Otázka:
Ráda bych věděla, jaký je názor katolické církve na adopci nebo jiný způsob přijetí dítěte do rodiny - pěstounskou péči.
Podle odpovědi na dotaz týkající se umělého oplodnění by se takto muž a žena stávali rodiči jiným způsobem, než prostřednictvím sebe navzájem. V tomto případě se vztah pěstounů a dítěte nepovažuje za rodičovství? Blahodárný vliv toho, ze dítě vyrůstá v rodině je ale zřejmě nepopiratelný..
Bylo by v tomto případě nutné dítě co nejdříve seznámit s jeho skutečnou identitou? Děkuji.

Odpověď:
Vámi zmiňovaná otázka hovoří o dítěti jako daru, kterým Bůh umožňuje podílet se rodičům na jeho tvůrčí moci. A také říká, že dítě má právo na výchovu; hned následující odstavec Katechismu (2379) na to navazuje: Evangelium ukazuje, že tělesná neplodnost není absolutním zlem. Manželé, kteří vyčerpali oprávněné lékařské zákroky, a přesto trpí neplodností, ať se spojí s křížem Pána, pramenem veškeré duchovní neplodnosti. Mohou projevit svou velkodušnost tím, že přijmou za vlastní opuštěné děti anebo že budou konat významné služby ve prospěch bližních.

V případě adopce se pěstouni přesně řečeno nestávají rodiči (porodem), ale otcem a matkou (vztahem). Oni také mají být ti, kteří sdělí tyto okolnosti, ale takovým způsobem, aby to bylo k užitku a ne ke škodě. Dítě má právo na pravdu, ale v první řadě na lásku. Ale to už je otázka psychologie.