Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Dobrý den, zajímalo by mě, jaký smysl mají v římskokatolické církvi tzv. přímluvy, když stejně vychází z předpokladu, že bůh je všemohoucí(což by nevadilo) a hlavně vševědoucí. Tyto aspekty jsou podle mě v rozporu a lze z nich vyvodit pochybnosti o tzv. přímluvách.
Jinak předpokládám, že se shodneme na tom, že hlavní účel přímluvy je tzv. pomoc bližnímu. Podle mě se to dá realizovat jen kontaktem s ním.
Dál tato otázka u mě vyvolává analogii s častými připomínkami nevěřících alias když je bůh, tak proč jsou války atd. - a to proto, že oni vycházejí ze zažitého dogmatu, že věřící si svoje přání takříkajíc vymodlí (v čemž bych právě viděl jistou podobu s těmi tzv. přímluvami)
Na základě čeho tedy uznáváte význam přímluv?
Zdravím a děkuji za odpověď!
Odpověď:
Tuto otázku již zodpovídal svatý biskup Augustin Probě: Můžeme se ptát, proč nás Pán učí modlit, když zná naše potřeby dříve, než ho o něco poprosíme. Tato otázka by nás mohla dráždit, kdybychom se nedovtípili, že náš Pán a Bůh tím nechce poznávat naši vůli, tu přece nemůže nepoznat, ale že se v modlitbách rozněcuje naše touha, jíž můžeme obsáhnout to, co se nám Bůh chystá dát. Neboť je to něco ohromného, my však jsme malí a pro přijetí tohoto daru je v nás těsno... Ve víře, naději a lásce se nepřetržitě modlíme svou touhou. Avšak v určitých hodinách a dobách prosíme Boha také slovy, abychom se těmito znameními věcí také povzbuzovali, abychom si sami uvědomovali, nakolik jsme v této touze pokročili a abychom se ještě více pobízeli k jejímu rozněcování. Neboť čím vřelejší je láska, tím velkolepější je to, co působí.
Říká-li apoštol: „Předkládejte Bohu své prosby“, nelze to chápat tak, že by se Bůh s nimi teprve seznamoval – zná je přece dobře, dřív než jsou vyřčeny – to nám se stávají u Boha známými, když je totiž trpělivě předkládáme Bohu, místo abychom o nich dlouze vykládali lidem... Mnoho prosit znamená získávat si toho, koho prosíme, vytrvalým, zbožným a planoucím srdcem.
Písmo poukazuje na to, že modlitba nás vlastně učí poznávat a prosit ve shodě s Boží vůlí (Řím 8; 26). V přímluvách tak nejde o to, sdělit Bohu, co nám má splnit, ale spíše on nám v modlitbě dává vědět, co působí.
Opravdová modlitba není osobně/prosebná, ale přímluvná; tím nacházíme soulad s Boží vůlí, když neprosíme za své nápady, ale hledáme, co má pomoci bližním.
Protože nejde o něco si „vymodlit“ – nechat si splnit svá přání, tu poslední analogii nechápu. Že prosíme, aby nebyli války a ony jsou? To souvisí s podněcováním nepokojů, které působí nové a nové rozbroje; jenže ty přece nepůsobí Bůh.
Jinak základem je především Kristova výzva „Hledejte a naleznete, proste a dostanete“.
Dobrý den, zajímalo by mě, jaký smysl mají v římskokatolické církvi tzv. přímluvy, když stejně vychází z předpokladu, že bůh je všemohoucí(což by nevadilo) a hlavně vševědoucí. Tyto aspekty jsou podle mě v rozporu a lze z nich vyvodit pochybnosti o tzv. přímluvách.
Jinak předpokládám, že se shodneme na tom, že hlavní účel přímluvy je tzv. pomoc bližnímu. Podle mě se to dá realizovat jen kontaktem s ním.
Dál tato otázka u mě vyvolává analogii s častými připomínkami nevěřících alias když je bůh, tak proč jsou války atd. - a to proto, že oni vycházejí ze zažitého dogmatu, že věřící si svoje přání takříkajíc vymodlí (v čemž bych právě viděl jistou podobu s těmi tzv. přímluvami)
Na základě čeho tedy uznáváte význam přímluv?
Zdravím a děkuji za odpověď!
Odpověď:
Tuto otázku již zodpovídal svatý biskup Augustin Probě: Můžeme se ptát, proč nás Pán učí modlit, když zná naše potřeby dříve, než ho o něco poprosíme. Tato otázka by nás mohla dráždit, kdybychom se nedovtípili, že náš Pán a Bůh tím nechce poznávat naši vůli, tu přece nemůže nepoznat, ale že se v modlitbách rozněcuje naše touha, jíž můžeme obsáhnout to, co se nám Bůh chystá dát. Neboť je to něco ohromného, my však jsme malí a pro přijetí tohoto daru je v nás těsno... Ve víře, naději a lásce se nepřetržitě modlíme svou touhou. Avšak v určitých hodinách a dobách prosíme Boha také slovy, abychom se těmito znameními věcí také povzbuzovali, abychom si sami uvědomovali, nakolik jsme v této touze pokročili a abychom se ještě více pobízeli k jejímu rozněcování. Neboť čím vřelejší je láska, tím velkolepější je to, co působí.
Říká-li apoštol: „Předkládejte Bohu své prosby“, nelze to chápat tak, že by se Bůh s nimi teprve seznamoval – zná je přece dobře, dřív než jsou vyřčeny – to nám se stávají u Boha známými, když je totiž trpělivě předkládáme Bohu, místo abychom o nich dlouze vykládali lidem... Mnoho prosit znamená získávat si toho, koho prosíme, vytrvalým, zbožným a planoucím srdcem.
Písmo poukazuje na to, že modlitba nás vlastně učí poznávat a prosit ve shodě s Boží vůlí (Řím 8; 26). V přímluvách tak nejde o to, sdělit Bohu, co nám má splnit, ale spíše on nám v modlitbě dává vědět, co působí.
Opravdová modlitba není osobně/prosebná, ale přímluvná; tím nacházíme soulad s Boží vůlí, když neprosíme za své nápady, ale hledáme, co má pomoci bližním.
Protože nejde o něco si „vymodlit“ – nechat si splnit svá přání, tu poslední analogii nechápu. Že prosíme, aby nebyli války a ony jsou? To souvisí s podněcováním nepokojů, které působí nové a nové rozbroje; jenže ty přece nepůsobí Bůh.
Jinak základem je především Kristova výzva „Hledejte a naleznete, proste a dostanete“.
