Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Chtěl bych se zeptat na věc pro mě dříve jasnou – vztah dvou věřících mladých lidí před svatbou. Mé dívce totiž někdo půjčil knihu od Joshua Harrise – S nikým nechodím a nejsem cvok, která se (dle mého názoru zdánlivě) opírá o Bibli. Hlavní myšlenkou téhle knížky je, že není správné chodit s někým na rande, jestliže nemohu (anebo nechci) tenhle vztah dovést do úspěšného konce – manželství. (S tím souhlasím, i když si nejsem jist, co by na to řekl křesťanský psycholog, kterým nejsem. Nepatří náhodou navazování vztahů tak trochu k pubertě? V dnešní době, abych to mohl myslet vážně, musím mít po škole a trochu jisté zaměstnání, tzn. věk min. 25 let. Nevím, jak by na tom byl člověk po psychologické stránce, kdyby měl mít první rande ve svých pětadvaceti.)
Dál tahle kniha popisuje, jak má vypadat vlastní chození, když už to spolu (můžem) myslet vážně. Mělo by prý být naprosto asexuální (není to náhodou protimluv?). Oblékat se tak, aby to u partnera náhodou nevzbudilo žádostivost (ale co by to mělo být? Kožich?). Dotyky – vyloučeno! Polibek – hrůza!!!
Asi bych se měl dostat k vlastní otázce. Nemá někde církev stanoveno to, co se smí a co se nesmí před manželstvím? Ale v konkrétní podobě? Snažil jsem na tohle téma sehnat další informace z katolické literatury, ale nikde nejsou napsána jasná pravidla.
Já vím, že by bylo asi nejlepší vyřešit tohle se zpovědníkem, ale nevím, na kterého kněze bych se s tímhle obrátit.
A ještě k mé přítelkyni a ke mně:
Nepatříme už do skupiny lehkovážných teenagerů (je nám 23 a 28 let). Chodíme spolu přes rok a až do teď jsme si rozumněli i po této stránce. Nyní je to všechno jinak. Já, když jsme tuhle knižku četl, jsem to považoval za pěknej blábol. Ona jí uvěřila. Když se spolu nyní bavíme, co je dovoleno a co ne, tak se nemůžem shodnout. Když se jí zeptám, jestli cítila výčitky svědomí při polibku, tak mi odpoví, že ne. Ale může prý mít své svědomí otupělé. A mě už teď taky napadá, jestli mé svědomí není taky někde na houbách a jestli ta knížka nakonec přeci jen nemá pravdu.
Chtěl bych ujistit v tom, že je normální, když spolu dva lidi už nějaký čas chodí a myslí to spolu vážně, tak že vzájemné dotyky jsou v pořádku.
PS: Ještě jedna věc. Ta knížka nezasáhla jen mou přítelkyni. Dostala ji od své spolužačky na škole, která ji taky bere smrtelně vážně. Mám pocit, že se tenhle názor v jistých skupinách mladých křesťanů docela šíří. To je další důvod, proč hledám pomoc touhle formou. Protože kdybych měl pravdu, mohli byste nějakou reakci na tuhle knihu uveřejnit i na tomto webu. Usnadnili byste tím situaci některým pochybujícím.
Odpověď:
Oslovil jsem jeden manželský pár, aby se vyjádřil k uvedené knize. Tady je odpověď:
Autor knihy „S nikým nechodím a nejsem cvok“ podává určitý názor, jak a kdy navazovat (či nenavazovat) partnerské vztahy, což může být pro mnoho -náctiletých velkou školou a mohou slyšet (číst) názor, který jinde v médiích určitě neuvidí ani nepřečtou v Bravu. Na druhé straně jsou v knize prezentovány poněkud radikální až svérázné názory. Jak z toho ven? Zde se opravdu naskýtá otázka, na kterou se ptáte: Nemá někde církev stanoveno to, co se smí a co se nesmí před manželstvím, v konkrétní podobě?
