Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Pročítal jsem zpovědní zrcadlo ve starém kancionálu (mám za to, že z padesátých let). Hned u prvního přikázání byla uvedena otázka, zda jsem navštěvoval bohoslužby jinověrců a zda jsem se s nimi stýkal. V novějších zpovědních zrcadlech už toto není. Znamená to, že navštěvování bohoslužeb jiných církví a setkávání se s nimi bylo dříve hřích a teď už není? Kdo určuje, co hřích je a co není? Je Boží zákon proměnlivý? Tj. něco je hříchem jen po nějakou dobu a pak už zase ne? Pokud vím, dnes jsou taková setkání schvalována, podporována (viz ekumumenické hnutí), ba přímo iniciována představiteli katolické církve.
Odpověď:
Ano, jak vidíte, takové změny jsou kupodivu možné :-). Ale neprobíhají na základě hlasování nějaké teologické komise, která by se usnášela na tom, co je hříchem a časem by změnila názor. Špatné je každé jednání, které se protiví Bohu a odporuje úvaze našeho svědomí. Doba ani častější konání nezařazuje skutky do kategorie přijatelnějších.
Například v této konkrétní věci dochází k úplné změně základních podmínek. Takže posuzování potom musíme vzít za druhý konec. "Jinověrci" (někteří :-) jsou ochotni uznat, že i katolická církev patří Kristu, je jeho dílo a šíří jeho království. Takže hlavní obrat nastal jinde. V minulosti bylo "stýkání" spojeno s opuštěním pravého vyznání a popřením jeho jedinečnosti. Já si to představuji jako bych trávil čas u sousedů, kteří pomlouvají mé rodiče, místo společně prožité neděle v rodiném kruhu. Což je odlišná situace od návštěvy za účelem budování dobrých sousedských vztahů. Dnes jsou prostředky i cíl odlišné, když v modlitbě hledáme jednotu. Kdo uznává církev za Boží shromáždění a věří stejnou vírou, může něco poskytnout - jednotu, která církvi chybí!
Mohu vás uklidnit: i kancionál schvaluje biskup jako pastýř Církve a nad správností učení bdí ještě papež. Od toho Kristus církev založil, aby vedla lidi ke svatosti - proto papež, chráněn Božím Duchem, nemůže ve věcech morálky zavést věřící do omylu. Podle učení církve se formuje i naše svědomí, které by se mohlo ve svém úsudku i mýlit. Je třeba zdůraznit, že nedochází k proměnám ve stylu "toto byl hřích a už není", ale výkladu "toto je v této situaci hříšné".
Pročítal jsem zpovědní zrcadlo ve starém kancionálu (mám za to, že z padesátých let). Hned u prvního přikázání byla uvedena otázka, zda jsem navštěvoval bohoslužby jinověrců a zda jsem se s nimi stýkal. V novějších zpovědních zrcadlech už toto není. Znamená to, že navštěvování bohoslužeb jiných církví a setkávání se s nimi bylo dříve hřích a teď už není? Kdo určuje, co hřích je a co není? Je Boží zákon proměnlivý? Tj. něco je hříchem jen po nějakou dobu a pak už zase ne? Pokud vím, dnes jsou taková setkání schvalována, podporována (viz ekumumenické hnutí), ba přímo iniciována představiteli katolické církve.
Odpověď:
Ano, jak vidíte, takové změny jsou kupodivu možné :-). Ale neprobíhají na základě hlasování nějaké teologické komise, která by se usnášela na tom, co je hříchem a časem by změnila názor. Špatné je každé jednání, které se protiví Bohu a odporuje úvaze našeho svědomí. Doba ani častější konání nezařazuje skutky do kategorie přijatelnějších.
Například v této konkrétní věci dochází k úplné změně základních podmínek. Takže posuzování potom musíme vzít za druhý konec. "Jinověrci" (někteří :-) jsou ochotni uznat, že i katolická církev patří Kristu, je jeho dílo a šíří jeho království. Takže hlavní obrat nastal jinde. V minulosti bylo "stýkání" spojeno s opuštěním pravého vyznání a popřením jeho jedinečnosti. Já si to představuji jako bych trávil čas u sousedů, kteří pomlouvají mé rodiče, místo společně prožité neděle v rodiném kruhu. Což je odlišná situace od návštěvy za účelem budování dobrých sousedských vztahů. Dnes jsou prostředky i cíl odlišné, když v modlitbě hledáme jednotu. Kdo uznává církev za Boží shromáždění a věří stejnou vírou, může něco poskytnout - jednotu, která církvi chybí!
Mohu vás uklidnit: i kancionál schvaluje biskup jako pastýř Církve a nad správností učení bdí ještě papež. Od toho Kristus církev založil, aby vedla lidi ke svatosti - proto papež, chráněn Božím Duchem, nemůže ve věcech morálky zavést věřící do omylu. Podle učení církve se formuje i naše svědomí, které by se mohlo ve svém úsudku i mýlit. Je třeba zdůraznit, že nedochází k proměnám ve stylu "toto byl hřích a už není", ale výkladu "toto je v této situaci hříšné".
