Stará služebná špatně slyšela a když otevřela skupině milicionářů, zněl její hlas celým domem: „Ó, vy to tady jistě jdete prohledat! Majitel není doma, ale buďte tady jako doma.“ Právě začala španělská občanská válka a po potlačení vzpoury v hlavních madridských kasárnách se milice věnovala hledání „nepřátel státu“, především katolíků. Když objevili kněze, byl obvykle do 24 hodin popraven.

Nedoslýchavost staré paní byla požehnáním pro tři mladé muže, kteří byli v domě ubytováni. Rychle vyběhli po pomocném schodišti a skryli se v malém podkrovním prostoru, plném sazí, kde se skrčili za kusem starého nábytku. Ozbrojenci systematicky prohledávali dům, místnost po místnosti. Když je uprchlíci slyšeli vstoupit do vedlejšího pokoje, jeden z nich, kněz, zašeptal dalším dvěma: „Jsme v pasti. Jestli chcete, vzbuďte lítost. Dám vám rozhřešení.“ Po rozhřešení se jeden z mladíků, Juan, zeptal: „Otče, co se stane, když nás teď zabijí?“ „Půjdeme rovnou do nebe, synu.“ Juana odpověď uklidnila natolik, že usnul. Vojáci ještě nějakou dobu pečlivě prohledávali vedlejší pokoj a pak ... odešli.

Juan byl student medicíny, který se plně odevzdal apoštolátu uprostřed světa – byl jedním z prvních členů Opus Dei. Kněz, svatý Josemaría Escrivá, jeho zakladatel.

Messoriho kniha „Případ Opus Dei“ mne před časem podnítila k tomu, abych podnikl vlastní soukromé šetření „případu Opus Dei“. Musím říci, že jsem byl podobně jako Messori v dobrém smyslu slova „vyveden z míry“ (to víte, jako poněkud přemoudřelý konvertita jsem si myslel, že po několika letech od obrácení už vím o církvi vše podstatné). O tom, co jsem zjistil, asi nenapíšu knihu, ale alespoň se mohu pokusit zodpovědět váš dotaz. Laskavý čtenář jistě chápe, že autor není Messori, a proto mu odpustí případné chyby. :-) Nejspolehlivější informace získáte, pokud se obrátíte přímo na delegaturu Opus Dei v České republice.

První léta Opus Dei

Začneme trochu historie. Jako první byl s Opus Dei konfrontován mladý španělský kněz, sv. Josemaría Escrivá. V roce 1928 měl vidění organizace, která vede laiky k tomu, aby posvěcovali sebe a svoje okolí prací v běžných profesích. Stalo se to 2. října, na svátek sv. strážných andělů. Svatý Otec Jan Pavel II. později nazval toto vidění „nadpřirozenou inspirací“.

Sv. Josemaría o vidění ihned informoval madridského biskupa. Nejprve se nedomníval, že má něco založit. Naopak, následujících devět měsíců napsal řadu dopisů, kterými se snažil zjistit, kde v církvi něco takového existuje, aby tam vstoupil. Vzpomínáte si na slova „Oprav můj dům“, která slyšel sv. František z Assisi? Sv. František nejprve začal opravovat jeden kostel a teprve později pochopil, že „domem“ byla myšlena celá církev. Tak i sv. Josemaría potřeboval nějaký čas, aby poznal, že to, co viděl, musí založit. Zpočátku se domníval, že v této organizaci mají být svobodní muži. (Zřejmě tedy v prvním vidění neviděl ženy, ani ženaté muže.)

Necítil se na to. Do II. Vatikánského koncilu bylo daleko a nikdo ho ani neočekával. Katolíci si nedokázali představit, že by třeba povolání strojního inženýra mohlo být cestou k dosažení svatosti. Striktně se rozlišovalo mezi „běžnými křesťany“ – laiky a „křesťany usilujícími o svatost“ – řeholníky. Dokonce ani povolání diecézního kněze nebylo všeobecně vnímáno jako cesta k osobní svatosti.

Nicméně začal pracovat a Bůh ho vedl. Někdy cestami temnými – jako třeba během španělské občanské války, kdy několikrát o vlas unikl smrti – jindy téměř humornými – jako když jednomu příteli napsal v dopise, že ženy nebudou v Díle (tak Opus Dei zkráceně nazýval) ani z žertu. Čtrnáct dní poté viděl Dílo znovu – a byly v něm ženy! Později říkal, že mužská větev byla založena bez něho, ženská proti jeho osobnímu názoru. Přál si, aby ženy považovaly za svoji zakladatelku Pannu Marii.