Tuto otázku jsme si v době své známosti kladli také. Hledali jsme také různou literaturu k tomuto tématu, nikde jsme však konkrétní a jasnou odpověď nenalezli. Proto je důležité najít společnou řeč a „mít odvahu“ si spolu upřímně promluvit a umět si stanovit určité hranice dřív, „než se nám zatočí hlava“. Pozvat do svého vztahu také Boha, modlit se za svůj vztah (každý zvlášť i společně). Můžeme si partnerský vztah představit jako trojúhelník. Dva dolní body trojúhelníku mohou symbolizovat začátek vztahu, horní bod symbolizuje Boha. Čím více se po odvěsnách přibližujeme k sobě, tím blíže jsme také k Bohu. Jinými slovy, čím osobnější (bližší) vztah k Bohu máme, tím blíže k sobě máme i my s partnerem (partnerkou) = větší láska.
Z literatury, kterou můžeme rozhodně doporučit, je kniha Láska a partnerství od P. Andrease Launa (pozn. redakce: dostupná též na adrese http://www.katolik.cz/launuvod.asp ), P. Aleše Opatrného Příprava na manželství a také tři knihy od dalších křesťanských autorů – Dva středy, však jeden kruh (W. Trobisch), Hormony v hramonii (Jim Burns) a Sex: šlehačka na dortu (Tomáš Řehák). Je jistě dobré přečíst si na toto téma více knih, na jejichž základě si můžete zformovat svůj vlastní názor. Neupnout se tedy na jednu jedinou knihu. Toto je podstatná věc. Například v knize „Hormony v harmonii“ je v jedné z kapitol uveden test, který si mladí mohou navzájem vyzkoušet. Tento test obsahuje v 5 bodech, kam chcete ve svém vztahu před svatbou „zajít“. Myslíme si, že takový test není na škodu. Podstatné na něm ovšem není to, že jej vyhodnotíme a na základě toho se rozejdeme nebo nám to bude klapat. Může to být spíše jedna z cest, jak se o tomto tématu začít společně bavit.
Další otázkou, která je v knize Joshua Harrise probírána, je: „Kdy vztahy navazovat?“ Je zde vyzdvihován názor, že dokud se dva lidé nemohou jeden druhému zavázat, měl by čas, který si navzájem věnují, být značně omezen a věnován spíše Bohu, službě druhým lidem (společenství, aktivity…) a přípravě na budoucnost (škola, zaměstnání…). Jakkoliv se nám tato slova mohou zdát přitažená za vlasy, je na nich i kus pravdy. V době „chození“ a zamilovanosti na sebe ti dva stále myslí, snaží se být stále spolu. To je logické a přirozené, ale problém nastává, jestliže se „uzavřou“ a nepotřebují ostatní. Nepotřebují společenství, do kterého chodili, protože si vystačí sami, nepotřebují se věnovat koníčkům, práci a snad i nějaké službě druhým, když randění je o tolik lepší. S manželkou jsme začali chodit, když nám bylo 20 let (to jsme si nenačasovali, ale prostě to tak přišlo :-)). Samozřejmě že jsme se na sebe vždy hodně těšili, ale zároveň jsme se dohodli, že bychom neměli být jen spolu, ale i spolu pro druhé. Proto jsme nechtěli přerušit své aktivity (např. ve společenství mládeže), ale naopak v nich pokračovat, a to společně. Tím, že jsme bydleli každý jinde, jsme si také mohli vyměňovat své zkušenosti, poznávat život mladých v jiné farnosti, navazovat nová přátelství. Domníváme se, že tímto náš vztah mohl růst a obohacovat se. Mohli jsme se více poznávat, z různých stránek a v různých situacích během tří let, kdy náš vztah byl dovršen manželským slibem.
Zamilovanost, navazování vztahů, chození spolu, to vše k mládí neodmyslitelně patří a záměrně se tomu uměle vyhýbat by bylo přinejmenším divné. Někdo totiž začne s někým chodit v 15, 16 letech, jiný začne v 20, 25 nebo 30. Je to naprosto individuální a podle našeho názoru není možné tento problém jakkoliv paušalizovat. Kniha J. Harrise je v tomto možná tak radikální z toho důvodu, aby mladí -náctiletí mohli poznat, že navazování vztahů je také věc určité odpovědnosti, a že ten/ta, se kterým/ou v 15 letech právě chodí, nemusí být ten/ta neúžasnější a jediný/á na světě bez jediné chybičky, a že se mohou také dočkat nepříjemného rozčarování v případě rozchodu.
