Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Vážení Otcové,
nevím si rady s následujícím názorem: "Bůh je nejvíce milosrdný a milostivý a zároveń se celá řada lidí narodila do mírně řečeno neutěšených podmínek a rodinných vztahů. Mnoho lidí je od nejútlejšího věku vystavováno fyzickému či psychickému násilí nebo zneužívání. Tito lidé dostali něco o co nežádali, co nemohli odmítnout tak, jako můžeme odmítnout například dědictví, něco o čem se tiše předpokládá, že se za to má děkovat - život. Pokud takovíto lidé přijdou do kostela nebo kontaktují věřící, je jim Bůh předkládán jako někdo, kdo zejména soudí a trestá za nedodržování příkazů, které člověk ze své nedokonalé podstaty ani plně dodržovat nemůže, tj. jako by byl trestán pes za to, že si nemůže pomoci a stále štěká nebo nováček na vojně za to, že opravdu nevyčistil za pět minut celou chodbu zubním kartáčkem.
Co tedy říci na názor: "Já jsem žít nechtěl, podmínky do kterých jsem se narodil jsem si nezvolil. Když už se to ale stalo, budu se snažit pokud možno druhým prospívat a co nejméně škodit. Co se mnou Bůh provede po mé smrti je Jeho rozhodnutí, On stanovil všechna pravidla, rozhoduje, tedy asi nese i odpovědnost, přinejmenším před sebou samým. Jak napsal Saint-Exupery v knize Malý princ, člověk je odpovědný za toho koho si ochočí (cituji zpaměti) - Bůh si lidi "ochočil", je psáno, že svět je v Boží ruce. Kdyby kdokoli z nás měl možnost zabránit násilí, páchanému na dětech, jiných lidem nebo jen na zvířatech a neučinil by tak, vystavuje se pokud ne trestnímu stíhání, pak přinejmenším morálnímu odsouzení - Bůh je všemohoucí, já si Ho soudit netroufám. Jenom si myslím, že když vidí co lidé dokázali napáchat, je mu hodně smutno.
Odpověď:
To, co popisujete (neutěšené podmínky a rodinné vztahy, fyzické či psychické násilí nebo zneužívání...), je přesně to, co je v teologii označeno "dědičný hřích". Obecné a bohužel zavádějící povědomí křesťanů je identifikuje s oním "trháním ovoce v ráji", čili historickým či mýtickým skutkem. Ale to je spíše označeno jako "prvotní hřích", o jehož konkrétní podobě se teologie nerozepisuje. Pojmem dědičný hřích se dá popsat jako situace, do které se rodíme, jako vrozenou ubohost člověka, kterou je možné definovat jako odcizení se v dialogu s Bohem a s druhými lidmi, určené nedostatkem účasti na božském životě, zapříčiněné svobodným lidským rozhodnutím (prvotní hřích), které předchází jednotlivým rozhodnutím aktuálního lidstva (jednotlivé hříchy lidstva). Toto si skutečně nevybíráme. Boží "připoutání si člověka a zodpovědnost za něj" je uskutečněné dílem vykoupení ("Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen..." - Jan 3,16n). Ježíš nám svým životem dal jednak návod, jak máme v tomto světě zasaženém zlem žít, jednak nám dal prostředky, jak se vyhnout tragickým následkům tohoto zkažení zlem - svátosti. Křest nemáme brát jako nějakou formalitu nebo symbolické omytí, ale jako skutečné povolání Božího dítěte, kterému je svěřen kapitál k obnově světa a k vlastní spáse. A další svátosti jsou dále jednak stálým očišťováním, jednak posilou.
A že jde změnit nepříjemné prostředí hříchu, o tom si můžeme být jistí. Příklady známe... Např. Matka Tereza. Pro kolik lidí dokázala změnit peklo v nebe? A jak? Tak, že zkusila radikálně žít evangelium. Samozřejmě, že to člověka něco stojí, to Ježíš předpovídá, ale nejsme všichni křtem povoláni "ke svatosti Božích dětí"? Evangelium od nás vyžaduje rozhodnutí a skutky, nikoli vzdychání nad špatností světa. Nesmíme ze zla vinit Boha a také nesmíme čekat na jeho zázračný zásah. Už při stvoření svěřil péči o zemi lidem, dal jim i mimořádné spásné prostředky, co chceme víc? Aby to za nás všechno vyžehlil a my si mohli klidně užívat? Naopak tím, že se sami zasadíme za "lepší svět", získáváme obrovské milosti.
Člověk se sám nespasí, proto je třeba, aby se přihlásil ke Kristovu spásnému dílu. Každý bude souzen podle svých možností, jak je využil nebo nevyužil, nikoli podle toho, co nemohl ovlivnit. Bůh po nás nechce nemožné!
