Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Chci se zeptat, proč se katolická církev někdy chová přímo přesně proti slovům Ježíše - mám na mysli označování otec, kdy Ježíš říká: "Nikomu neříkejte otec...", a přitom katolická církev je "otců" plná a slovní spojení Svatý otec neznamená Boha, nýbrž papeže... Proč má církev majetek, z toho se vždycky nějak vykroutíte, ale tohle je už vyloženě proti Písmu!
Odpověď:
V podstatě s Vámi souhlasím, snad až na jedno malé upřesnění: pokud vezmeme přehled papežů za poslední 2 tisíciletí (ostatně víc jich ani nebylo :-), tak nenajdeme žádného, který by se jmenoval „Otec“. Současný papež přijal jméno Jan Pavel II., před ním byl Jan Pavel I., Pavel VI., Pius XII., Pius XI. atd. Ve zmíněném biblickém citátu je uvedeno: „A nikomu
na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský.“ (Mt 23,9 – ekumenický překlad) A tuto větu nemůžeme jen tak vytrhnout z kontextu. Když listujeme Písmem dál, označení „otec“ pro člověka kupodivu nevymizí. Dokonce apoštol Pavel (1Kor 4,15) mluví o „otcích“ a míní tím apoštoly, autor listů apoštola Jana píše křesťanům jako „svým dětem“ (1Jan 2,1 a 3Jan 1,4). Tedy se staví vůči nim do pozice „duchovního otce“.
Člověk ani nemusí být biblistou, aby byl schopen uchopit jemná rozlišení. Stačí, když si vzpomenete na nějaký úvod do filosofie a Aristotelovo rozdělení kategorií na substanciální (podstatné) a akcidentální (přívlastkové). Pojmy jako otec, matka, syn, dcera, manžel, manželka jsou vyjádřením vztahu, relace (neexistuje otec bez syna nebo bez dcery, stejně tak není syn bez matky a otce, manžel bez manželky…). Kategorie relace patří mezi akcidentální kategorie, to jsou ty, které neurčují podstatu věci, ale její vlastnost, v tomto konkrétním případě třeba funkci. Nakonec krásně to rozlišuje i spisovná čeština - 7. pádem. Např. „Pan Josef Dvořák je otcem Jana Dvořáka (či Janu Dvořákovi atd.).“ Pan Josef Dvořák totiž není otcem stále, není jeho podstatou „být otec“, ale až v okamžiku, kdy se mu narodí syn Jan, „stává se otcem“ (a zase není otcem pro ostatní lidi, pouze pro syna). Vůči svým dětem plní roli nebo funkci otcovství, a ta se přidává k jeho osobnosti.
A budeme dál pokračovat v jemném lechtání mozkových závitů: Když Ježíš učí apoštoly modlitby „Otče náš“, převrací tím dosavadní židovské kategorie chápání Boha. Ne že by Izrael neznal označení Otec na místo Boha (naopak bylo silné povědomí, že Bůh je otcem Izraele jako národa), ale žádný Žid by se neodvážil jmenovat Boha „Otec“. Možnost nazývat Boha „Otcem“ přináší až Ježíš. A pozvolné zjevení tajemství Trojice dává člověku nahlédnout, že od věčnosti je Bůh otcem Synovi. Protože jedině v Bohu jakožto čistému bytí tvoří vlastnost i podstatu (o Bohu můžeme říci, že je dobrý, ale i že je Dobro, že je nekonečný, ale i že je Nekonečno, že je živý, ale i Život, že je pravdivý, ale i Pravda), může říci, že je otcem, ale i že je Otec. Tato funkce tvoří i jeho podstatu, jeho bytí a je vyjádřeno i jménem: Bůh Otec (víme, že v židovství je silné vědomí jména jako vyjádření podstaty). Proto skutečně není možné dát nějakému člověku jméno „Otec“, protože je vyhrazeno Bohu. Zatímco ve smyslu vyjádření vztahu (otcovství) vůči někomu se v NZ používá dál. (Jen tak pro zajímavost: koho uvádíte do kolonky „otec“ v různých dotaznících a formulářích, které vyplňujete?)
