Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Dobrý den. Dlouho mě napadá tato otázka - tento problém: Jako pro věřící křesťany je pro nás hlavní osobní vztah k Pánu Ježíši Kristu, tedy víra, a Bible zároveň učí, že se tato skutečná víra projevuje poslušností Jemu a Jeho přikázáním. Chtěl bych se proto zeptat, proč je ale výklad Písma tak náročnou záležitostí (zde to samozřejmě platí především o rozdílech mezi katolíky a protestanty, ale i mezi jednotlivými věřícími zároveň). Jsou to např. otázky Večeře Páně (eucharistie), celibátu kněží, antikoncepce, ospravedlnění pouze vírou anebo vírou a dobrými skutky, pacifismu, trestu smrti, povinné či nepovinné návštěvy bohoslužeb,mariánského kultu, i dalších otázek, kterými se v praktickém životě i jednání jako křesťané často lišíme a nemáme definitivní a jistou odpověď... Jinými slovy, proč Bůh, když si přeje, abychom my věřící (Jeho učedníci) byly jedno, pak proč odpovědi na tyto otázky nejsou v Bibli uvedeny zcela doslovně a jasně, aby o nich nemohlo býti sporů, nýbrž jsou v Bibli naopak jaksi velice nejasně, takže lze mít různé výklady.. Tedy proč nám věřícím Bůh nedá plné poznání Pravdy, aby nebylo sporů a nejasností a následných rozdělení? Děkuji a nashledanou.
Odpověď:
Je zapotřebí se vrátit k pramenům: "Jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: "Mistře, které přikázání v zákoně je největší?" On mu řekl: "`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." (Mt 22,35-40) Z tohoto Ježíšova výroku plyne, že centrem křesťanova žiovota je láska k Bohu a láska k člověku. Samozřejmě, že to předpokládá víru, ale věřit se dá "na trpaslíky, na víly, na ufony..." Víra "v Boha" je skutečně "živým vztahem", jehož náplní je láska. Toto je hlavní princip, který Ježíš předal svým učedníkům. On dával základní pravidla, jak žít, jejich aplikace je na člověku (nakolik žije ve spojení s Duchem). "Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít." (Jan 16,12n) Vždyť by bylo absurdní, kdyby Ježíš měl mluvit o problémech, které učedníci neznali a které se vynoří až za mnoho staletí... (čistě teoreticky, co by asi apoštolové řekli naší diskuzi o např. antikoncepci, když oni sami pokládali plodnost za požehnání od Boha a každé dítě bylo znamením Jeho přízně; jak by si asi klepali na čelo, kdyby jim Ježíš řekl, že se povedou diskuze o tom, zda musím být v neděli na bohoslužbě nebo ne - stejná absurdita, jako kdyby se dva zamilovaní domlouvali na tom, zda jedna hodina za týden na společné setkání není příliš...) Zkusme se na všechny tyto "problému dívat z hlediska přikázání lásky. Kdybychom byli "maximalisté v lásce" a nikoli "minimalisté v činu", tak bychom si kladli evangelijní otázku: "Mistře, co mám dělat, abych získal věčný život...", a nikoli tu naši obvyklou: "Co nemusím dělat (nebo co mohu dělat), aby to ještě nebyl hřích?" Vždyť to je evangelium "převrácené na hlavu"!!!
Když jsou v evangeliích pouze základní principy, pak jsme jsme odkázáni i na svědectví prvotní církve, jak tyto principy praktikovala. Přece k tomu, co je napsáno v evangeliích, Ježíš nepotřeboval 3 roky, je tam skutečně jen to nejdůležitější, co evangelisté chápali jako minimum, které je třeba zachovat budoucím generacím, ale paralelně s biblickým textem se tvořila tradice, kde se "aplikovaly" pravdy evangelia. A tradice je skutečným "hledáním", jsou zde i dlouhé polemiky kolem ožehavých problémů. Závazné výroky koncilů je třeba chápat jako plody těchto diskuzí, kde se bral v potaz evangelijní princip a zkušenosti jeho praktikování. Pak církev vymezila hranice, když řekla: ...toto už je mylné. Naše dnešní polemiky často vznikají z neznalosti jak evangelia a jeho smyslu, tak z neznalosti tradice, z neochoty poučit se z historie, z neochoty podřídit se apod. Málokdo se skutečně seznámí s problémem v plné šíři a kolikrát jsme i svědky toho, že se církvi připisují výroky, které nikdy neučinila. Typický problém zbytečné polemiky je právě "ospravedlnění skutky nebo vírou". Svatý Pavel neřeší prvlém, jestli člověk musí potvrzovat svou víru skutky, ale čím jsme spaseni: tím že přijmeme Krista s jeho požadavky nebo tím, že zachováváme předpisy starozákonní bohoslužby? Toto je centrální sporný bod: stačí k ospravedlnění žídovský zákon nebo je potřebné Ježíšovo vykoupení? Pavel jednoznačně odpovídá: jsme vykoupení Ježíšovou krví! (srv. např. List Římanům) Jestliže se člověk vírou rozhodne pro Krista, znamená to, že bude realizovat i jeho požadavky. "Víra bez skutků je mrtvá..." (srv. Jak 2,26). Myslím, že se shodneme v tom, že sliby a projevy politiků ještě nutně neznamenají, že se nám bude dařit lépe. Dokud se nepotvrdí skutečnými skutky, tak to jsou pouze plané řeči.
Osobně si troufám tvrdit, že rozpory mezi křesťanskými konfesemi a samotnými křesťany nejsou historicky způsobeny ani tak neřešitelnými teologickými problémy a nejasným výkladem Písma jako spíše lidskou hříšností - pýchou a ješitností.
