Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Krome soboty, na ktere mi vadilo, ze je nahrazena dnem svatecnim, me v desateru nenechava klidnym zacatek a konec. Tak jak ho tradicne Rimsko-katolicka Cirkev uci zni takto:
1.V jednoho Boha věřiti budeš.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
5. Nezabiješ.
6. Nesesmilníš.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectí proti bližnímu svému.
9. Nepožádáš manželky bližňího svého,
10. aniž požádáš statků jeho.
Nerozumim tomu proc kdyz srovnam posledni 2 prikazani s Ex 20: `Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky bližního svého,ani služebníka jeho, ani děvky jeho, ani vola jeho, ani osla jeho, ani cožkoli [jest] bližního tvého.`, tak se to jevi jako jedine prikazani, nehlede na to, ze to rozdeleni na dve vyse uvedene se nezda byt ani za sebou jdouci v biblickem textu (oddeleni statku - 10. prikazani od domu - zacatek textu v Exodu, a nebo naopak oddeleni manzelky - 9. prikazani od ostatnich lidi v jeho domacnosti - sluzebnictva atp.).
Z toho samozrejme vyplyva otazka, jestli je naopak spravne sloucit `Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství [těch věcí] , kteréž jsou na nebi svrchu, ani [těch] , kteréž na zemi dole, ani [těch] , kteréž u vodách pod zemí.` do jednoho prikazani, kdyz se naopak v textu zda, ze jde o prikazani dve.
Neni mozne, ze zpusob vyse uvedeneho tradicniho desatera dusledkem problemu, ktere mela Rimsko-katolicka Cirkev v minulosti s tim, jestli dovolit obrazy v Bohosluzbe nebo ne? (a pak by to bylo samozrejme ucelovym rozdelenim, ktere by velmi zle nakladalo s Bozim slovem)
Odpověď:
Otázka textu Desatera, tak jak ho učí tradiční katechizmus katolické církve je dílem určitého kompromisu, protože ani starozákonní text není pevně definován. Ve SZ totiž najdeme dvě redakce Desatera. Jedna je v Ex 20,2-17, druhá v Dt 5,6-21. Právě v textu Dt je rozlišené současné 9. a 10. přikázání. Samotné pojmenování `Deset slov` nebo `Deset přikázání` pochází právě od deuteronomické redakce (zde je zapotřebí znát problematiku vzniku SZ a rozlišení základních redakcí: Jahwista, Elohista, Priesterkodex...). Protože ve SZ neexistovalo číslování přikázání (biblické verše jsou dílem středověku), záleželo na samotném čtenáři nebo škole, kde udělá dělítko. V židovské tradici je první přikázání: `Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.`.
Druhé přikázání je: Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
Třetí přikázání pak je: Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Atd.
Katolická a luteránská tradice má jako první přikázání Ex 20,3-6, ortodoxní a reformovaná tradice tyto verše rozdělují na dvě.
Závěrem k tomu lze říci: není důležité číslování, ale abychom se jím řídili. :-))
(více k této tematice: A. Bonora, Decalogo, in Nuovo dizionario di teologia biblica, Ed. San Paolo, Milano 1988, str. 370-384).
Problém ikonoklazmu s textem Desatera nesouvisí. To bychom museli odsoudit k herezi sv. Pavla a jeho výrok v Kol 1,15, kde o Kristu mluví jako o obrazu neviditelného Boha. Právě vtělením druhé Božské osoby se zjevila tvář Boha. Není to tedy lidské dílo (to je zakázáno příkazem `Nezobrazíš si`), ale svobodné Boží rozhodnutí.
PŠ
Krome soboty, na ktere mi vadilo, ze je nahrazena dnem svatecnim, me v desateru nenechava klidnym zacatek a konec. Tak jak ho tradicne Rimsko-katolicka Cirkev uci zni takto:
1.V jednoho Boha věřiti budeš.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
5. Nezabiješ.
6. Nesesmilníš.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectí proti bližnímu svému.
9. Nepožádáš manželky bližňího svého,
10. aniž požádáš statků jeho.
Nerozumim tomu proc kdyz srovnam posledni 2 prikazani s Ex 20: `Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky bližního svého,ani služebníka jeho, ani děvky jeho, ani vola jeho, ani osla jeho, ani cožkoli [jest] bližního tvého.`, tak se to jevi jako jedine prikazani, nehlede na to, ze to rozdeleni na dve vyse uvedene se nezda byt ani za sebou jdouci v biblickem textu (oddeleni statku - 10. prikazani od domu - zacatek textu v Exodu, a nebo naopak oddeleni manzelky - 9. prikazani od ostatnich lidi v jeho domacnosti - sluzebnictva atp.).
Z toho samozrejme vyplyva otazka, jestli je naopak spravne sloucit `Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství [těch věcí] , kteréž jsou na nebi svrchu, ani [těch] , kteréž na zemi dole, ani [těch] , kteréž u vodách pod zemí.` do jednoho prikazani, kdyz se naopak v textu zda, ze jde o prikazani dve.
Neni mozne, ze zpusob vyse uvedeneho tradicniho desatera dusledkem problemu, ktere mela Rimsko-katolicka Cirkev v minulosti s tim, jestli dovolit obrazy v Bohosluzbe nebo ne? (a pak by to bylo samozrejme ucelovym rozdelenim, ktere by velmi zle nakladalo s Bozim slovem)
Odpověď:
Otázka textu Desatera, tak jak ho učí tradiční katechizmus katolické církve je dílem určitého kompromisu, protože ani starozákonní text není pevně definován. Ve SZ totiž najdeme dvě redakce Desatera. Jedna je v Ex 20,2-17, druhá v Dt 5,6-21. Právě v textu Dt je rozlišené současné 9. a 10. přikázání. Samotné pojmenování `Deset slov` nebo `Deset přikázání` pochází právě od deuteronomické redakce (zde je zapotřebí znát problematiku vzniku SZ a rozlišení základních redakcí: Jahwista, Elohista, Priesterkodex...). Protože ve SZ neexistovalo číslování přikázání (biblické verše jsou dílem středověku), záleželo na samotném čtenáři nebo škole, kde udělá dělítko. V židovské tradici je první přikázání: `Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.`.
Druhé přikázání je: Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
Třetí přikázání pak je: Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Atd.
Katolická a luteránská tradice má jako první přikázání Ex 20,3-6, ortodoxní a reformovaná tradice tyto verše rozdělují na dvě.
Závěrem k tomu lze říci: není důležité číslování, ale abychom se jím řídili. :-))
(více k této tematice: A. Bonora, Decalogo, in Nuovo dizionario di teologia biblica, Ed. San Paolo, Milano 1988, str. 370-384).
Problém ikonoklazmu s textem Desatera nesouvisí. To bychom museli odsoudit k herezi sv. Pavla a jeho výrok v Kol 1,15, kde o Kristu mluví jako o obrazu neviditelného Boha. Právě vtělením druhé Božské osoby se zjevila tvář Boha. Není to tedy lidské dílo (to je zakázáno příkazem `Nezobrazíš si`), ale svobodné Boží rozhodnutí.
PŠ
