Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Mám nejasnosti týkající se úcty před svatostánkem. Slyšela jsem, že v těsné blízkosti svatostánku by člověk měl pokleknout. Když v kostele někdo projde kolem svatostánku, poklekne, to je jasné. Ale jak se má člověk (ne ministrant) zachovat, když např. při mši svaté jde k amboně přečíst čtení z Písma Svatého a přitom se ke svatostánku jen přiblíží? (nejde přímo ke svatostánku, ale vstupuje do jeho blízkosti, do prostoru, kde kněz slouží mši, kam by se normálně při mši svaté nedostal). Všimla jsem si, že někteří lidé se při příchodu a i po odchodu od ambony uklánějí, někteří poklekají a jiní jen příjdou a odejdou bez pokleknutí a poklekají jen v té těsné blízkosti svatostánku. Co je ale správné? Jak by se člověk měl zachovat? Snad podle toho, jak to kdo cítí? Nebo je to jinak? Prosím o radu.
Odpověď:
V této oblasti existuje spíš několik obecných zásad, než že by byl nějaký předpis, který by beze zbytku řešil jednoznačně všechny situace v této oblasti. Obecně se tedy dá říct toto:
- Úcta k eucharistii se v katolickém prostředí vyjadřuje latinským výrazem cultus latreia, tzn. kult klanění. Protože věříme v reálnou přítomnost Ježíše, Božího Syna v eucharistii. To prakticky znamená ten úzus, že v bezprostřední blízkosti eucharistie člověk s vírou pokleká.
- Pokud ta blízkost je jen relativní, to znamená že vejdeme prostě vzadu nebo božním vchodem do kostela na bohoslužbu, jdeme do lavice, z lavice popř. ke čtení k ambonu, pak ke sv. přijímání atd., tak se pokleká jen jednou na začátku a jednou na konci bohoslužby. To platí i tehdy, když člověk během bohoslužby nebo pobytu v kostele překračuje osu kostela a vepředu v centru kostela je svatostánek (pokud je to tento případ). Tedy celkově při bohoslužbě dvojí pokleknutí. Trochu analogie: jako když jdeme na návštěvu a hostiteli podáme ruku na začátku a na konci, nikoli při každé příležitosti, kdy se mu přiblížíme.
- V případě, že se pohybujeme blízko oltáře, kde se slaví mše svatá, a v bezprostřední blízkosti je i svatostánek (dost častý případ, především v menších kostelích), pak je ta situace někdy ne zcela jasná. To je zřejmě i případ, který popisujete. Z výše uvedené zásady pokleknu jen na začátku a na konci, pak už ne. Z pohledu teologie by však bylo oprávněné opět pokleknutí směrem ke svatostánku, když se k němu více přiblížím, protože tím vyjadřuji svůj vztah a víru v Ježíšovu přítomnost v eucharistii. A do třetice: z pohledu liturgie bych se měl uklonit směrem k oltáři (procházím-li v jeho ose), protože tam především se odehrává liturgie (což nezřídka znamená i úklona čelem k oltáři, zády ke svatostánku). A tak tu máme tři možnosti a žádná není nějak špatná. Spíše je třeba vycházet ze zcela konkrétního architektonického uspořádání, trochu se nechat vést citem, ptát se, co je nějak přiměřenější, aby to bylo skutečně důstojné a pravdivé vyjádření úcty, a ne jen úzkostlivé - a někdy trochu směšné - plnění předpisů. I vůči druhým je třeba být tolerantní a zbytečně se nepohoršovat, když někdo použil jiné gesto, než by nám bylo po chuti.
- Pokleknutí, sklonění hlavy, sepnutí rukou, znamení kříže, podání ruky..., to všechno jsou nějaká vnější gesta, která vyjadřují vztah k Bohu nebo k lidem a mělo by nějak vycházet ze srdce. Protože máme ale rozdílně nastavená cítění pro takový projev, proto jsou tyto projevy do značné míry poprávu ritualizovány. To nám umožňuje snazší porozumění gesta toho druhého, chrání nás to od gest, která by druzí mohli považovat za nepřiměřená. Někdo se samozřejmě bude rozčilovat, že tyto gesta neodpovídají jeho cítění. To sice může být stokrát pravda, přesto to ale nezakládá důvod proto, abychom tato zaužívaná gesta prostě zrušili. Ona jsou totiž jedním z dobrých prostředků k dobré vzájemné komunikaci, díky nim se nemusíme propadat do zbytečného liturgického subjektivismu. Když jdeme k někomu na návštěvu, také dodržujeme především určitou zaužívanou, srozumitelnou etiketu společenských gest. Mohou však přijít situace, kdy z nich trochu vybočíme, protože to ta situace nejen nabízí ale i někdy vyžaduje.
Jako kněz, který často stojí u oltáře, bych snad ze zkušenosti doporučil:
znalost a zachovávání obecných zásad, použití citu pro danou situaci, toleranci ke gestům těch druhých, a čas od času citlivé projednání těchto otázek s místními lidmi třeba jako součást nedělních ohlášek v kostele.