Pokud jde o tato vidění, jsou známy okolnosti, za kterých k nim došlo, a stručná informace, co bylo jejich obsahem. Sv. Josemaría o nich hovořil zřídka a aniž by uváděl jakékoliv detaily. (Popravdě řečeno, pokoušel jsem se dozvědět více a bez úspěchu, dokonce i Peter Berglar – německý historik, jehož obsáhlý životopis sv. Josemaríe dosud nevyšel v češtině – popisuje jenom místní a časové okolnosti.)

Povolání k zápasu o svatost uprostřed světa, bez řeholních slibů chudoby, čistoty a poslušnosti, může znít katolíkům dokonce i dnes neobvykle. Ale těžko si umíme představit, jak radikálně to znělo tehdy. Ve čtyřicátých letech byl dokonce v Barceloně na sv. Josemarii vydán zatykač pro podezření ze svobodného zednářství a jeho kniha Cesta byla veřejně pálena.

Dílo ne španělské, ale římské – katolické

Není divu, že se v roce 1946 rozhodl přestěhovat do Říma a zůstat tam natrvalo. Hlavním důvodem ovšem bylo, aby se Opus Dei snadněji stalo římským, katolickým, světovým. Sv. Josemaría si ani vteřinu nemyslel, že by mělo jít o „španělskou záležitost“. Založení prvního zahraničního centra plánoval Escrivá již v roce 1936, ale ve Španělsku vypukla občanská válka a expanze musela být odložena. V roce 1945 ho požádala sestra Lucie, vizionářka z Fatimy, o zahájení činnosti v Portugalsku. K tomu došlo o rok později a vzápětí následovala Itálie, Velká Británie, Francie, Irsko a další země.

V roce 1947 dostalo Dílo papežské schválení „ad experimentum“. V roce 1950 následovalo schválení definitivní, které ale nakonec tak docela definitivní nebylo. Kanonická forma, kterou církev pro Dílo zvolila, sekulární institut, byla tehdy nová a představovala rozumný kompromis mezi tisíciletou tradicí zasvěceného života a laickým charakterem Opus Dei. Nicméně zakladatel se již tehdy domníval, že konečný právní statut Díla by se měl podobat spíše vojenským ordinariátům bez konkrétního území. Toto přání se vyplnilo až po jeho smrti, v roce 1982, kdy papež Jan Pavel II. ustanovil Opus Dei apoštolskou konstitucí „Ut sit“ personální prelaturou.

Anglickou verzi konstituce Ut Sit najdete na této adrese:

http://www.opusdei.org/art.php?w=32&p=218 

Personální prelatura

Zde bych rád nejprve upozornil, že jde jen o můj výklad, který nemusí být správný. Personální prelatura je nová církevně-právní forma, která byla umožněna II. Vatikánským koncilem a novým Kodexem kanonického práva. K jejím velkým zastáncům patřil například nedávno zesnulý vídeňský kardinál Franz König. 

Často bývá přirovnávána k diecézi bez území, jejímiž věřícími jsou jednotliví lidé – proto je „personální“. Toto přirovnání dobře objasňuje řadu charakteristik prelatury, ale v jednom bodě může být podle mého názoru zavádějící – může vzbudit dojem, že věřící prelatury nejsou věřícími diecéze, na jejímž území žijí, že jsou nějak vyňati z jurisdikce místního biskupa. Pravdou je opak – věřící prelatury patří ke své farnosti a diecézi úplně stejně jako kterýkoliv jiný katolický laik žijící na stejném místě. Není osvobozen od žádné povinnosti „běžného“ katolíka a jeho poslušnost vůči diecéznímu biskupovi se neliší od poslušnosti, kterou by byl vázán, kdyby k prelatuře nepatřil.

V čem je tedy rozdíl? Každý katolík má právo svěřit své duchovní vedení duchovnímu průvodci, kterého si sám vybere – například některému knězi. Anebo prelatuře. Člověk, který chce vstoupit do Opus Dei, uzavře s prelaturou ústní smlouvu, v níž se zavazuje plnit její pokyny v duchovním životě a v apoštolátu. A v ničem jiném. Prelatura se zavazuje poskytnout mu duchovní a apoštolskou formaci a odpovídající podporu – a nic jiného. Tento věřící přijímá určité asketické závazky, které nemají povahu slibů, ale právě „jenom“ osobních asketických závazků. Proto také nejsou vyhlašovány veřejně, jsou přijímány v tichu osobní modlitby. Jedná se o podobně soukromou věc, jako když někdo slíbí Bohu, že vykoná kající nebo děkovnou pouť.

