Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Jak se staví církev k otázce potratů dětí, u kterých je zjištěno vážné zdravotní postižení (např. Dawnův syndrom, rozštěp páteře apod.). Takové postižení brání člověku prožít samostatný život a je zpravidla velkou zátěží jak pro rodiče, tak pro společnost. Je jasné, že společnost by se měla postarat o lidi, kteří se bez její pomoci neobejdou. Ale potrat by v takovém případě mohl zafungovat jako prevence. Ke všemu tito lidé často neskutečně trpí - viz svědectví lidí s rozštěpem páteře, která jim neumožňuje své tělo jakkoli ovládat. Postupuje církev vůči rodičům, kteří diagnostikované postižení plodu neunesou a rozhodnou se pro potrat, stejně jako u zdravých dětí? Mám tím na mysli např. exkomunikaci matky apod.
Těším se na odpověď, za kterou již předem děkuji.
Odpověď:
Matka nemůže říci: "moje dítě není moje, pokud není dokonalé". Nemůžeme přece žádnou osobu posuzovat na základě jejího zdraví. Pro nás křesťany je v každém člověku přítomna Boží podoba. Člověk nevlastní jen tělo, více či méně dokonalé, ale srdce a duši plné lidskosti. Vnějškovým pohledem se přehlíží, že život člověka utváří především jeho nitro: ideály, hodnoty, plány, city, radosti i trápení. V tom je bohatství života; duši nevyváží nic ze všech věcí, které může člověk na světě získat. Proto: S embryem se musí od samého početí zacházet jako s osobou, musí být hájeno ve své integritě, opatrováno, léčeno a pokud možno uzdraveno, tak jako každá jiná bytost.Už prenatální diagnostika těžce odporuje mravnímu zákonu, počítá-li, v závislosti na nálezu, s možností vyvolat potrat; diagnóza se nikdy nesmí rovnat rozsudku smrti. KKC 2275
To, co by se zdálo jako humanita, je ve svém důsledku spíše bestiální, protože život je víc než kvalita. Mohl bych se ptát, zda-li by tedy nebylo "zdravější" neohrožovat matku chirurgickým zásahem, ale nechat dítě s defekty narodit a "provést zákrok" až poté? Jenomže kdo smí (a vůbec kdo si dovolí) posoudit, který člověk má právo žít či nežít? Mohl by někdo rozhodnout, že určitá nemoc či stupeň postižení je už důvodem k odstranění? Původcem života je Bůh; my nemůžeme něco posuzovat nebo "napravovat" - a navíc tak hrozným způsobem. Ten, kdo k tomu radí, napomáhá, vykoná i provádí přece zrazuje Krista. On řekl: Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mne poslal. Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký. (Lk 9;48) a také (Mt 25;40) Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. Je to zvolení cesty bez Krista. Z toho důvodu je rozhřešení úmyslného připravení dítěte o život vyhrazeno - pro spojení s církevním trestem
Interrupci je třeba odmítnout vždy, i když jsou ženy pod větším (ale často neoprávněným) tlakem; vždyť z Božího zákona neexistují výjimky. (Pouze při ohrožení života matky se zasahuje k záchraně ohrožené, ale tím se neposuzuje, který život je cennější).
Toto jsou natolik závažné věci, že raději cituji : Nikdy není dovoleno záměrně zabít nevinného člověka (EV 57). Další krok potom je: toto platí v každém stadiu vývoje člověka před narozením (potrat), po narození (vražda, nápadná zejména při záměrném usmrcení společensky "bezcenného" člověka), v závěru života (eutanázie). Morálka vidí celý život počínaje početím jako čas pro plnění poslání stávat se obrazem k Boží podobě, dokud nebude člověk Prozřetelností odvolán. Od počátku tedy běží užitečný čas pro rozvoj člověka, aby proniknut milostí zaujal optimální postavení v dovršeném Božím království. Starat se o tento rozvoj je povinností člověka, proto musí mít nedotknuté právo tento čas mít.
Jeden výmluvný dotaz na podobné téma oběhl celý svět: "Kdybyste znali ženu, která je těhotna a má již 8 dětí, ze kterých jsou 3 hluché, 2 slepé, jedno je mentalně retardované a ona sama má syfilis, doporučili byste jí potrat?" Pokud ano, zabili byste Beethovena. Není možné zbavit nevinného člověka života - ani to ospravedlnit tím, že se o něj nechci starat a tvrdit, že odstranění je pro něj lepší než existence. Co je dobré, co je lepší, určuje Bůh; nám dotyčný člověk nemusí připadat užitečný, ale jeho hodnota spočívá ve vztahu, který k němu má Bůh. On i tuto komplikovanou situaci posuzuje jinak než my. Pouze v extrémním případě, kdy neprobíhá vývoj člověka, tzv. mola hydatidosa, je třeba zasáhnout. Ale při pochybnosti se uplatňuje jisté právo třetí osoby a nelze sáhnout k odstranění plodu, jak naznačuje princip: život je víc než jeho kvalita.
K uvedenému problému bych dále doporučil svědectví o lékařství, které léčí nemocné a bezmocné - dokládá, že i při poruše vývoje páteřního kanálu je možná operativní léčba nenarozeného dítěte.
