Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Chci Vás požádat o zodpovězení dvou otázek. Můj první dotaz se týká pojmu spiritualita. Mohl by mi někdo definovat a vymezit tento pojem?. Každý Řád a společenství se nějak tímto pojmem vymezuje, ale zajímalo by mě, jak přesně teologie tento pojem definuje. Mám sice svoji definici, ale nevím jestli je skutečně správná a výstižná. Má druhá otázka se týká jednoho citlivého a rozporuplného tématu. Církev se k některým kapitolám svých dějin staví velmi rezervovaně a někdy se zdá, že zbytečně propadá sebemrskačským sklonům. Mám na mysli středověké rytířstvo a rytířsko-duchovní Řády. Nechápu proč se někdy zdá, že se Církev za tyto záležitosti stydí?. Ono to jistě souvisí především z otázkami typu: může katolík v obraně své, bližních, dobra a křesťanských ideálů použít jako krajní formu, také násilí?. Všimněte si, že nehovořím o pomstě (slova o nastavení tváře jsou v evangeliu zcela jasná), ale obraně. Nyní se vrátím k rytířstvu a k dobám křížových výprav. Křesťanský západ přeci již od časů kdy Islám dobyl severní Afriku (vypálení Alexandrie včetně onoho zdroje antické kultury, knihovny) a od roku 711, kdy se Islám přelil na Pyrenejský poloostrov, bojoval s tímto dravým živlem. Karel Martel francký majordomus byl jediný kdo Islám a islamizaci, přicházející z jihu, zastavil v roce 732 v bitvě, jenž se odehrála v oblasti mezi Tours a Potiers. Reconquista tento vliv vytlačila zcela až teprve v roce 1492 dobytím Granady. Toto však já vnímám jako aktivní obranu. První křižáci byli pozváni byzantským Císařem, aby zachránili Východořímskou říši od seldžuckých Turků, kteří ji málem vyvrátili již v jedenáctém století a dobytí Svaté země bylo také reakcí na neustále se zhoršující podmínky, které museli podstupovat poutníci do Palestiny. Na toto existují i písemná svědectví tehdejších kronikářů, jenž píší o „silnicích posetých zavražděnými poutníky“. Jistě, že došlo i excesům, ale to nezastiňuje to, že Islám je, bylo a zřejmě i nadále bude expanzivní učení a historie Evropy to potvrzuje. Turci přeci nakonec zlikvidovali v patnáctém století Konstantinopol (dnes Istambul) a celou Byzanc a přes Balkán vtrhli do Uher. V roce 1683 málem dobyli Vídeň a nebýt jejich statečných obránců a následně také lidí jako Evžen Savojský, tak dnes chodíme v turbanech a mluvíme arabsky. Rytíři byli přeci složkou středověké společnosti, kterou Církev zformovala do složky nikoliv primárně expanzivní, ale především obranné a schopné vymáhat právo i v našem evropském prostoru. Templáři, Johanité a Němečtí rytíři byli vrcholem této snahy {sv. Bernard z Clairvaux například napsal pro Templáře exhortaci „Liber ad milites Templi de laude novae militae“ (Kniha k rytířům Templu a chvále nového rytířstva)}. Tyto řeholní instituce v mnohém předznamenaly a v některých věcech také předčily disciplinované a schopné armády dneška a ty přec nejsou zlem, ale v našem světě nutností, neboť náš svět bude vždy místem konfliktů a protichůdných tendencí. Svět je přeci bojištěm hodnot a priorit a to jak na osobní, tak společenské úrovni. Nevím, jestli se v tomto, my věřící, dnes tak trochu „neopíjíme rohlíkem“. Ptám se tedy proč se stydíme a proč si myslíme, že být katolíkem znamená dnes být pacifistou, tak jak tento pojem vymezilo hnutí Hippies?.
Odpověď:
K pojmu spiritualita: V teologii se takto v nejširším smyslu označuje každý osobní vztah člověka k Bohu se vším, co tento vztah do sebe zahrnuje v chování a způsobech vyjadřování. Obecně se dá spiritualita jiným slovem vyjádřit jako `zbožnost`. Spiritualita ve spojení s hnutím nebo řádem znamená promítnutí osobní spirituality (zkušenosti s Bohem) zakladatele do zřízení společenství. Tak např. františkáni žijí spiritualitu sv. Františka z Assisi, jezuité realizují myšlenky vtisklé sv. Ignácem z Loyoly apod. Každý řád má proto charakteristický způsob zbožnosti a vlastní poslání.
K otázce středověkých řádů: Tak, jak píšete, je opravdu velmi těžké posuzovat středověkou společnost očima člověka 21. století. Mentalita a zvyky byly zcela jiné a pro nás, kteří jsme již byli formováni myšlenkami totalizmu i humanizmu, obtížně pochopitelné. Otázka křížových výprav je skutečně velmi složitá a bude potřeba ji hodně očišťovat od tendenčních nánosů. Je pravda, že tyto výpravy měly charakter obrany proti Islámu a chtěly osvobodit zabraná území. Velmi málo se mluví o barbartsví islámských vojsk, které `svatou válku k šíření islámské víry` považují na nedílnou součást náboženství. Církev vždy respektovala a potvrzovala právo člověka na legitimní obranu. Ve válce je ovšem velmi těžké tuto obranu přesně určit. Příkaz lásky není v tom, že by si člověk měl nechat vše líbit. Ve společnosti, ve které žijeme, by křesťané bez obrany už dávno vymřeli, kdyby se nebránili proti zlodějům, podvodníkům a násilníkům. Kriterium je celkem jasné: obrana ano, dobyvačné násilí ne.
