Otázka:
Dobrý den,
již dlouhou dobu přemýšlím o jedné věci, na kterou jsem se nakonec rozhodl zeptat Vás, aby jste mi udělali jasno. Je ve farnosti kněz pro lidi a nebo lidi pro kněze? Někdy mám smíšené pocity, jak to doopravdy je. Děkuji za odpověď.

Odpověď:
Možná se mýlím, ale z formulace dotazu cítím, že otázka je položena z pozic nějakého afektu, možná nějakého malého nebo většího zklamání či rozčarování. Velmi tyto pocity chápu a často sdílím, přesto nechci v odpovědi podlehnout nějakým emocím, které by to jen komplikovaly. Snad se mi to trochu podaří.

Ve farnosti je kněz pro lidi, protože:

Je tam poslán, aby sloužil, protože je to přímá odezva na postoj Ježíšův, který apoštolům říká, že „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45).
Kodex církevního práva mluví o vztahu faráře k farnosti – tedy přeneseně k „lidem“ – takto:
Farář je vlastním pastýřem sobě svěřené farnosti a vykonává pastorační péči o sobě svěřené společenství pod řízením diecézního biskupa, je povolán, aby se s ním podílel na Kristově službě, aby pro toto společenství konal službu učením, posvěcováním a řízením ve spolupráci s ostatními kněžími nebo jáhny a v součinnosti s křesťany laiky, podle ustanovení práva. (CIC kán. 519).
- …vykonává pastorační péči… podílel na Kristově službě… – jasné odkazy na jeho služebné poslání ve farnosti, tedy že má být farářem „pro lidi“
- …podílel na Kristově službě… – není to tedy služba podle vlastního uvážení nebo podle představ jiných, ale kritériem je především podíl na Kristově službě
- …pod řízením biskupa… podle ustanovení práva… – další pramen a směr této služby
- …ve spolupráci s ostatními kněžími nebo jáhny a v součinnosti s křesťany laiky… – je zde cítit výzva k dialogu, hledání konsensu, k vzájemnému respektu, kde je tady jeden pro druhého, ať už kněz, jáhen nebo člen farnosti

Ve farnosti jsou lidi pro kněze, protože:

I on je člověk, který potřebuje žít ve vztazích, a nějaká jakkoli pravdivá věta: „Kněz je tady pro nás lidi“ se stává tvrdým nekřesťanským výkřikem tehdy, když nevnímáme lidskou stránku Božího služebníka, nevnímáme práva na chyby, nevnímáme obecný požadavek tolerance, vnitřního růstu a odpuštění. Toto PRO je jiného charakteru než v té situaci „kněz PRO lidi“. V prvním případě je ono PRO vyžadováno z podstaty poslání kněze ve farnosti, v druhém případě – „lidi PRO kněze“ – není PRO vyžadováno, ale tak nějak spíš samozřejmě lidsky očekáváno. Kněz cítí, že se bez tohoto PRO něj musí někdy obejít, ale je tu nebezpečí jeho „vyhoření“, jestli jen slouží a dlouhodobě se mu nedostává pozitivní odezvy, lidského pochopení, pomoci.


Je velká pravda, že tu má být „kněz pro lidi“, to je neodiskutovatelné. Za tímto silně zdůrazňovaným požadavkem se může skrývat selhávání kněze, který není schopen dialogu se svými lidmi ve farnosti, který si ověřuje svou hodnotu tím, že prosadí všechny svoje představy nazvdory svým farníkům. Stejně tak se ale za tím může skrývat i falešná představa o knězi od nějakého člena nebo nějakých členů farní obce, kteří snadno promítají těžkosti farnosti přímo na kněze, protože je první „na ráně“, nebo kteří sami nejsou schopni dialogu a nejsou ochotni připustit, že názory nebo postoje kněze – odlišné od těch jejich – mohou nějak být prorockým hlasem pro danou farnost.

V otázce mi pořád nějak zní ta výčitka. Jakkoli je ta výčitka často oprávněná, vycházející z jednotlivých negativních zkušeností, a sám si musím sypat popel na hlavu, že jako kněz někdy nejsem dostatečně „knězem pro lidi“, přesto vím, že z výčitek se nic kloudného nedá vyrobit. Máme více či méně negativních zkušeností, braňme se ale paušalizovat a vyrábět skupiny za všechno zlé mohoucí: „ti kněží“ nebo „ti laici“.
Máme v církvi – a nejen v církvi – před sebou ještě hodně dlouhou cestu k elegantnímu dialogu, ke kultuře sporu, k širokému respektu k růstu každého z nás.