosti a lidského úsilí, druhá je čistě darem božím, ten člověka přivádí k plnému spojení s Bohem. Nicméně, než dar kontemplace člověka může přivést k plnému spojení s Bohem, po kterém touží, dochází k jeho očišťování, aby byl schopen bez překážek tuto milost přijmout.

5. Činnost - pokud Písmo čteme a rozjímáme s otevřeností, nemůže nás nechat chladným, ale vede nás ke konkrétnímu naplňování v našich životech. Písmo není jen historickou knihou, ale je živým Slovem, které ukazuje, jak máme jednat v našich konkrétních životních situacích.
Zpět na začátek


6. Růst v modlitbě a duchovním životě

Kontemplace je nejúčinnější cestou pronikání do opravdové lásky ke Kristu, ale velmi důležité vidím vyvarovat se přílišné netrpělivosti, která může vést i k mnohým nepříjemným důsledkům, ztrátě důvěry v modlitbu i Boha. Pokud člověk není vnitřně připraven a očištěn, nemohou mu pomoci žádné „mystické“ knihy, často mohou dokonce výrazně uškodit. Všichni jsme povolání ke svatosti a k patření na Boha, avšak k tomu je potřeba postupného růstu.

Modlitba je úzce spjatá s naším vztahem k Bohu a našim životem, samozřejmě není možné dosáhnout kontemplativní modlitby, pokud nejsme ochotni nechat Boha na sebe působit a pokud nejsme ochotni jeho dary přijmout. 

Vztah člověka k Bohu i modlitbě prochází několika fázemi. 

1) První fází je „dětská modlitba“, ve které člověk má poměrně nevyzrálý vztah k Bohu, člověk neopouští hranice naučených modliteb, které se často modlí povrchně, spíše ze zvyku, často v jeho modlitbách zaznívají prosby, avšak často za věci, které ve skutečnosti nemusejí být podstatné, nebo dokonce, které jsou zcela nesprávné (například aby Bůh potrestal souseda, který nás rozčiluje, nebo abychom vyhráli 1.cenu ve sportce). Člověk v této fázi může být v libovolném věku (třeba i v 80), často však bývá ve víře velmi nestálý, takže pokud přijde větší životní problém, přestává v Boha věřit, začíná Bohu vyčítat, proč to či ono dopustil atd.

2) Pokud člověk duchovně vyspěje, dostává se do fáze „adolescentní modlitby“. Člověk v tomto období zakouší doteky boží přítomnosti, poznává, že ho Bůh má rád, ale často má dojem, že už ve vztahu k Bohu nemůže dosáhnout ničeho více a může se spokojit s určitou laxností a pocitem sebeuspokojení. Tato fáze je často spojena také s neodůvodněným nadšením, projevovaným i navenek, člověk má najednou pocit, že vše dokáže atd. 

Tato fáze je velmi krásná, mám s ní četné osobní zkušenosti, avšak dříve nebo později obvykle skončí. Důvody často jsou, že přijdou problémy, člověku se nedaří zrealizovat plány, které si v období nadšení vytvořil, přijdou rodinné krize a podobně, přičemž jeho vztah k Bohu není ještě tak vyzrálý, aby tím nebyl narušen. Toto období je velmi náročné, člověk najednou nenachází chuť se modlit, zdá se mu, že Bůh mlčí, neodpovídá na jeho modlitby, nebo najednou má dojem, že nemá Bohu co říci, že je jen slabý nedokonalý člověk. Tato fáze je obdobím duchovní vyprahlosti, pouště. Právě v tomto období je ale mimořádně důležitá vytrvalost, snažit se i přesto víru praktikovat, snažit se o modlitbu, říkat Bohu, co prožívám, čerpat posilu ve svátostech, nevzdávat se. Velmi se osvědčuje najít si několik myšlenek, které nás oslovují, a k těm se co nejvíce často vracet (např. „Pane Ježíši Kriste, smiluj se prosím nade mnou“ nebo slovy písně 928: „Učiň mne Pane nástrojem, ať zářím, ať zářím Tvým pokojem“ nebo „Pane Ježíši, plně se Ti odevzdávám, buď vůle Tvá“).

3) Teprve pokud člověk projde touto „zkouškou víry“, stává se jeho vztah k Bohu dospělejší a teprve tehdy je připraven přijmout milost dospělé modlitby, a teprve skrze dalšího očišťování mu Bůh může dát milost proniknutí ke kontemplativní modlitbě. 

Důležité je nenechat se odradit, když se modlitba nedaří, když máme pokušení se nemodlit, jsme u modlitby roztržití, zažíváme nechuť, nedostatek citů a pocit němého Boha. Právě tehdy je důležité, abychom si uchovali víru, abychom se snažili jednat co nejlépe a abychom s Bohem kontakt nepřerušovali, ale abychom se snažili o jeho udržení a zlepšení, abychom se snažili být v modlitbě důslední a vytrvalí.

Důležité je ale modlit se s úmyslem nechat na sebe Boha působit, s úmyslem, aby se celý náš život postupně stával modlitbou, abychom Bohu odevzdávali celý náš život, vše, co prožíváme, vše, co máme, abychom se stávali jeho nástrojem a abychom mohli být i pro své okolí světly víry, lásky, síly, naděje, pokory a opravdové křesťanské radosti.
Zpět na začátek


Petr Kaňovský

Vice informaci na Texty, články, promluvy