Je tedy jasné, že laický věřící prelatury zůstává věřícím své diecéze a nezříká se žádných závazků, které z toho plynou. Přijímá pouze nějaké navíc – a to výhradně duchovní a soukromé povahy. V čele prelatury je prelát. Ten je ordinářem kněží prelatury, kteří poskytují duchovní podporu věřícím prelatury a dalším lidem, kterým je tato cesta blízká. Prelát je podřízen papeži skrze kongregaci pro biskupy, tedy stejným způsobem jako diecézní biskupové. Laici se na práci prelatury podílejí prostřednictvím mužské a ženské větve.

Velký význam mají „kooperátoři prelatury“ – lidé, kteří různými způsoby činnost prelatury podporují. Těmito kooperátory se mohou stát – a stávají – i nekatolíci a dokonce nekřesťané.

Kněžská společnost Svatého Kříže

Kněžská společnost Svatého Kříže je společenství kněží, do kterého patří kněží prelatury a ke kterému se mohou připojit i diecézní kněží, které oslovuje učení sv. Josemarie a chtějí využívat duchovní a formační prostředky prelatury. Členství ve společnosti je asociativní a prelát Opus Dei je jejím předsedou. Diecézní kněz je nadále podřízen výhradně svému biskupovi, který je jeho jediným představeným. Nevzniká zde tedy žádná dvojí podřízenost. Stejně jako laici vedení prelaturou se kněží v Kněžské společnosti Svatého Kříže snaží dosáhnout svatosti tak, že co nejdokonaleji vykonávají své kněžské povinnosti.

Podrobnější informace o Kněžské společnosti Svatého Kříže jistě rád poskytne kterýkoliv z kněží prelatury.

Poslání prelatury: Úsilí o svatost a apoštolát v běžném životě

„Na prvním místě bez váhání předkládám perspektivu, kterou by se měla ubírat veškerá pastorační činnost: touto perspektivou je svatost.“

Svatý Otec Jan Pavel II., Novo Millenio Ineunte, odst. 30

Úkolem prelatury je vést věřící ke svatosti a konat apoštolát. Rozšiřovat myšlenku, že křesťané mohou dosáhnout svatosti na tom místě, kde jsou, a to tak, že budou posvěcovat svoji práci a prostřednictvím této práce posvěcovat sebe a své okolí.

Ano, je to opravdu tak prosté. Domnívám se, že právě tato jednoduchost je tím, co občas lidi na Opus Dei mate a vytváří zdání jakési „neuchopitelnosti“ tohoto sdružení. Posláním prelatury nejsou žádné „zvláštní úkoly“, je jím podpora snahy o svatost a apoštolát – obojí na tom místě, kde člověk je, aniž by musel dělat něco neobvyklého. Snaží se být dobrým katolíkem, ale snaží se o to radikálně. A to je vše. 

Sv. Josemaría k tomu jednou řekl: „Připadá ti jako malé bláznovství říci, že uprostřed ulice můžeme a máme být svatými? Že může a má být svatý ten, kdo prodává s pojízdným vozíkem zmrzlinu, žena, která pracuje celý den v kuchyni, ředitel banky, univerzitní profesor, ten, kdo pracuje na poli i ten, co nosí na zádech zavazadla? Všichni jsou povoláni ke svatosti!“

Věřící Opus Dei nebudou nikdy evangelizovat oslovováním neznámých lidí na ulici – přestože na takové aktivitě není nic špatného a jiní křesťané k ní mohou být povoláni. Avšak apoštolát Díla je vždy individuální, soukromý. Kdyby se například v Madridu konalo nějaké eucharistické procesí, půjdou v něm asi skupiny členů různých církevních komunit a hnutí, každé pod svojí vlajkou. To je správné, neboť to odpovídá charakteru těchto společenství. Ale věřící Díla, kterých tam možná bude významný počet, protože se budou snažit podpořit každou dobrou církevní iniciativu, žádnou skupinu nevytvoří. Dílo nevytváří jednotně vystupující „klub“, tvoří je „jenom katolíci“, zapojení do určitého formačního programu. 

Ostatně, Opus Dei ani žádnou vlajku nemá. Mimochodem, zakladatel prý dokonce původně uvažoval o tom, že nebude mít ani jméno. Jednou se jej však jeho zpovědník zeptal: „A jak se daří tomu Božímu dílu?“ a jméno bylo na světě.