Chci Vás požádat o zodpovězení dvou otázek. Můj první dotaz se týká pojmu spiritualita. Mohl by mi někdo definovat a vymezit tento pojem?. Každý Řád a společenství se nějak tímto pojmem vymezuje, ale zajímalo by mě, jak přesně teologie tento pojem definuje. Mám sice svoji definici, ale nevím jestli je skutečně správná a výstižná. Má druhá otázka se týká jednoho citlivého a rozporuplného tématu. Církev se k některým kapitolám svých dějin staví velmi rezervovaně a někdy se zdá, že zbytečně propadá sebemrskačským sklonům. Mám na mysli středověké rytířstvo a rytířsko-duchovní Řády. Nechápu proč se někdy zdá, že se Církev za tyto záležitosti stydí?. Ono to jistě souvisí především z otázkami typu: může katolík v obraně své, bližních, dobra a křesťanských ideálů použít jako krajní formu, také násilí?. Všimněte si, že nehovořím o pomstě (slova o nastavení tváře jsou v evangeliu zcela jasná), ale obraně. Nyní se vrátím k rytířstvu a k dobám křížových výprav. Křesťanský západ přeci již od časů kdy Islám dobyl severní Afriku (vypálení Alexandrie včetně onoho zdroje antické kultury, knihovny) a od roku 711, kdy se Islám přelil na Pyrenejský poloostrov, bojoval s tímto dravým živlem. Karel Martel francký majordomus byl jediný kdo Islám a islamizaci, přicházející z jihu, zastavil v roce 732 v bitvě, jenž se odehrála v oblasti mezi Tours a Potiers. Reconquista tento vliv vytlačila zcela až teprve v roce 1492 dobytím Granady. Toto však já vnímám jako aktivní obranu. První křižáci byli pozváni byzantským Císařem, aby zachránili Východořímskou říši od seldžuckých Turků, kteří ji málem vyvrátili již v jedenáctém století a dobytí Svaté země bylo také reakcí na neustále se zhoršující podmínky, které museli podstupovat poutníci do Palestiny. Na toto existují i písemná svědectví tehdejších kronikářů, jenž píší o „silnicích posetých zavražděnými poutníky“. Jistě, že došlo i excesům, ale to nezastiňuje to, že Islám je, bylo a zřejmě i nadále bude expanzivní učení a historie Evropy to potvrzuje. Turci přeci nakonec zlikvidovali v patnáctém století Konstantinopol (dnes Istambul) a celou Byzanc a přes Balkán vtrhli do Uher. V roce 1683 málem dobyli Vídeň a nebýt jejich statečných obránců a následně také lidí jako Evžen Savojský, tak dnes chodíme v turbanech a mluvíme arabsky. Rytíři byli přeci složkou středověké společnosti, kterou Církev zformovala do složky nikoliv primárně expanzivní, ale především obranné a schopné vymáhat právo i v našem evropském prostoru. Templáři, Johanité a Němečtí rytíři byli vrcholem této snahy {sv. Bernard z Clairvaux například napsal pro Templáře exhortaci „Liber ad milites Templi de laude novae militae“ (Kniha k rytířům Templu a chvále nového rytířstva)}. Tyto řeholní instituce v mnohém předznamenaly a v některých věcech také předčily disciplinované a schopné armády dneška a ty přec nejsou zlem, ale v našem světě nutností, neboť náš svět bude vždy místem konfliktů a protichůdných tendencí. Svět je přeci bojištěm hodnot a priorit a to jak na osobní, tak společenské úrovni. Nevím, jestli se v tomto, my věřící, dnes tak trochu „neopíjíme rohlíkem“. Ptám se tedy proč se stydíme a proč si myslíme, že být katolíkem znamená dnes být pacifistou, tak jak tento pojem vymezilo hnutí Hippies?.
Odpověď:
K pojmu spiritualita: V teologii se takto v nejširším smyslu označuje každý osobní vztah člověka k Bohu se vším, co tento vztah do sebe zahrnuje v chování a způsobech vyjadřování. Obecně se dá spiritualita jiným slovem vyjádřit jako `zbožnost`. Spiritualita ve spojení s hnutím nebo řádem znamená promítnutí osobní spirituality (zkušenosti s Bohem) zakladatele do zřízení společenství. Tak např. františkáni žijí spiritualitu sv. Františka z Assisi, jezuité realizují myšlenky vtisklé sv. Ignácem z Loyoly apod. Každý řád má proto charakteristický způsob zbožnosti a vlastní poslání.
K otázce středověkých řádů: Tak, jak píšete, je opravdu velmi těžké posuzovat středověkou společnost očima člověka 21. století. Mentalita a zvyky byly zcela jiné a pro nás, kteří jsme již byli formováni myšlenkami totalizmu i humanizmu, obtížně pochopitelné. Otázka křížových výprav je skutečně velmi složitá a bude potřeba ji hodně očišťovat od tendenčních nánosů. Je pravda, že tyto výpravy měly charakter obrany proti Islámu a chtěly osvobodit zabraná území. Velmi málo se mluví o barbartsví islámských vojsk, které `svatou válku k šíření islámské víry` považují na nedílnou součást náboženství. Církev vždy respektovala a potvrzovala právo člověka na legitimní obranu. Ve válce je ovšem velmi těžké tuto obranu přesně určit. Příkaz lásky není v tom, že by si člověk měl nechat vše líbit. Ve společnosti, ve které žijeme, by křesťané bez obrany už dávno vymřeli, kdyby se nebránili proti zlodějům, podvodníkům a násilníkům. Kriterium je celkem jasné: obrana ano, dobyvačné násilí ne.
