Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Několikrát jsem slyšela:"Velmi mnoho křesťanů vláčí ke svátosti smíření stále ty samé hříchy, místo aby se lepšili."Ano, je to skutečně tak. Co s tím? Nejedná se sice o hříchy těžké, nýbrž lehké-zraňující, avšak přece: Je námi Bůh "znechucen"?Máme pauzu mezi jednotlivým přijetím svátosti smíření raději prodlužovat, aby to "nebylo trapné"? Nebo nemáme ztrácet naději a pokoušet se alespoň o umění začínat stále znovu, když to s tím polepšováním nejde?
Odpověď:
Souzním s Vaší skrytě vyjádřenou nadějí ve světě naší lidské nenapravitelnosti. Nějak by mi to totiž nešlo do hlavy, že by byl Bůh námi „znechucen“ pro naše hříchy, když naopak právě pro nás a kvůli svázanosti našimi hříchy měl chuť stát se člověkem a vzít je na sebe. Tento paradox (aspoň my to tak můžeme vnímat) – svatý Bůh, kterého přitahuje hříšný člověk – je tak neuvěřitelný, ... že mu prostě někdy nevěříme. Měli bychom vážně, s vděčností a radostí vyznávat to, co říkáme ve Vyznání víry: „Věřím ... v odpuštění hříchů“ . Oporu v Písmu pro tuto víru najdeme nesčetněkrát, například Ježíšovo odpouštějící, povzbuzující, zkroucenou páteř narovnávající slovo hříšnici: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.“ (Jan 8, 11). Ani třeba v podobenství o ztracené ovci nebo o marnotratném synu není ani slovíčko o „znechucení“, ale o neovládnutelné radosti Boží z nalezení, z návratu.
Rozumím pocitům, které líčíte, totiž že člověk může mít pocity trapnosti při stále opakovaném vyznání ve svátosti smíření, kde se opakují stále stejné hříchy a zdánlivě se s námi stále nic neděje. Napadlo mně (a budiž to k našemu povzbuzení), že přichází-li někdo stále znovu a znovu se stejnými slabostmi a vyznává je, nemám jako zpovědník vůči tomu člověku pocit trapnosti, ale vážím si jeho pokorného přístupu a kajícnosti. Vždyť Bůh ve stavu našeho životního putování snad netouží po okamžité bezhříšnosti, ale po kajícnosti a pokorném obrácení. A také jsem slyšel myšlenku, že nás asi jednou Bůh nebude soudit ani ne podle množství hříchů, ale podle toho, jak jsme s nimi bojovali. Potom člověk, který dlouhou dobu zápasí s nějakými stále stejnými slabostmi, z kterých pramení stále stejné hříchy, nemusí být chápán jako ten „nenapravitelný“, ale jako ten „odvážně a věrně bojující“ s vlastním hříchem, ten, který si nenechá namluvit, že je to „trapný pořád se pokoušet o dobro“.
Tedy velmi souhlasím s posledním Vaším vyjádřením: Ano, naději nikdy neztrácet! A možná lépe než myslet na polepšování, nechat na sebe co nejvíc působit Dobro. Je to spolehlivý způsob, jak se polepšit.
Několikrát jsem slyšela:"Velmi mnoho křesťanů vláčí ke svátosti smíření stále ty samé hříchy, místo aby se lepšili."Ano, je to skutečně tak. Co s tím? Nejedná se sice o hříchy těžké, nýbrž lehké-zraňující, avšak přece: Je námi Bůh "znechucen"?Máme pauzu mezi jednotlivým přijetím svátosti smíření raději prodlužovat, aby to "nebylo trapné"? Nebo nemáme ztrácet naději a pokoušet se alespoň o umění začínat stále znovu, když to s tím polepšováním nejde?
Odpověď:
Souzním s Vaší skrytě vyjádřenou nadějí ve světě naší lidské nenapravitelnosti. Nějak by mi to totiž nešlo do hlavy, že by byl Bůh námi „znechucen“ pro naše hříchy, když naopak právě pro nás a kvůli svázanosti našimi hříchy měl chuť stát se člověkem a vzít je na sebe. Tento paradox (aspoň my to tak můžeme vnímat) – svatý Bůh, kterého přitahuje hříšný člověk – je tak neuvěřitelný, ... že mu prostě někdy nevěříme. Měli bychom vážně, s vděčností a radostí vyznávat to, co říkáme ve Vyznání víry: „Věřím ... v odpuštění hříchů“ . Oporu v Písmu pro tuto víru najdeme nesčetněkrát, například Ježíšovo odpouštějící, povzbuzující, zkroucenou páteř narovnávající slovo hříšnici: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.“ (Jan 8, 11). Ani třeba v podobenství o ztracené ovci nebo o marnotratném synu není ani slovíčko o „znechucení“, ale o neovládnutelné radosti Boží z nalezení, z návratu.
Rozumím pocitům, které líčíte, totiž že člověk může mít pocity trapnosti při stále opakovaném vyznání ve svátosti smíření, kde se opakují stále stejné hříchy a zdánlivě se s námi stále nic neděje. Napadlo mně (a budiž to k našemu povzbuzení), že přichází-li někdo stále znovu a znovu se stejnými slabostmi a vyznává je, nemám jako zpovědník vůči tomu člověku pocit trapnosti, ale vážím si jeho pokorného přístupu a kajícnosti. Vždyť Bůh ve stavu našeho životního putování snad netouží po okamžité bezhříšnosti, ale po kajícnosti a pokorném obrácení. A také jsem slyšel myšlenku, že nás asi jednou Bůh nebude soudit ani ne podle množství hříchů, ale podle toho, jak jsme s nimi bojovali. Potom člověk, který dlouhou dobu zápasí s nějakými stále stejnými slabostmi, z kterých pramení stále stejné hříchy, nemusí být chápán jako ten „nenapravitelný“, ale jako ten „odvážně a věrně bojující“ s vlastním hříchem, ten, který si nenechá namluvit, že je to „trapný pořád se pokoušet o dobro“.
Tedy velmi souhlasím s posledním Vaším vyjádřením: Ano, naději nikdy neztrácet! A možná lépe než myslet na polepšování, nechat na sebe co nejvíc působit Dobro. Je to spolehlivý způsob, jak se polepšit.
