Otázka:
Známy je veterinář, má ordinaci pro psy. Při účtování´výkonů určuje ceny často dle postavení pacienta, tj. např.staré babičce účtuje za injekci 50 kč, kdežto podnikateli, který přijede mercedesem za stejný úkon 600 Kč. Známý si tedy tyto zákazníky "otipuje" a účtuje jim dle toho, kolik si tento zákazník může dovolit(dle úsudku známého), a ne podle skutečné hodnoty provedeného výkonu(v tomto případě 300 Kč), tj. podnikatel tak například doplácí na babičku.

Otázka: Považujeme toto za věc v rozporu s 10.přikázáním.Někteří naši přátelé křesťané toto považují naopak za věc projevu milosrdenství k babičce, nebo za otázku cenotvorby(pokud se to podnikateli nelíbí, může jít jinam, to je potom i riziko veterináře, který přijde o zákazníka)Zajímal by nás Váš názor.

Odpověď:
Hodnocení případu záleží ponejvíce v tom, kam ho zařadíme. V tomto případě bych se ještě držel zasazení mezi „smluvní ceny“, neboť předpokládám, že jste poskytl pouze ilustrativní, nikoliv faktické zadání.
Je možné účtovat pouze cenu materiálu bez práce, ale jinak je tomu v případě „dvojích cen“ tedy dvou tarifů (se kterými se však běžně setkáte v tuzemsku i zahraničí jako s legální cenovou politikou: méně platí na dráze majitelé české Z-karty, jinde domácí či občané Unie než cizozemci.) Proto je možné za naprosto stejný úkon přijmout různý obnos od různých lidí. Rozlišení však musí vycházet z rozumu a svědomí v rovině pravdivého a správného; rozhodně nikoli na základě úsudku „kolik z nich mohu dostat“. Osobně se domnívám, že základním zhodnocením pro veterináře má být cena/kvalita psa, neboť zhýčkanému mazlíčkovi je třeba projevit větší pozornost než otrlé bestii.