Jak se staví církev k otázce potratů dětí, u kterých je zjištěno vážné zdravotní postižení (např. Dawnův syndrom, rozštěp páteře apod.). Takové postižení brání člověku prožít samostatný život a je zpravidla velkou zátěží jak pro rodiče, tak pro společnost. Je jasné, že společnost by se měla postarat o lidi, kteří se bez její pomoci neobejdou. Ale potrat by v takovém případě mohl zafungovat jako prevence. Ke všemu tito lidé často neskutečně trpí - viz svědectví lidí s rozštěpem páteře, která jim neumožňuje své tělo jakkoli ovládat. Postupuje církev vůči rodičům, kteří diagnostikované postižení plodu neunesou a rozhodnou se pro potrat, stejně jako u zdravých dětí? Mám tím na mysli např. exkomunikaci matky apod.
Těším se na odpověď, za kterou již předem děkuji.
Odpověď:
Matka nemůže říci: "moje dítě není moje, pokud není dokonalé". Nemůžeme přece žádnou osobu posuzovat na základě jejího zdraví. Pro nás křesťany je v každém člověku přítomna Boží podoba. Člověk nevlastní jen tělo, více či méně dokonalé, ale srdce a duši plné lidskosti. Vnějškovým pohledem se přehlíží, že život člověka utváří především jeho nitro: ideály, hodnoty, plány, city, radosti i trápení. V tom je bohatství života; duši nevyváží nic ze všech věcí, které může člověk na světě získat. Proto: S embryem se musí od samého početí zacházet jako s osobou, musí být hájeno ve své integritě, opatrováno, léčeno a pokud možno uzdraveno, tak jako každá jiná bytost.Už prenatální diagnostika těžce odporuje mravnímu zákonu, počítá-li, v závislosti na nálezu, s možností vyvolat potrat; diagnóza se nikdy nesmí rovnat rozsudku smrti. KKC 2275
To, co by se zdálo jako humanita, je ve svém důsledku spíše bestiální, protože život je víc než kvalita. Mohl bych se ptát, zda-li by tedy nebylo "zdravější" neohrožovat matku chirurgickým zásahem, ale nechat dítě s defekty narodit a "provést zákrok" až poté? Jenomže kdo smí (a vůbec kdo si dovolí) posoudit, který člověk má právo žít či nežít? Mohl by někdo rozhodnout, že určitá nemoc či stupeň postižení je už důvodem k odstranění? Původcem života je Bůh; my nemůžeme něco posuzovat nebo "napravovat" - a navíc tak hrozným způsobem. Ten, kdo k tomu radí, napomáhá, vykoná i provádí přece zrazuje Krista. On řekl: Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mne poslal. Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký. (Lk 9;48) a také (Mt 25;40) Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. Je to zvolení cesty bez Krista. Z toho důvodu je rozhřešení úmyslného připravení dítěte o život vyhrazeno - pro spojení s církevním trestem
Interrupci je třeba odmítnout vždy, i když jsou ženy pod větším (ale často neoprávněným) tlakem; vždyť z Božího zákona neexistují výjimky. (Pouze při ohrožení života matky se zasahuje k záchraně ohrožené, ale tím se neposuzuje, který život je cennější).
Toto jsou natolik závažné věci, že raději cituji : Nikdy není dovoleno záměrně zabít nevinného člověka (EV 57). Další krok potom je: toto platí v každém stadiu vývoje člověka před narozením (potrat), po narození (vražda, nápadná zejména při záměrném usmrcení společensky "bezcenného" člověka), v závěru života (eutanázie). Morálka vidí celý život počínaje početím jako čas pro plnění poslání stávat se obrazem k Boží podobě, dokud nebude člověk Prozřetelností odvolán. Od počátku tedy běží užitečný čas pro rozvoj člověka, aby proniknut milostí zaujal optimální postavení v dovršeném Božím království. Starat se o tento rozvoj je povinností člověka, proto musí mít nedotknuté právo tento čas mít.
Jeden výmluvný dotaz na podobné téma oběhl celý svět: "Kdybyste znali ženu, která je těhotna a má již 8 dětí, ze kterých jsou 3 hluché, 2 slepé, jedno je mentalně retardované a ona sama má syfilis, doporučili byste jí potrat?" Pokud ano, zabili byste Beethovena. Není možné zbavit nevinného člověka života - ani to ospravedlnit tím, že se o něj nechci starat a tvrdit, že odstranění je pro něj lepší než existence. Co je dobré, co je lepší, určuje Bůh; nám dotyčný člověk nemusí připadat užitečný, ale jeho hodnota spočívá ve vztahu, který k němu má Bůh. On i tuto komplikovanou situaci posuzuje jinak než my. Pouze v extrémním případě, kdy neprobíhá vývoj člověka, tzv. mola hydatidosa, je třeba zasáhnout. Ale při pochybnosti se uplatňuje jisté právo třetí osoby a nelze sáhnout k odstranění plodu, jak naznačuje princip: život je víc než jeho kvalita.
K uvedenému problému bych dále doporučil svědectví o lékařství, které léčí nemocné a bezmocné - dokládá, že i při poruše vývoje páteřního kanálu je možná operativní léčba nenarozeného dítěte.