Vážení Otcové,
nevím si rady s následujícím názorem: "Bůh je nejvíce milosrdný a milostivý a zároveń se celá řada lidí narodila do mírně řečeno neutěšených podmínek a rodinných vztahů. Mnoho lidí je od nejútlejšího věku vystavováno fyzickému či psychickému násilí nebo zneužívání. Tito lidé dostali něco o co nežádali, co nemohli odmítnout tak, jako můžeme odmítnout například dědictví, něco o čem se tiše předpokládá, že se za to má děkovat - život. Pokud takovíto lidé přijdou do kostela nebo kontaktují věřící, je jim Bůh předkládán jako někdo, kdo zejména soudí a trestá za nedodržování příkazů, které člověk ze své nedokonalé podstaty ani plně dodržovat nemůže, tj. jako by byl trestán pes za to, že si nemůže pomoci a stále štěká nebo nováček na vojně za to, že opravdu nevyčistil za pět minut celou chodbu zubním kartáčkem.
Co tedy říci na názor: "Já jsem žít nechtěl, podmínky do kterých jsem se narodil jsem si nezvolil. Když už se to ale stalo, budu se snažit pokud možno druhým prospívat a co nejméně škodit. Co se mnou Bůh provede po mé smrti je Jeho rozhodnutí, On stanovil všechna pravidla, rozhoduje, tedy asi nese i odpovědnost, přinejmenším před sebou samým. Jak napsal Saint-Exupery v knize Malý princ, člověk je odpovědný za toho koho si ochočí (cituji zpaměti) - Bůh si lidi "ochočil", je psáno, že svět je v Boží ruce. Kdyby kdokoli z nás měl možnost zabránit násilí, páchanému na dětech, jiných lidem nebo jen na zvířatech a neučinil by tak, vystavuje se pokud ne trestnímu stíhání, pak přinejmenším morálnímu odsouzení - Bůh je všemohoucí, já si Ho soudit netroufám. Jenom si myslím, že když vidí co lidé dokázali napáchat, je mu hodně smutno.
Odpověď:
To, co popisujete (neutěšené podmínky a rodinné vztahy, fyzické či psychické násilí nebo zneužívání...), je přesně to, co je v teologii označeno "dědičný hřích". Obecné a bohužel zavádějící povědomí křesťanů je identifikuje s oním "trháním ovoce v ráji", čili historickým či mýtickým skutkem. Ale to je spíše označeno jako "prvotní hřích", o jehož konkrétní podobě se teologie nerozepisuje. Pojmem dědičný hřích se dá popsat jako situace, do které se rodíme, jako vrozenou ubohost člověka, kterou je možné definovat jako odcizení se v dialogu s Bohem a s druhými lidmi, určené nedostatkem účasti na božském životě, zapříčiněné svobodným lidským rozhodnutím (prvotní hřích), které předchází jednotlivým rozhodnutím aktuálního lidstva (jednotlivé hříchy lidstva). Toto si skutečně nevybíráme. Boží "připoutání si člověka a zodpovědnost za něj" je uskutečněné dílem vykoupení ("Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen..." - Jan 3,16n). Ježíš nám svým životem dal jednak návod, jak máme v tomto světě zasaženém zlem žít, jednak nám dal prostředky, jak se vyhnout tragickým následkům tohoto zkažení zlem - svátosti. Křest nemáme brát jako nějakou formalitu nebo symbolické omytí, ale jako skutečné povolání Božího dítěte, kterému je svěřen kapitál k obnově světa a k vlastní spáse. A další svátosti jsou dále jednak stálým očišťováním, jednak posilou.
A že jde změnit nepříjemné prostředí hříchu, o tom si můžeme být jistí. Příklady známe... Např. Matka Tereza. Pro kolik lidí dokázala změnit peklo v nebe? A jak? Tak, že zkusila radikálně žít evangelium. Samozřejmě, že to člověka něco stojí, to Ježíš předpovídá, ale nejsme všichni křtem povoláni "ke svatosti Božích dětí"? Evangelium od nás vyžaduje rozhodnutí a skutky, nikoli vzdychání nad špatností světa. Nesmíme ze zla vinit Boha a také nesmíme čekat na jeho zázračný zásah. Už při stvoření svěřil péči o zemi lidem, dal jim i mimořádné spásné prostředky, co chceme víc? Aby to za nás všechno vyžehlil a my si mohli klidně užívat? Naopak tím, že se sami zasadíme za "lepší svět", získáváme obrovské milosti.
Člověk se sám nespasí, proto je třeba, aby se přihlásil ke Kristovu spásnému dílu. Každý bude souzen podle svých možností, jak je využil nebo nevyužil, nikoli podle toho, co nemohl ovlivnit. Bůh po nás nechce nemožné!