V tomto významu se požívá i pro označení kněží v církvi; jsou to ti, kteří jsou „duchovními otci“ věřícím, s poukazem na roli otce v židovské rodině (otec byl tím, kdo zprostředkovával kromě výchovy i viru). Tím, že z pověření Kristova udělují křest, stojí u zrodu „dětí“, církve, tím že vyučují, stávají se duchovními otci v pravém slova smyslu. Osobně si myslím, že označení „otec“ pro duchovního je nejvýstižnější (a je biblické), nejhůře je na tom naše české slovo „kněz“, které zavání spíše světským kastovnictvím („kněz“ a „kníže“ má lingvisticky stejný původ). Jiný biblický termín „presbyteros“ – „starší“ zase ve spojení „pětadvacetiletý starší“ není zrovna ideální. Úmyslně pomíjím všech „důstojné a velebné pány“. :-) Takže – „babo raď!“
O spojení „Svatý otec“ jako označení papeže můžeme diskutovat. Pokud by většinu křesťanů toto označení pohoršovalo, nebyl by asi problém ho vypustit. Vzniklo historicky z oslovení „Beatissime / Sancte Pater“ a má vyzdvihnout smysl papeže v církvi – je duchovním otcem věřících a zároveň zvláštním způsobem zviditelňuje Boží království na zemi („svatý“ řečeno o člověku znamená v biblické řeči „Bohem vyvolený, patřící Bohu“). Ale snad právě v dnešní době, která zažívá velkou krizi „otcovství“ a kdy se role otce z mnoha rodin zcela vytratila, bychom se tohoto označení neměli tak lehce vzdávat. Vzpomenul bych jen jeden citát, který zazněl předloni na ekumenickém setkání „Slavkovská iniciativa“ z úst jednoho luteránského duchovního, mého dobrého známého: „My někdy katolické církvi vyčítáme, že si váží svatých, že nazývá papeže Svatým otcem. Ale říkám vám, já, luterán, na adresu Jana Pavla II.: jen víc takových otců, jen víc takových svatých.“
Chci se zeptat, proč se katolická církev někdy chová přímo přesně proti slovům Ježíše - mám na mysli označování otec, kdy Ježíš říká: "Nikomu neříkejte otec...", a přitom katolická církev je "otců" plná a slovní spojení Svatý otec neznamená Boha, nýbrž papeže... Proč má církev majetek, z toho se vždycky nějak vykroutíte, ale tohle je už vyloženě proti Písmu!
Odpověď:
V podstatě s Vámi souhlasím, snad až na jedno malé upřesnění: pokud vezmeme přehled papežů za poslední 2 tisíciletí (ostatně víc jich ani nebylo :-), tak nenajdeme žádného, který by se jmenoval „Otec“. Současný papež přijal jméno Jan Pavel II., před ním byl Jan Pavel I., Pavel VI., Pius XII., Pius XI. atd. Ve zmíněném biblickém citátu je uvedeno: „A nikomu
na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský.“ (Mt 23,9 – ekumenický překlad) A tuto větu nemůžeme jen tak vytrhnout z kontextu. Když listujeme Písmem dál, označení „otec“ pro člověka kupodivu nevymizí. Dokonce apoštol Pavel (1Kor 4,15) mluví o „otcích“ a míní tím apoštoly, autor listů apoštola Jana píše křesťanům jako „svým dětem“ (1Jan 2,1 a 3Jan 1,4). Tedy se staví vůči nim do pozice „duchovního otce“.
Člověk ani nemusí být biblistou, aby byl schopen uchopit jemná rozlišení. Stačí, když si vzpomenete na nějaký úvod do filosofie a Aristotelovo rozdělení kategorií na substanciální (podstatné) a akcidentální (přívlastkové). Pojmy jako otec, matka, syn, dcera, manžel, manželka jsou vyjádřením vztahu, relace (neexistuje otec bez syna nebo bez dcery, stejně tak není syn bez matky a otce, manžel bez manželky…). Kategorie relace patří mezi akcidentální kategorie, to jsou ty, které neurčují podstatu věci, ale její vlastnost, v tomto konkrétním případě třeba funkci. Nakonec krásně to rozlišuje i spisovná čeština - 7. pádem. Např. „Pan Josef Dvořák je otcem Jana Dvořáka (či Janu Dvořákovi atd.).“ Pan Josef Dvořák totiž není otcem stále, není jeho podstatou „být otec“, ale až v okamžiku, kdy se mu narodí syn Jan, „stává se otcem“ (a zase není otcem pro ostatní lidi, pouze pro syna). Vůči svým dětem plní roli nebo funkci otcovství, a ta se přidává k jeho osobnosti.
