Otázka:
Během mého pobytu ve Španělsku, jsem navštívil i katedrálu sv. Kalicha ve Valencii. Zaprvé jsem si povšiml, že se přímo v budově chrámu prodávaly pohlednice a jiné upomínkové předměty. A ihned jsem si vzpoměl, na tu pasáž písma, kdy Ježíš vyhnal z chrámu prodavače a směnárníky. Zdálo se mi, že ta situace byla takřka podobná.
A za druhé, se mi osobně zdá zasvěcení katedrály kalichu, o němž se s jistotou může prohlásit , že se jedná o podvrh (neboť kalich ozdobený perlami a celý ze zlata, mi k Ježíši, jež celý život říkal: "Vzdejte se majetku a rozdejte ho potřebným" (cituji nepřesně, pouze podle paměti). Nuže klanění a zasvěcování katedrály kalichu mi prostě připadá jako modlářství.
Již předem děkuji

Odpověď:
Náboženským citem dokážeme rozlišit nepatřičné projevy zbožnosti (ovšem v závislosti na vlastním vztahu k nadpřirozenu, protože ateista odsoudí i pokleknutí).
Klanění vystavenému kalichu uprostřed chrámu odpovídá naší představě modlářství, ale v případě kostela nejde o jeho kult. Všechny chrámy jsou zasvěcené Kristu v nich přítomnému; jsou vyhrazený Bohu jako jeho výlučné území. Samotný titul kostela označuje pouze připomínku křesťanského tajemství v něm slaveného (třeba Hagia Sofia v Konstantinopoli, Boží hrob v Jeruzalémě atd.); ctnosti či dokonalého následování Krista svatými. Vlastně totéž, co znamenají i naše křestní jména (Anastázie / Renata – František).
Úcta ke kalichu připomíná velikonoční tajemství vykoupení: ne jako památka na poslední večeři, ale zosobnění spásy kalichem krve Kristovy.

Další věcí je prodej v posvátném prostoru. Ježíš nesmlouvavě a hrubě vyhnal (po předchozím napomínání) prodavače zvířat a směnárníky z chrámového nádvoří. Věřící do vnitřního prostoru nesměli, takže vlastní modlitbu přehlušovaly zvířecí zvuky a orientální dohadování. Obojí mělo sloužit kultu: zvířata k oběti a chrámové šekely k odvodu daně, jenže se stalo jeho narušením, když se poskytování dobytčat změnilo v překupnictví a chrámová měna, která nebyla v běžném oběhu, zavdala příčinu ke šmelinářství.
Ve většině kostelů běžně bývá stůl s katolickým tiskem, pohlednicemi, obrázky a pokladničkou. Pokud je kostel otevřený návštěvníkům, naleznete u něj službu (nejde již o samoobsluhu), která hlídá kostel a z prodeje je placena. Na některých větších místech bývá v areálu (boční lodi, kvadratuře, atriu) prodejna devocionálií. Věřícím se tak umožňuje, aby vedle zbožné památky (svaté obrázky a modlitby) získali odborné informace (publikace). V klášteřích bývá sortiment rozšířen o vlastní produkty (růžence, ikony, med, marmelády, čokolády i nápoje), když se živí prací vlastních rukou. I tato světská záležitost má přispět k prospěchu posvátného místa a jeho návštěvníků – pokud je zajištěno, že neruší posvátné usebrání. Snad se vám nebude zdát, že všechno obhajuji, ale vidím zde podstatný rozdíl v jinak podobné činnosti. Uvedu proto i s čím nesouhlasím: třeba když o slavnostní pouti přijedou s autem před kostel prodávat česnek jenom kvůli kšeftu.

A jako poslední bych poznamenal, že Ježíš nehlásal absolutní chudobu. Jeho slova k ctnostnému podnikateli :-) byla Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.. (Matouš 19,21) Určitě byl proti hromadění bohatství a pro pomoc potřebným, ale posvátné předměty jsou nejopodstatněnější užití drahých kovů. Každý kalich musí být minimálně pozlacený. Vím, že se hned začínají připomínat umírající hladem. Jim však pomáháme jiným způsobem: nemusím prodat bohoslužebné předměty patřící farnosti, ale dát jim ze svého. V důsledku by to skončilo jen obohacením sběratelů, kterým to nepřísluší. Líbí se mi třeba, jak nějaký španělský král naložil s prvním zlatem přivezeným z Peru, když jím obložil strop u P. Marie Větší. A tak to bylo se vším: mecenáši a benefaktoři vedle almužen chudým současníkům pamatovali na oběti Bohu. Tyto dary nám to mají připomínat a pobízet ke stejně štědrosti.