Dobrý den. Dlouho mě napadá tato otázka - tento problém: Jako pro věřící křesťany je pro nás hlavní osobní vztah k Pánu Ježíši Kristu, tedy víra, a Bible zároveň učí, že se tato skutečná víra projevuje poslušností Jemu a Jeho přikázáním. Chtěl bych se proto zeptat, proč je ale výklad Písma tak náročnou záležitostí (zde to samozřejmě platí především o rozdílech mezi katolíky a protestanty, ale i mezi jednotlivými věřícími zároveň). Jsou to např. otázky Večeře Páně (eucharistie), celibátu kněží, antikoncepce, ospravedlnění pouze vírou anebo vírou a dobrými skutky, pacifismu, trestu smrti, povinné či nepovinné návštěvy bohoslužeb,mariánského kultu, i dalších otázek, kterými se v praktickém životě i jednání jako křesťané často lišíme a nemáme definitivní a jistou odpověď... Jinými slovy, proč Bůh, když si přeje, abychom my věřící (Jeho učedníci) byly jedno, pak proč odpovědi na tyto otázky nejsou v Bibli uvedeny zcela doslovně a jasně, aby o nich nemohlo býti sporů, nýbrž jsou v Bibli naopak jaksi velice nejasně, takže lze mít různé výklady.. Tedy proč nám věřícím Bůh nedá plné poznání Pravdy, aby nebylo sporů a nejasností a následných rozdělení? Děkuji a nashledanou.
Odpověď:
Je zapotřebí se vrátit k pramenům: "Jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: "Mistře, které přikázání v zákoně je největší?" On mu řekl: "`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." (Mt 22,35-40) Z tohoto Ježíšova výroku plyne, že centrem křesťanova žiovota je láska k Bohu a láska k člověku. Samozřejmě, že to předpokládá víru, ale věřit se dá "na trpaslíky, na víly, na ufony..." Víra "v Boha" je skutečně "živým vztahem", jehož náplní je láska. Toto je hlavní princip, který Ježíš předal svým učedníkům. On dával základní pravidla, jak žít, jejich aplikace je na člověku (nakolik žije ve spojení s Duchem). "Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít." (Jan 16,12n) Vždyť by bylo absurdní, kdyby Ježíš měl mluvit o problémech, které učedníci neznali a které se vynoří až za mnoho staletí... (čistě teoreticky, co by asi apoštolové řekli naší diskuzi o např. antikoncepci, když oni sami pokládali plodnost za požehnání od Boha a každé dítě bylo znamením Jeho přízně; jak by si asi klepali na čelo, kdyby jim Ježíš řekl, že se povedou diskuze o tom, zda musím být v neděli na bohoslužbě nebo ne - stejná absurdita, jako kdyby se dva zamilovaní domlouvali na tom, zda jedna hodina za týden na společné setkání není příliš...) Zkusme se na všechny tyto "problému dívat z hlediska přikázání lásky. Kdybychom byli "maximalisté v lásce" a nikoli "minimalisté v činu", tak bychom si kladli evangelijní otázku: "Mistře, co mám dělat, abych získal věčný život...", a nikoli tu naši obvyklou: "Co nemusím dělat (nebo co mohu dělat), aby to ještě nebyl hřích?" Vždyť to je evangelium "převrácené na hlavu"!!!
Když jsou v evangeliích pouze základní principy, pak jsme jsme odkázáni i na svědectví prvotní církve, jak tyto principy praktikovala. Přece k tomu, co je napsáno v evangeliích, Ježíš nepotřeboval 3 roky, je tam skutečně jen to nejdůležitější, co evangelisté chápali jako minimum, které je třeba zachovat budoucím generacím, ale paralelně s biblickým textem se tvořila tradice, kde se "aplikovaly" pravdy evangelia. A tradice je skutečným "hledáním", jsou zde i dlouhé polemiky kolem ožehavých problémů. Závazné výroky koncilů je třeba chápat jako plody těchto diskuzí, kde se bral v potaz evangelijní princip a zkušenosti jeho praktikování. Pak církev vymezila hranice, když řekla: ...toto už je mylné. Naše dnešní polemiky často vznikají z neznalosti jak evangelia a jeho smyslu, tak z neznalosti tradice, z neochoty poučit se z historie, z neochoty podřídit se apod. Málokdo se skutečně seznámí s problémem v plné šíři a kolikrát jsme i svědky toho, že se církvi připisují výroky, které nikdy neučinila. Typický problém zbytečné polemiky je právě "ospravedlnění skutky nebo vírou". Svatý Pavel neřeší prvlém, jestli člověk musí potvrzovat svou víru skutky, ale čím jsme spaseni: tím že přijmeme Krista s jeho požadavky nebo tím, že zachováváme předpisy starozákonní bohoslužby? Toto je centrální sporný bod: stačí k ospravedlnění žídovský zákon nebo je potřebné Ježíšovo vykoupení? Pavel jednoznačně odpovídá: jsme vykoupení Ježíšovou krví! (srv. např. List Římanům) Jestliže se člověk vírou rozhodne pro Krista, znamená to, že bude realizovat i jeho požadavky. "Víra bez skutků je mrtvá..." (srv. Jak 2,26). Myslím, že se shodneme v tom, že sliby a projevy politiků ještě nutně neznamenají, že se nám bude dařit lépe. Dokud se nepotvrdí skutečnými skutky, tak to jsou pouze plané řeči.
Osobně si troufám tvrdit, že rozpory mezi křesťanskými konfesemi a samotnými křesťany nejsou historicky způsobeny ani tak neřešitelnými teologickými problémy a nejasným výkladem Písma jako spíše lidskou hříšností - pýchou a ješitností.
