Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Priblizil jsem se k Bohu.Potom ale, a ne jednou, kdyz vse je jak chci, a co nechci je pryc, opet delam co nechci, i kdyz vim, ze to neni dobre.Neboli, tim ze klesnu a `vzdaluju` se Mu, tim uprimneji se pak na Nej divam a opet speju k priblizeni.Jako kdybych potreboval spatne, abych dosahl dobreho.Co s tim?Tot ma otazka. Dekuji za odpoved.
Odpověď:
Neřekl bych, že člověk potřebuje dělat zlo, aby pocítil touhu po dobru, i když paradoxně vědomí velké Boží lásky nás usvědčuje ze hříchu a náš hřích a jeho odpuštění mluví o velikosti Božího milostrdenství. To známe konkrétně z běžného řivota. Že je pro nás vzduch a kyslík nezbytný, dobře víme. Ale jasněji si to uvědomíme, až se nám ho nedostává. Pak klidně zapomeneme na to, že dýcháme...
Je to důsledek zranění lidské přirozenosti tzv. dědičným hříchem. Rodíme se do stavu, kdy s námi není vše v pořádku, ale kdy potřebujeme Boží milost. I když se upřímně snažíme o dobro, moc se nám to nedaří. Píše o tom i sv. Pavel (srv. Ř 7,14-25): `Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá...`
Jediné vysvobození je neustálý boj sám se sebou a s pokušením. Nikdy nebudeme moci říci, že jsme se ze zlé přirozenosti zcela vymanili. Bojovat o dobro budeme do konce života. Jestli se nám podaří zbavit se nějakého hřích je zásluha dílem vlastní (pevná vůle a ochota se změnit), dílem (a to větším) působení Boží milosti. A podstatu vykoupení a milosti pomáhající vidím v tom, že každý náš hřích, pokud ho správně posoudíme, nás nakonec může dovést k Bohu. Zase jeden příklad z Písma ze života sv. Pavla (2Kor 2,7-10): A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: `Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.` A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.
Nesmíme propadnou malomyslnosti, jestliže nás Bůh přijal ve křtu za své děti a Ježíš nás na cestě k Otci doprovází, nemůžeme se dostat do záhuby, leda z vlastního rozhodnutí...
Priblizil jsem se k Bohu.Potom ale, a ne jednou, kdyz vse je jak chci, a co nechci je pryc, opet delam co nechci, i kdyz vim, ze to neni dobre.Neboli, tim ze klesnu a `vzdaluju` se Mu, tim uprimneji se pak na Nej divam a opet speju k priblizeni.Jako kdybych potreboval spatne, abych dosahl dobreho.Co s tim?Tot ma otazka. Dekuji za odpoved.
Odpověď:
Neřekl bych, že člověk potřebuje dělat zlo, aby pocítil touhu po dobru, i když paradoxně vědomí velké Boží lásky nás usvědčuje ze hříchu a náš hřích a jeho odpuštění mluví o velikosti Božího milostrdenství. To známe konkrétně z běžného řivota. Že je pro nás vzduch a kyslík nezbytný, dobře víme. Ale jasněji si to uvědomíme, až se nám ho nedostává. Pak klidně zapomeneme na to, že dýcháme...
Je to důsledek zranění lidské přirozenosti tzv. dědičným hříchem. Rodíme se do stavu, kdy s námi není vše v pořádku, ale kdy potřebujeme Boží milost. I když se upřímně snažíme o dobro, moc se nám to nedaří. Píše o tom i sv. Pavel (srv. Ř 7,14-25): `Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá...`
Jediné vysvobození je neustálý boj sám se sebou a s pokušením. Nikdy nebudeme moci říci, že jsme se ze zlé přirozenosti zcela vymanili. Bojovat o dobro budeme do konce života. Jestli se nám podaří zbavit se nějakého hřích je zásluha dílem vlastní (pevná vůle a ochota se změnit), dílem (a to větším) působení Boží milosti. A podstatu vykoupení a milosti pomáhající vidím v tom, že každý náš hřích, pokud ho správně posoudíme, nás nakonec může dovést k Bohu. Zase jeden příklad z Písma ze života sv. Pavla (2Kor 2,7-10): A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: `Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.` A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.
Nesmíme propadnou malomyslnosti, jestliže nás Bůh přijal ve křtu za své děti a Ježíš nás na cestě k Otci doprovází, nemůžeme se dostat do záhuby, leda z vlastního rozhodnutí...
