Otázka:
Chtěl bych se zeptat na právě zveřejněnou zprávu o blahořečení císaře Karla I. Je u ní uvedeno, že to bylo na základě jednoho zázraku. Nechápu jak si může dnes církev, už tak dost v očích sekuláru pošramocená, s odpuštěním nadělat do vlastního hnízda blahořečením tak sporné osobnosti jen na základě tak chabého důkazu. Mají-li být blahoslavení a svatí pro nás vzorem, nevím v čem by mi mohl být vzorem člověk, který se podílel na vedení první světové války, byť se možná snažil Rakousko z tohoto podniku dostat. Ve zprávě je představen jako mírotvůrce. Ale z tohoto pohledu by bylo možno blahořečit několik tisíc lidí z mnohatisícileté historie válek.

Odpověď:
Církev se přece neřídí (nemusí ani nemůže řídit) v první řadě tím, co "by řekli" ti ostatní. Jestliže platí kázat "vhod i nevhod", tedy mluvit o politice míru je právě teď vhod (a pro někoho nevhod).

Obecně se stalo zvykem kritizovat vše církevní, přitom je autonomní a nechápu, jak tato vnitřní záležitost vzoru křesťanského života "uráží" veřejnost.

Karel Rakouský se narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug v oblasti dolního Rakouska. Jeho rodiči byli arcivévoda Otto a princezna Marie Josefína Saská, dcera posledního saského krále. Císař František Josef I. byl Karlovým prastrýcem.
Karel získal dobrou katolickou výchovu a již od svého dětství byl doprovázen modlitbou skupiny osob, protože mu jedna stigmatizovaná řeholnice předpovídala velká utrpení a útoky proti jeho osobě. Po jeho smrti vznikla „modlitební liga císaře Karla za mír národů“, která se roku 1963 stala modlitebním společenstvím s církevním schválením.
Velice záhy roste u Karla vroucí láska k Eucharistii a Srdci Ježíšovu a na veškerá důležitá rozhodnutí hledá odpověď v modlitbě.

21. října 1911 se oženil s princeznou Zitou Burbunskou-Parmskou a za deset let šťastného a příkladného manželského života dala tato dvojice život deseti dětem. Ještě na smrtelné posteli Karel Zitě vyznává: „Nezměrně tě miluji!“
28. června 1914, po vraždě následníka trůnu, arcivévody Františka Ferdinanda, se stává on dědicem rakousko-uherského císařství. V hrůzách první světové války, po smrti císaře Františka Josefa se 21. prosince 1916 stává rakouským císařem.
30. prosince byl korunován uherským králem. Také tento úkol viděl Karel jako cestu následování Krista: v lásce k národům, které mu byli svěřeny; v starosti o jejich dobro; a nasazení svého života pro ně. Do středu všech svých starostí během hrůzostrašné války vložil úsilí nejhodnější krále: být panovníkem míru. Jako jediný mezi odpovědnými politiky podpořil úsilí papeže Benedikta XV. o mír.

Co se týká vnitřní politiky, i v nejobtížnějších dobách se staral o příkladné sociální zákonodárství, inspirované sociálním učením církve.
Jeho postoj umožnil na konci války přechod k novému uspořádání bez vypuknutí občanské války. Nicméně byl ze své vlasti vyhoštěn.
Na přání papeže, který se obával nárůstu moci komunismu ve střední Evropě, Karel usiloval o obnovení svojí autority v Maďarsku. Ale tyto pokusy ztroskotaly, neboť se snažil za každou cenu zabránit vypuknutí občanské války. Karel byl vyhoštěn na ostrov Madeira.
Jelikož chápal svoji úlohu jako poslání od Boha, nemohl ze svého úřadu abdikovat.
Odsouzen k chudobě, žil se svoji rodinou v značně ubohém domě. Proto smrtelně onemocněl, avšak svoji nemoc přijal jako oběť za mír a jednotu svých národů. Karel nesl utrpení bez stěžování a všem, kteří mu ublížili, odpustil. Umírá 1. dubna 1922 s pohledem upřeným na Nejsvětější Svátost.
Jak připomínal ještě na smrtelném loži, bylo jeho životním heslem: „Veškeré mé úsilí je - vždy - a ve všech věcech - Boží vůli poznávat a následovat jasněji a nejdokonalejším způsobem.

Jeho snaha o pokoj mezi národy nebyla zpochybněna, jen zesměšněna. Že osobní snaha ostatních lidí není tolik zdůrazňována souvisí právě se zázraky. U mnoha vynikajících křesťanů chybí toto nadpřirozené potvrzení, a ti další nevynikali po všech stránkách.
Zdá-li se zázrak málo (který činí Bůh na přímluvu osoby s ním v nebi), pak už přesvědčit nemůže vůbec nic.