Mám nejasnosti týkající se úcty před svatostánkem. Slyšela jsem, že v těsné blízkosti svatostánku by člověk měl pokleknout. Když v kostele někdo projde kolem svatostánku, poklekne, to je jasné. Ale jak se má člověk (ne ministrant) zachovat, když např. při mši svaté jde k amboně přečíst čtení z Písma Svatého a přitom se ke svatostánku jen přiblíží? (nejde přímo ke svatostánku, ale vstupuje do jeho blízkosti, do prostoru, kde kněz slouží mši, kam by se normálně při mši svaté nedostal). Všimla jsem si, že někteří lidé se při příchodu a i po odchodu od ambony uklánějí, někteří poklekají a jiní jen příjdou a odejdou bez pokleknutí a poklekají jen v té těsné blízkosti svatostánku. Co je ale správné? Jak by se člověk měl zachovat? Snad podle toho, jak to kdo cítí? Nebo je to jinak? Prosím o radu.
Odpověď:
V této oblasti existuje spíš několik obecných zásad, než že by byl nějaký předpis, který by beze zbytku řešil jednoznačně všechny situace v této oblasti. Obecně se tedy dá říct toto:
- Úcta k eucharistii se v katolickém prostředí vyjadřuje latinským výrazem cultus latreia, tzn. kult klanění. Protože věříme v reálnou přítomnost Ježíše, Božího Syna v eucharistii. To prakticky znamená ten úzus, že v bezprostřední blízkosti eucharistie člověk s vírou pokleká.
- Pokud ta blízkost je jen relativní, to znamená že vejdeme prostě vzadu nebo božním vchodem do kostela na bohoslužbu, jdeme do lavice, z lavice popř. ke čtení k ambonu, pak ke sv. přijímání atd., tak se pokleká jen jednou na začátku a jednou na konci bohoslužby. To platí i tehdy, když člověk během bohoslužby nebo pobytu v kostele překračuje osu kostela a vepředu v centru kostela je svatostánek (pokud je to tento případ). Tedy celkově při bohoslužbě dvojí pokleknutí. Trochu analogie: jako když jdeme na návštěvu a hostiteli podáme ruku na začátku a na konci, nikoli při každé příležitosti, kdy se mu přiblížíme.
- V případě, že se pohybujeme blízko oltáře, kde se slaví mše svatá, a v bezprostřední blízkosti je i svatostánek (dost častý případ, především v menších kostelích), pak je ta situace někdy ne zcela jasná. To je zřejmě i případ, který popisujete. Z výše uvedené zásady pokleknu jen na začátku a na konci, pak už ne. Z pohledu teologie by však bylo oprávněné opět pokleknutí směrem ke svatostánku, když se k němu více přiblížím, protože tím vyjadřuji svůj vztah a víru v Ježíšovu přítomnost v eucharistii. A do třetice: z pohledu liturgie bych se měl uklonit směrem k oltáři (procházím-li v jeho ose), protože tam především se odehrává liturgie (což nezřídka znamená i úklona čelem k oltáři, zády ke svatostánku). A tak tu máme tři možnosti a žádná není nějak špatná. Spíše je třeba vycházet ze zcela konkrétního architektonického uspořádání, trochu se nechat vést citem, ptát se, co je nějak přiměřenější, aby to bylo skutečně důstojné a pravdivé vyjádření úcty, a ne jen úzkostlivé - a někdy trochu směšné - plnění předpisů. I vůči druhým je třeba být tolerantní a zbytečně se nepohoršovat, když někdo použil jiné gesto, než by nám bylo po chuti.
- Pokleknutí, sklonění hlavy, sepnutí rukou, znamení kříže, podání ruky..., to všechno jsou nějaká vnější gesta, která vyjadřují vztah k Bohu nebo k lidem a mělo by nějak vycházet ze srdce. Protože máme ale rozdílně nastavená cítění pro takový projev, proto jsou tyto projevy do značné míry poprávu ritualizovány. To nám umožňuje snazší porozumění gesta toho druhého, chrání nás to od gest, která by druzí mohli považovat za nepřiměřená. Někdo se samozřejmě bude rozčilovat, že tyto gesta neodpovídají jeho cítění. To sice může být stokrát pravda, přesto to ale nezakládá důvod proto, abychom tato zaužívaná gesta prostě zrušili. Ona jsou totiž jedním z dobrých prostředků k dobré vzájemné komunikaci, díky nim se nemusíme propadat do zbytečného liturgického subjektivismu. Když jdeme k někomu na návštěvu, také dodržujeme především určitou zaužívanou, srozumitelnou etiketu společenských gest. Mohou však přijít situace, kdy z nich trochu vybočíme, protože to ta situace nejen nabízí ale i někdy vyžaduje.
Jako kněz, který často stojí u oltáře, bych snad ze zkušenosti doporučil:
znalost a zachovávání obecných zásad, použití citu pro danou situaci, toleranci ke gestům těch druhých, a čas od času citlivé projednání těchto otázek s místními lidmi třeba jako součást nedělních ohlášek v kostele.
