Otázka:
Nejsem schopen dát dohromady následující teze.
Bůh je vševědoucí,Bůh je láska. Bůh je stvořitel, dárce života.
Tedy jak může Bůh, který nekonečně miluje, dát život člověku,
který jednou dojde k věčnému zavržení,
když tuto skutečnost ví již před aktem jeho stvoření ?


Odpověď:
Je velice pěkné nad jakými hlubokými otázkami se zamýšlíte, ale nechcete se více než o to, jaký je Bůh, starat o to, jaký jste sám? Boha nemůžeme uzavřít na několik pouček a předdefinovat si ho - on je naším Bohem!

Já mám na podobné případy jednoduchou metodu: když mám netušený problém, vezmu to z druhého konce. Takže aplikováno na uvedenou situaci dostávám opačnou otázku: kdyby Bůh dal život jen těm, kteří budou "hodní", byla by to přece jasná predestinace a trošku laciné řešení, při kterém by vzala za své lidská svoboda. Bůh přece řeší věci Božím způsobem; člověk má neustále šanci, Bůh mu ji pořád dává; ačkoliv toho nevyužije, Bůh nasadil všechny síly a dokonce život vlastního Syna.
Bůh dává život (avšak prostřednictvím rodičů, takže se dělí o tvůrčí činnost skrze předávání života a poněkud vzdává jeho ovlivňování); to je veliká a dobrá hodnota a právě během tohoto života se člověk má rozhodnout pro věčný život. Pokud ho odmítne, Bůh nevnucuje něco lepšího a nenutí člověka být šťastným. Člověk může být nešťastný, ale jaký na tom má Bůh podíl, když mu dal život a nabídl štěstí? Snad když by člověk zatemnělý zlem při nabídce (vždy nabízeného) odpuštění odmítl, si určitý trest přímo zasluhuje za urážku Boha. Co my o něm vlastně víme a tvrdíme? Že je v něm veškerá dokonalost, moc, i spravedlnost. Vždyť také andělé byli odsouzeni - my však hledíme především na naše vykoupení. Nejsme ovlivňováni; nespojujeme věčného Boha s časem, který nastává s námi; nýbrž nás, kteří časem dosáhneme blaženosti s věčným Bohem.