A budeme dál pokračovat v jemném lechtání mozkových závitů: Když Ježíš učí apoštoly modlitby „Otče náš“, převrací tím dosavadní židovské kategorie chápání Boha. Ne že by Izrael neznal označení Otec na místo Boha (naopak bylo silné povědomí, že Bůh je otcem Izraele jako národa), ale žádný Žid by se neodvážil jmenovat Boha „Otec“. Možnost nazývat Boha „Otcem“ přináší až Ježíš. A pozvolné zjevení tajemství Trojice dává člověku nahlédnout, že od věčnosti je Bůh otcem Synovi. Protože jedině v Bohu jakožto čistému bytí tvoří vlastnost i podstatu (o Bohu můžeme říci, že je dobrý, ale i že je Dobro, že je nekonečný, ale i že je Nekonečno, že je živý, ale i Život, že je pravdivý, ale i Pravda), může říci, že je otcem, ale i že je Otec. Tato funkce tvoří i jeho podstatu, jeho bytí a je vyjádřeno i jménem: Bůh Otec (víme, že v židovství je silné vědomí jména jako vyjádření podstaty). Proto skutečně není možné dát nějakému člověku jméno „Otec“, protože je vyhrazeno Bohu. Zatímco ve smyslu vyjádření vztahu (otcovství) vůči někomu se v NZ používá dál. (Jen tak pro zajímavost: koho uvádíte do kolonky „otec“ v různých dotaznících a formulářích, které vyplňujete?)
V tomto významu se požívá i pro označení kněží v církvi; jsou to ti, kteří jsou „duchovními otci“ věřícím, s poukazem na roli otce v židovské rodině (otec byl tím, kdo zprostředkovával kromě výchovy i viru). Tím, že z pověření Kristova udělují křest, stojí u zrodu „dětí“, církve, tím že vyučují, stávají se duchovními otci v pravém slova smyslu. Osobně si myslím, že označení „otec“ pro duchovního je nejvýstižnější (a je biblické), nejhůře je na tom naše české slovo „kněz“, které zavání spíše světským kastovnictvím („kněz“ a „kníže“ má lingvisticky stejný původ). Jiný biblický termín „presbyteros“ – „starší“ zase ve spojení „pětadvacetiletý starší“ není zrovna ideální. Úmyslně pomíjím všech „důstojné a velebné pány“. :-) Takže – „babo raď!“
O spojení „Svatý otec“ jako označení papeže můžeme diskutovat. Pokud by většinu křesťanů toto označení pohoršovalo, nebyl by asi problém ho vypustit. Vzniklo historicky z oslovení „Beatissime / Sancte Pater“ a má vyzdvihnout smysl papeže v církvi – je duchovním otcem věřících a zároveň zvláštním způsobem zviditelňuje Boží království na zemi („svatý“ řečeno o člověku znamená v biblické řeči „Bohem vyvolený, patřící Bohu“). Ale snad právě v dnešní době, která zažívá velkou krizi „otcovství“ a kdy se role otce z mnoha rodin zcela vytratila, bychom se tohoto označení neměli tak lehce vzdávat. Vzpomenul bych jen jeden citát, který zazněl předloni na ekumenickém setkání „Slavkovská iniciativa“ z úst jednoho luteránského duchovního, mého dobrého známého: „My někdy katolické církvi vyčítáme, že si váží svatých, že nazývá papeže Svatým otcem. Ale říkám vám, já, luterán, na adresu Jana Pavla II.: jen víc takových otců, jen víc takových svatých.“