Pokud bychom měli shrnout náš názor na tuto knihu:
Pro mladé lidi může být inspirující jako jeden z úhlů pohledu na „chození“. Obsahuje některé velmi svérázné názory, které stojí za zamyšlení, ale rozhodně ne k automatickému přebírání názoru. To bychom patrně i doporučili vaší partnerce. Pohlazení a líbání ve vztahu dvou mladých lidí, kteří to myslí spolu vážně, má své místo a nezpochybňovali bychom to špatně formovaným svědomím. Koneckonců právě proto bychom vám doporučili nějaké duchovní cvičení či přednášky s možností rozhovoru s knězem. Ty vám mohou dát více než přečtení jedné knihy.
Patrně se vám opět nedostalo konkrétní a vyčerpávající odpovědi, ale to asi ani není cílem. Neřekneme vám ani to, kdy se smíte políbit, kde můžete líbat a kde ne, kde se můžete hladit a kde ne, co si smíte oblékat a co ne. Jde spíše o to, naučit se o těchto věcech přemýšlet, učit se spolu komunikovat, modlit se za své problémy, svěřovat je Bohu (to neznamená být pasivní!) a učit se odpovědnosti, být odpovědný/á za své jednání.
Držíme vám palce, aby vaše láska rostla!
Myslel jsem si, že něco k zodpovězení otázky dostanu od výše uvedených přátel a něco zase přidám já. Jejich odpověď se mi ale tak líbí, že už jen krátce připomenu, že:
Chtěl bych se zeptat na věc pro mě dříve jasnou – vztah dvou věřících mladých lidí před svatbou. Mé dívce totiž někdo půjčil knihu od Joshua Harrise – S nikým nechodím a nejsem cvok, která se (dle mého názoru zdánlivě) opírá o Bibli. Hlavní myšlenkou téhle knížky je, že není správné chodit s někým na rande, jestliže nemohu (anebo nechci) tenhle vztah dovést do úspěšného konce – manželství. (S tím souhlasím, i když si nejsem jist, co by na to řekl křesťanský psycholog, kterým nejsem. Nepatří náhodou navazování vztahů tak trochu k pubertě? V dnešní době, abych to mohl myslet vážně, musím mít po škole a trochu jisté zaměstnání, tzn. věk min. 25 let. Nevím, jak by na tom byl člověk po psychologické stránce, kdyby měl mít první rande ve svých pětadvaceti.)
Dál tahle kniha popisuje, jak má vypadat vlastní chození, když už to spolu (můžem) myslet vážně. Mělo by prý být naprosto asexuální (není to náhodou protimluv?). Oblékat se tak, aby to u partnera náhodou nevzbudilo žádostivost (ale co by to mělo být? Kožich?). Dotyky – vyloučeno! Polibek – hrůza!!!
Asi bych se měl dostat k vlastní otázce. Nemá někde církev stanoveno to, co se smí a co se nesmí před manželstvím? Ale v konkrétní podobě? Snažil jsem na tohle téma sehnat další informace z katolické literatury, ale nikde nejsou napsána jasná pravidla.
Já vím, že by bylo asi nejlepší vyřešit tohle se zpovědníkem, ale nevím, na kterého kněze bych se s tímhle obrátit.
A ještě k mé přítelkyni a ke mně:
Nepatříme už do skupiny lehkovážných teenagerů (je nám 23 a 28 let). Chodíme spolu přes rok a až do teď jsme si rozumněli i po této stránce. Nyní je to všechno jinak. Já, když jsme tuhle knižku četl, jsem to považoval za pěknej blábol. Ona jí uvěřila. Když se spolu nyní bavíme, co je dovoleno a co ne, tak se nemůžem shodnout. Když se jí zeptám, jestli cítila výčitky svědomí při polibku, tak mi odpoví, že ne. Ale může prý mít své svědomí otupělé. A mě už teď taky napadá, jestli mé svědomí není taky někde na houbách a jestli ta knížka nakonec přeci jen nemá pravdu.
Chtěl bych ujistit v tom, že je normální, když spolu dva lidi už nějaký čas chodí a myslí to spolu vážně, tak že vzájemné dotyky jsou v pořádku.
