II. vatikánský koncil zahájen

Zde jsme, Pane, Duchu Svatý,
zde jsme i s přetěžkým břemenem svých hříchů,
avšak shromážděni výslovně v tvém jménu.
Přijď k nám a zůstávej s námi,
Svou milostí se vlij do našich srdcí!
Uč nás, co máme činit a kam dospět,
ukaž nám, jak máme působit,
abychom dík tvé pomoci
se tobě ve všem zalíbili.

Ty sám nám vnukni naše rozhodnutí
a sám je učiň skutkem
neboť jen tobě s Otcem a Synem
náleží všechna velebnost a sláva.
Ty, jenž nadevše miluješ poctivost, nedopusť,
abychom uvedli ve zmatek tvůj spravedlivý řád.
Ať nás nesvede z cesty nevědomost,
neovlivní lidská pochvala a přízeň,
nepokazí úplatnost či falešné ohledy.

Dej, ať nás s tebou pojí jedině tvá milost,
abychom byli v tobě svorně zajedno
a v ničem se neuchýlili od pravdy.
A jako jsme se zde shromáždili v tvém jménu,
tak ať s veškerou oddaností tvých dětí
ve všem setrváme na pravosti víry:
aby se naše myšlení zde na tomto místě
v ničem nerozcházelo s tebou
a ve světě budoucím
abychom za dobrou práci došli věčné odměny.

Amen.

Takto zněla modlitba koncilních Otců. Takto se modlili biskupové na II. vatikánském sněmu. Takto se modlili ti, kdo se sešli právě před 50 lety, neboť 11. října 1962 byl zahájen II. vatikánský koncil, jedna z nejvýznamnějších událostí dějin křesťanství ve 20. Století, svým významem toto století přesahující. Ne nadarmo bývá nazýván „novými Letnicemi“.

II. vatikánský koncil, v pořadí 21. všeobecný sněm katolické církve, se konal v letech 1962–1965; přesně řečeno od slavnostního zahájení 11. 10. 1962 do zakončení 8. 12. 1965 s přetržkou v době sedisvakance od 3. do 27. 6. 1963, kdy nový papež nařídil pokračovat v koncilu, resp. 29. září, kdy bylo zahájeno II. zasedání. Scházel se tedy v době, kterou provázely a následovaly podstatné společenské změny. Je nepopiratelnou zásluhou církve, že v těchto přelomových časech dokázala držet „prst na tepu doby" a formulovat nadčasová fakta způsobem, jak si situace žádala.

V den zahájení ve vatikánské svatopetrské bazilice oslovil papež Jan XXIII. přes dva tisíce řádných účastníků, tedy biskupů – 1041 Evropanů, 956 Američanů, 379 Afričanů a přes 300 Asiatů. Vyslovil tehdy přání, aby se „církev ozářená světlem koncilu duchovně obohatila a nebojácně pohlédla do budoucnosti prostřednictvím aggioramenta“.

Aggiornamento, tento nezvyklý italský výraz charakterizuje celé úsilí Koncilu. Mohli bychom jej (trošku kostrbatě) přeložit jako „zdnešnění". Koncilu nešlo o to, radikálně se rozejít s minulostí, s historií, s tradicí, jak mu mnozí nepozorní interpreti podsouvají. Jeho prvořadým úkolem bylo vyslovit „non nova, sed nove“ – nikoli nové věci, ale novým způsobem, tedy hlásat věčné, nadčasové pravdy tak, aby jim porozuměl člověk dnešního světa. Jak se vyjádřil Jan XXIII., aby církev „spíše než muzeum starého harampádí připomínala studnu, kam generace a generace přicházejí čerpat a pít živou vodu“.

Soudím, že důležitější a přínosnější než uvádět historické podrobnosti a kuriozity bude představit hlavní plody práce Koncilu. Těmi jsou koncilní dokumenty, které si můžeme rozdělit do tří kategorií podle důležitosti – konstituce, deklarace a dekrety.

Nejdůležitější z nich jsou konstituce. V nich je obsažena zásadní nauka koncilu, na ně navazují a z nich vycházejí ostatní dokumenty. Koncil vypracoval celkem čtyři – nazývají se podle prvních slov latinského originálu a z nich jsou také odvozeny jejich zkratky:

• Sacrosanctum Concilium (SC; Přesvatý koncil) – o liturgii
• Lumen Gentium (LG; Světlo národů) – o církvi, jak chápe sama sebe
• Dei Verbum (DV; Boží slovo) – o Božím zjevení, zvláště v Písmu
• Gaudium et Spes (GS; Radost a naděje) – o církvi a současném světě

Koncilní konstituce jsou velmi dobře sestavené; pokrývají komplexně to, co se církve týká, jak církev žije a čím je utvářena – víme, že primárními úkoly církve (Ecclesia) jsou svědectví (Martyria), slavení (Leiturgia) a služba (Diakonia). Mohu-li citovat prof. Františka Kunetku, lze se na ně dívat takto:

Mohli bychom ovšem využít také jiné schéma:

Následují deklarace; ty se vyjadřují k závažným konkrétním otázkám, které nejvíce „pálily" současnou církev a ke kterým se koncilní Otcové pociťovali za nutné vyslovit. Jsou to:

• Gravissimum Educationis – o křesťanské výchově
• Nostra Aetate – o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím
• Dignitatis Humanae – o náboženské svobodě

A k jednotlivým otázkám, jež nastínily konstituce či deklarace, se pak vyslovují dekrety:

• Ad Gentes – o misijní činnosti církve
• Presbyterorum Ordinis – o službě a životě kněží
• Apostolicam Actuositatem – o apoštolátu, zvl. laiků
• Optatam Totius – o výchově ke kněžství
• Perfectae Caritatis – o řeholním životě
• Christus Dominus – o pastýřské službě biskupů v církvi
• Unitatis Redintegratio – o ekumenismu, o jednotě křesťanů
• Orientalium Ecclesiarum – o katolických východních církvích
• Inter Mirifica – o hromadných sdělovacích prostředcích

Čtěte, čtěte, čtěte!

Jednotlivé koncilní dokumenty by nepochybně zasloužily samostatná pojednání; věřím, že i na ně dojde a setkáme se s nimi i na těchto stránkách.

Závěrem citujme slova blahoslaveného Jana Pavla II., velkého papeže 20. a 21. století, který se coby krakovský světící biskup, resp. arcibiskup sám Koncilu zúčastnil:

„Chováme hluboké přesvědčení, že Duch Pravdy, který hovoří k církvi, zvláštním a slavnostním způsobem promluvil prostřednictvím II. vatikánského koncilu, aby připravil církev ke vstupu do třetího tisíciletí po Kristu. Dílo II. vatikánského koncilu samo o sobě znamená nové potvrzení oné stále stejné pravdy, jíž církev žije od svého prvopočátku, a zároveň obnovu v této pravdě (aggiornamento, jak výslovně poznamenal Jan XXIII.), a to jak ve způsobu výkladu víry a mravů, tak v celé apoštolské a pastorační činnosti církve, která se přiblížila velké lidské rodině současného světa.“ (Jan Pavel II. v listu Josephu Ratzingerovi z 18. dubna 1988 – AAS 80 (1988), str. 1122)

Zdroje:

Acta Apostolicae Sedis (Akta Apoštolského stolce, AAS)
Dokumenty II. vatikánského koncilu; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002
(dostupné na vatikánských stránkách)
Alberigo, Giuseppe: Stručné dějiny II. vatikánského koncilu; Barrister & Principal, Brno 2008