Otázka:
Když se laici denodenně přesvědčují, že Katolická církev potřebuje zásadní reformu, reformu bezodkladnou a ne pouze kosmetickou, reformu ve všech jejich oblastech, ptám se: Co mají dělat? Podotýkám, že se jedná o katolické laiky, hluboce věřící, kteří nechtějí církev ničit, ale očistit od nánosů historie, přiblížit ji Kristovu učení a přiblížit ji dnešnímu člověku.

Odpověď:
Odpověď je velmi jednoduchá: prostě se do té reformy pusťte... !

Už teď si představuji, kolik lidí teď asi "zvedám ze židle". Jako pouhý čtenář bych na tom byl podobně.
Trochu paliva pro nejvýkonnější kritiky v diskuzích... ? Nebo trochu upuštění tlaku v kotli diskuzí? To bych radši. Ale nechávám na vás.

Já přece s Vámi souhlasím, že taková reforma je potřebná a nutná. Dodal bych jen to, že nikoli jen tzv. laici, ale prostě věřící křesťané-katolíci, tudíž i mnozí kněží to nějak přece mají na srdci (jakkoli právě oni jsou ti zevšeobecnění "oni", "obvinění"...). Je slyšet hodně generalizujích emocí v oblasti požadovaných reforem v církvi typu: "Mělo by se...", "kdy už konečně...", "...to už je úplně zbytečné". Nakonec: Říkám si to vlastně také stokrát denně. Souhlasím se změnami struktur, ale...

Ale zkušenosti mě už trochu poučily, že právě to vyhrocování a neosobní nepodložené obviňování nevede, zdá se mi, celkem k ničemu. Že je to často jen způsob, jak se zbavit vlastní zodpovědnosti, jak si vytvořit skvělé alibi, jak uniknout z toho bolavého napětí, které tím vzniká, ale také jak tím zakrýt svou zbabělost a tím neudělat něco konkrétního, dobrého (něco, co kupodivu není podmíněné žádnou reformou). Je to někdy také zamaskováním nedostatečné kreativity a ochoty se nasadit, pálit si prsty. Je to jeden ze způsobů, jak na základě skvělé a propracované "reformy" mohu obětovat lidi okolo, protože proměna lidského smýšlení se děje moc dlouho a já se s nimi přece "nebudu mazlit". Bude to už pokud vím skoro sto let, co se někde na tehdy rudnoucím Východě objevila myšlenka "urychlení revolučního vývoje"...

Mrzí mě to, ale já opravdu nemám jinou odpověď, než tu v prvním řádku, jakkoli se bude někomu jevit stupidně, jinému vyhýbavě. Moře věci mě v církvi fakt vadí, ale natolik si ji vážím - a především lidí v ní -, než že bych to všechno pomalé a složité v církvi s ostatním "smetl ze stolu". Opravdu nevím. Zdá se mi, že je třeba stále zkoušet hledat maximum možného ... a být odvážný! Když píšu odvážný, nemyslím tím ale sprostý, bezohledný a obviňující (to říkám obecně, Vaše otázka je, myslím, postavena upřimně a s respektem). Být odvážný především v oblasti dialogu a tvořivosti. Že je třeba v dialogu jít cestou reformy - stejně se tak už děje a vždy dělo na různých místech, více či méně - a nezapomenout, že jsou kolem mne živí konkrétní lidé. Lidé s různým smýšlením, s různými zkušenostmi, s různou adaptabilitou nebo tvořivostí vůči reformám v církvi, lidé s různou akcelerací ... a lidé, kteří "nechápou".

Zůstat v tvořivém napětí mezi těmi, kteří "chápou" a těmi, kteří prostě furt a furt "nechápou" (a co kdyby jednou přece :-)). A v tomto tvořivém napětí to pak prostě vydržet až do konce. Pokud by se to podařilo, pak to snad k něčemu bylo a té reformě v církvi jsem možná trochu pomohl.