PS: Ještě jedna věc. Ta knížka nezasáhla jen mou přítelkyni. Dostala ji od své spolužačky na škole, která ji taky bere smrtelně vážně. Mám pocit, že se tenhle názor v jistých skupinách mladých křesťanů docela šíří. To je další důvod, proč hledám pomoc touhle formou. Protože kdybych měl pravdu, mohli byste nějakou reakci na tuhle knihu uveřejnit i na tomto webu. Usnadnili byste tím situaci některým pochybujícím.
Odpověď:
Oslovil jsem jeden manželský pár, aby se vyjádřil k uvedené knize. Tady je odpověď:
Autor knihy „S nikým nechodím a nejsem cvok“ podává určitý názor, jak a kdy navazovat (či nenavazovat) partnerské vztahy, což může být pro mnoho -náctiletých velkou školou a mohou slyšet (číst) názor, který jinde v médiích určitě neuvidí ani nepřečtou v Bravu. Na druhé straně jsou v knize prezentovány poněkud radikální až svérázné názory. Jak z toho ven? Zde se opravdu naskýtá otázka, na kterou se ptáte: Nemá někde církev stanoveno to, co se smí a co se nesmí před manželstvím, v konkrétní podobě?
Tuto otázku jsme si v době své známosti kladli také. Hledali jsme také různou literaturu k tomuto tématu, nikde jsme však konkrétní a jasnou odpověď nenalezli. Proto je důležité najít společnou řeč a „mít odvahu“ si spolu upřímně promluvit a umět si stanovit určité hranice dřív, „než se nám zatočí hlava“. Pozvat do svého vztahu také Boha, modlit se za svůj vztah (každý zvlášť i společně). Můžeme si partnerský vztah představit jako trojúhelník. Dva dolní body trojúhelníku mohou symbolizovat začátek vztahu, horní bod symbolizuje Boha. Čím více se po odvěsnách přibližujeme k sobě, tím blíže jsme také k Bohu. Jinými slovy, čím osobnější (bližší) vztah k Bohu máme, tím blíže k sobě máme i my s partnerem (partnerkou) = větší láska.
Z literatury, kterou můžeme rozhodně doporučit, je kniha Láska a partnerství od P. Andrease Launa (pozn. redakce: dostupná též na adrese http://www.katolik.cz/launuvod.asp ), P. Aleše Opatrného Příprava na manželství a také tři knihy od dalších křesťanských autorů – Dva středy, však jeden kruh (W. Trobisch), Hormony v hramonii (Jim Burns) a Sex: šlehačka na dortu (Tomáš Řehák). Je jistě dobré přečíst si na toto téma více knih, na jejichž základě si můžete zformovat svůj vlastní názor. Neupnout se tedy na jednu jedinou knihu. Toto je podstatná věc. Například v knize „Hormony v harmonii“ je v jedné z kapitol uveden test, který si mladí mohou navzájem vyzkoušet. Tento test obsahuje v 5 bodech, kam chcete ve svém vztahu před svatbou „zajít“. Myslíme si, že takový test není na škodu. Podstatné na něm ovšem není to, že jej vyhodnotíme a na základě toho se rozejdeme nebo nám to bude klapat. Může to být spíše jedna z cest, jak se o tomto tématu začít společně bavit.
Další otázkou, která je v knize Joshua Harrise probírána, je: „Kdy vztahy navazovat?“ Je zde vyzdvihován názor, že dokud se dva lidé nemohou jeden druhému zavázat, měl by čas, který si navzájem věnují, být značně omezen a věnován spíše Bohu, službě druhým lidem (společenství, aktivity…) a přípravě na budoucnost (škola, zaměstnání…). Jakkoliv se nám tato slova mohou zdát přitažená za vlasy, je na nich i kus pravdy. V době „chození“ a zamilovanosti na sebe ti dva stále myslí, snaží se být stále spolu. To je logické a přirozené, ale problém nastává, jestliže se „uzavřou“ a nepotřebují ostatní. Nepotřebují společenství, do kterého chodili, protože si vystačí sami, nepotřebují se věnovat koníčkům, práci a snad i nějaké službě druhým, když randění je o tolik lepší. S manželkou jsme začali chodit, když nám bylo 20 let (to jsme si nenačasovali, ale prostě to tak přišlo :-)). Samozřejmě že jsme se na sebe vždy hodně těšili, ale zároveň jsme se dohodli, že bychom neměli být jen spolu, ale i spolu pro druhé. Proto jsme nechtěli přerušit své aktivity (např. ve společenství mládeže), ale naopak v nich pokračovat, a to společně. Tím, že jsme bydleli každý jinde, jsme si také mohli vyměňovat své zkušenosti, poznávat život mladých v jiné farnosti, navazovat nová přátelství. Domníváme se, že tímto náš vztah mohl růst a obohacovat se. Mohli jsme se více poznávat, z různých stránek a v různých situacích během tří let, kdy náš vztah byl dovršen manželským slibem.
