Otázka:
Dočetla jsem se, že k nejzákladnějším liturgickým symbolům patří chléb, voda, víno, svíčka a olej. Ráda bych věděla více o symbolickém významu těchto věcí. Děkuji.

Odpověď:
Chléb je především hlavním a základním pokrmem – v jazyce Písma je často synonymem pro pokrm všeobecně; v modlitbě Otče náš v prosbě o „chléb náš vezdejší (tj. každodenní)“ tedy prosíme o vše, co je nutné k našemu každodennímu životu, pro přežití. V Janově evangeliu Kristus hovoří o sobě jako o chlebu (Jan 6), který je nutný pro život věčný: „Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ (Jan 6,51) Ježíš Kristus jako „kněz navěky podle řádu Melchisedechova“ (Žd 6,20) navazuje na starozákonní oběť chleba a vína (srv. Gn 14,18) a ustanovuje eucharistii jako oběť Nového zákona, jako zpřítomění své jedinečné oběti na kříži. Při eucharistické bohoslužbě se chléb stává Kristovým tělem. Lámání chleba symbolizuje Kristovu smrt na kříži.
Víno značí radost a oslavu (srv. Žl 104,15); v dobách Kristových bylo běžným nápojem (pilo se ovšem zředěné vodou). Dnes je chápeme spíše jako nápoj slavnostní. Souvisí s „kalichem požehnání“ (srv. Žl 116,13), který byl součástí pesachové oslavy. V eucharistii se víno stává Kristovou krví.
Voda je základní tekutinou, která dává život, tiší žízeň, očišťuje a umožňuje růst. Množství biblických obrazů je nepřeberné – např. Duch Boží nad vodami při stvoření světa (Gn 1,2), potopa (Gn 7), přechod Rudým mořem (Ex 14,15–31), pramen vyvěrající z chrámu v Ezechielově vidění (Ez 47,1–12) aj. V křesťanském kontextu je voda spojena především se křtem, tedy s omytím od hříchu; křestní symbolika se objevuje v žehnání se svěcenou vodou ve dveřích kostela i v kropení lidu. Všeobecně vzato voda při žehnání (kropení) symbolizuje Boží milost, která se rozlévá na všechny. Voda, která se přimísí do vína při obětování ve mši, je symbolikou našeho spojení s Bohem a reminiscencí na krev a vodu, která vytekla z Kristova probodeného boku na kříži (Jan 19,34 – srv. otázku č. 2061).
Svíčka – a všeobecně vzato světlo – je symbolem vzkříšeného Krista jako světla, které vzešlo ve tmě a nezná západu; to platí především o velikonoční svíci – paškálu. Paškál také všeobecně připomíná křest a Velikonoce. Oheň je symbolem lásky a síly Ducha Svatého. Svíčky také připomínají lampy v rukou prozíravých panen (Mt 25,1–12).
Olej sloužil ve Starém zákoně ke slavnostnímu pomazání kněží, proroků a králů, všeobecně k zasvěcení Hospodinu. Samotné slovo Kristus (řecky Χριστός, hebrejsky Mašíjáh – odtud Mesiáš) znamená „Pomazaný“. Proto pomazání olejem – zvláště křižmem po křtu, při biřmování a kněžském svěcení – značí podíl křesťana na Kristově důstojnosti kněžské, prorocké a královské. Při svěcení kostela se potírají křižmem stěny a oltář rovněž jako znamení, že se dotyčná budova zvláštním způsobem zasvěcuje Bohu, resp. bohoslužbě. Olejem se ve starověku mazali zápasníci, aby je nebylo lze snadno chytnout a mohli svému nepříteli vyklouznout; tato symbolika se objevuje v pomazání olejem katechumenů, tzn. aby se katechumen vymanil z moci zla. Olej byl také používán k ošetřování ran (v podstatě jako tišící prostředek a desinfekce), proto je používán ve svátosti pomazání nemocných (viz Jk 5,14; srv. Mk 6,13).

Použitá (a doporučená) literatura:
Katechismus katolické církve; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001
Klemens Richter: Liturgie a život; Vyšehrad, Praha 2003
Adolf Adam: Liturgika; Vyšehrad Praha 2001
Romano Guardini: O posvátných znameních; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1992
Slovník biblické teologie; Velehrad – Křesťanská akademie, Řím 1991