Otázka:
Často se mi stává, že mi chybí argumenty k obraně katolické církve. Jak bych měla argumentovat, když se mě někdo zeptá, proč se křesťané dělí na různé menší či větší církve? Co je v katolické církvi "lepšího", že jsem zrovna v ní a nechci ji zaměnit na jinou? V čem se vlastně liší katolíci od evangelíků?
PS: V odpovědi nemusíte být vůbec stručný!
PS: Predem dekuji.

Odpověď:
Odpovídat na takovou otázku je velmi obtížné a krajně "nepopulární". V dnešní společnosti, ať chceme nebo ne, převládá postmoderní mentalita, která každý názor vidí jako pestrý kamínek do celkové mozaiky a popírá možnost absolutní pravdy. Takže rozepisovat se o nároku katolické církve, že je ta jediná, pravá... by bylo asi dosti ošemetné. ;-))
Nechci zvlášť komentovat příčiny rozdělení, které v důsledku nebyly způsobeny ani tak nepřekonatelnými teologickými či jinými problémy, jako spíše lidskou neústupností, pýchou, ješitností - čili hříšností. A protože se chci vyhnout kritice a námitkám, že jsem na některou podstatnou vlatnost zapomněl nebo nějakou jinou zase přecenil, uvedu raději to, proč jsem rád katolíkem a čeho si na své církvi vážím a proč ji i přes lidské nedostatky miluji. Neberto to jako vyčerpávající přehled, spíš jako několik bodů, které mne nad Vaší otázkou napadly:

- Vážím si toho, že v katolické církvi existuje tradice, která spojuje současné křesťany s předešlými generacemi předává jejich zkušenosti. Jako katolík nejsem odkázán pouze na své individuální pochopení Písma, ale mohu čerpat ze zkušeností předešlých generací. A zkušenost lidí, kteří stáli u zrodu křesťanství, kteří v průběhu staletí Boží slovo promeditovávali, kteří se ho snažili uskutečňovat - tato zkušenost vytváří obrovský poklad víry. A já, jako člověk 21. století, mohu pokračovat v cestě, která je již staletími ověřená. Lidé se za tu dobu až tak moc nezměnili... ;-)
- vážím si toho, že mám pastýře, který jsou viditelnou hlavou a Božím působení obdržel pro tento úkol dar neomylnosti v otázce víry a mravů (tedy v případě slavnostního vyhlášení). Na svých bedrech nese celou církev, což není vůbec záviděníhodné postavení. Nelze mu upírat, že by mu na srdci neležela spása všech lidí.
- vážím si toho, že nejednám z vlastního popudu, ale na základě poslání církví, konkrétně biskupem. Také si vážím jeho nelehkého břemena: zodpovídat za spásu lidí místní církve. Není to vůbec snadné - rozhodovat a zodpovídat, někdy na základě vlastního svědomí. Rozhodně mu to nezávidím a tak mu děkuji za to, že s ním mohu o mnoha věcech diskutovat (nejen o otázkách z katolik.cz).
- vážím si možnosti přijímání svátostí, zvláště eucharistie a smíření. Vždyť ve zpovědnici se bojuje o spásu duší.
- vážím si příkladu a přímluvy světců, v prvé řadě Matky Boží. Kolikrát bychom vzdali cestu za Kristem jako nemožnou, kdyby nás jejich život nepřesvědčil, že to jde.

Dalo by se pokračovat, ale dál si to už každý doplní. Nemusím zvlášť zdůrazňovat, že to, co jsem vypsal, bývá často předmětem sporů mezi katolíky a jinými křesťany. Nicméně to tak opavdu vidím, jedná se o můj subjektivní názor. Na druhé straně si vážím křesťanů jiných vyznání, jejich horlivosti, lásky ke Kristu, úcty k Písmu a jeho znalosti. Ostatně zakončil bych to mottem loňské ekumenické Slavkovské iniciativy smíření: "Miluji svou církev, miluji tvou církev."