Zamilovanost, navazování vztahů, chození spolu, to vše k mládí neodmyslitelně patří a záměrně se tomu uměle vyhýbat by bylo přinejmenším divné. Někdo totiž začne s někým chodit v 15, 16 letech, jiný začne v 20, 25 nebo 30. Je to naprosto individuální a podle našeho názoru není možné tento problém jakkoliv paušalizovat. Kniha J. Harrise je v tomto možná tak radikální z toho důvodu, aby mladí -náctiletí mohli poznat, že navazování vztahů je také věc určité odpovědnosti, a že ten/ta, se kterým/ou v 15 letech právě chodí, nemusí být ten/ta neúžasnější a jediný/á na světě bez jediné chybičky, a že se mohou také dočkat nepříjemného rozčarování v případě rozchodu.
Pokud bychom měli shrnout náš názor na tuto knihu:
Pro mladé lidi může být inspirující jako jeden z úhlů pohledu na „chození“. Obsahuje některé velmi svérázné názory, které stojí za zamyšlení, ale rozhodně ne k automatickému přebírání názoru. To bychom patrně i doporučili vaší partnerce. Pohlazení a líbání ve vztahu dvou mladých lidí, kteří to myslí spolu vážně, má své místo a nezpochybňovali bychom to špatně formovaným svědomím. Koneckonců právě proto bychom vám doporučili nějaké duchovní cvičení či přednášky s možností rozhovoru s knězem. Ty vám mohou dát více než přečtení jedné knihy.
Patrně se vám opět nedostalo konkrétní a vyčerpávající odpovědi, ale to asi ani není cílem. Neřekneme vám ani to, kdy se smíte políbit, kde můžete líbat a kde ne, kde se můžete hladit a kde ne, co si smíte oblékat a co ne. Jde spíše o to, naučit se o těchto věcech přemýšlet, učit se spolu komunikovat, modlit se za své problémy, svěřovat je Bohu (to neznamená být pasivní!) a učit se odpovědnosti, být odpovědný/á za své jednání.
Držíme vám palce, aby vaše láska rostla!
Myslel jsem si, že něco k zodpovězení otázky dostanu od výše uvedených přátel a něco zase přidám já. Jejich odpověď se mi ale tak líbí, že už jen krátce připomenu, že:
- těžko si dokážu představit, že se úplně ze vztahu vyškrtne doba, kdy vážně hledám životního partnera, ale přesto si nejsem tím, s kterým teď chodím, ještě nějak jist; jestliže s někým hodím a ještě si poctivě kladu otázku, jestli má být mým životním partnerem, snažím se ho s tímto výhledem poznávat, to mi přijde adekvátní i důležité;
- to přesvědčení, že je to „onen pravý“, se většinou charakterizuje zasnoubením, kde se jasně už směřuje k manželství; takové zasnoubení bývá u některých párů spojeno i s krásným obřadem v kostele nebo někde v přírodě, na místě nějak významném;
- kniha je podle mě spíš radikální reakcí na vztahy navazované jen „pro zábavu“ a kvůli „společenské prestiži“ (určitý diktát Bravíčka a podobných: „Nemáš-li v šestnácti kluka, holku, tak jsi cvok“ nebo aspoň „divnej“; v tomto je už jen titul knihy „S nikým nechodím a nejsem cvok“ vynikající);
- doporučuji těm, kteří budou hodnotit knihu, aby si ji napřed přečetli; jasně, nutnost to není, ale bez toho se snadno významy a akcenty posunou.