Jeden člověk vyjádřil rozdíl mezi řeholníkem a věřícím Opus Dei lapidárně: „Když uhodíte řeholníka, spácháte nejenom zločin, ale také svatokrádež. Když uhodíte člověka z Opus Dei, bude to jenom ten zločin.“

Apoštolská díla

Kromě tohoto individuálního působení jednotlivých členů Díla existují přece jenom také korporativní aktivity, jejichž duchovní vedení je svěřeno Opus Dei. Jsou to tzv. „apoštolská díla“. Najdete mezi nimi mateřské školy, učiliště, univerzity, nemocnice apod. Jsou nejviditelnější (mnohá z nich mají své internetové stránky, na kterých jsem i já čerpal informace) a mohlo by se tedy zdát, že jsou hlavní částí odpovědi na váš dotaz po „konkrétní činnosti“. Je však vhodné zdůraznit, že nepředstavují podstatu poslání Opus Dei. Tou je osobní duchovní vedení.

Vzdělávací systém podporovaný Opus Dei má několik charakteristických rysů, zejména: snahu o co největší profesionalitu, celostní vzdělání zahrnující etickou složku, individuální přístup k jednotlivým studentům, intenzívní komunikaci s rodiči. A samozřejmě: Otevřenost lidem všech vyznání i bez vyznání.

Zde je několik konkrétních příkladů apoštolských děl:

Centro ELIS

http://centro.elis.org/ 

Střední škola, učiliště a centrum mladých v římské dělnické čtvrti Tiburtino (ELIS = Educazione, Lavoro, Instruzione, Sport). Centrum bylo postaveno na pozemku věnovaném papežem Janem XXIII. a slavnostně otevřeno během II. Vatikánského koncilu papežem Pavlem VI.

Svatyně v Torreciudad

http://www.torreciudad.org/ 

Mariánské poutní místo ve Španělsku, svěřené Opus Dei. Zajímavostí moderní svatyně, postavené podle návrhu Heliodora Dolse, je čtyřicet zpovědnic – jak si přál zakladatel Díla. V sedmdesátých letech, kdy byla stavba dokončena, to bylo krajně neobvyklé, ale praxe ukázala, že nejde o přehnaný počet.

Strathmore University

http://www.strathmore.edu/ 

Vysoká škola v Nairobi. V roce 1966, kdy byla založena z popudu sv. Josemarie, byla první rasově smíšenou vysokou školou v Keni. Později přibyla střední škola, pak základní. V roce 2002 získala jedna její část statut univerzity.

Navarrská univerzita

http://www.unav.es/ 

Univerzita v Pamploně ve Španělsku, založená v roce 1952 sv. Josemarií. (Statut univerzity získala později.) Univerzita se zaměřuje na kvalitu, nikoliv na kvantitu. Má asi 15 000 studentů a její fakultní nemocnicí projde ročně asi 100 000 pacientů. Stala se velkou pomocí pro nešťastný region, sužovaný útoky baskické separatistické organizace ETA. Smutné je, že se sama vícekrát stala jejich terčem. Některé fakulty sídlí v dalších městech, např. v Madridu a v Barceloně.

Trpělivý čtenář, který dočetl až sem, bude odměněn malou zajímavostí: Prvním děkanem lékařské fakulty Navarrské univerzity byl doktor Juan Jiménez Vargas – ano, je to ten Juan z našeho příběhu z občanské války. 

Kde získat další informace

Stránka Opus Dei v české verzi: http://www.opusdei.org/index.php?w=61 

Stránka o sv. Josemarii Escrivovi, v několika světových jazycích: http://www.josemariaescriva.info 

(Většina historických informací v této odpovědi je převzata odsud, včetně příběhu z občanské války.)

Odpovědi současného preláta Opus Dei na často kladené dotazy: http://www.opusdei.org/art.php?w=61&a=2067 

Některé u nás vyšlé knihy k tématu: 

Sv. Josemaría Escrivá de Balaguer: Cesta, Brázda, Výheň, Jít s Kristem, Boží přátelé, Křížová cesta, Svatý růženec, Rozhovory s Mons. Escrivou de Balaguer

Vittorio Messori: Případ Opus Dei, Cesta, 1998
P. Karel Dachovský: Blahoslavený Josemaría Escrivá de Balaguer, Řád, 2002
Adresy Opus Dei v České republice a na Slovensku:
Prelatura Opus Dei v České republice
Kancelář pro případy blahořečení a svatořečení
Na Baště Sv. Jiří 13
160 00 Praha 6
e-mail: praha@opusdei.org 

Prelatúra Opus Dei na Slovensku
Kancelária pre prípady blahorečenia a svätorečenia
Nám. Slobody 26
811 06 Bratislava
e-mail: bratislava@opusdei.org