Otázka:
Spadala pod pojem "přísaha", jak je chápana v teologii, i vojenská přísaha, byla li vynucena zákonem pod hrozbou sankce? Vzhledem k vynucení bylo nutno ji brát za morálně závaznou?

Odpověď:
Přísaha, jak je chápána v teologickém slova smyslu, je nejzávažnější a nejzávaznější formou slibu, protože bere za svědka samotného Boha. Katechismus katolické církve k tomu praví:
»Druhé přikázání zakazuje křivou přísahu. Přísahat znamená brát Boha za svědka toho, co se tvrdí. To znamená dovolávat se božské pravdivosti jako záruky vlastní pravdivosti. Přísaha se závažně odvolává na jméno Páně. „Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, při jeho svatém jménu přísahat.“ (Dt 6,13)« (KKC 2150)
Vojenská přísaha, i když je tak nazývána, není v tomto smyslu skutečnou přísahou, nýbrž slibem sloužit své zemi ve zbrani. Co se závaznosti týče, je třeba posoudit v konkrétních případech, nakolik bylo složení slibu nebo přísahy pod nátlakem úměrné nebezpečí, které hrozilo v případě nesložení, a zda bylo lze se složení slibu nebo přísahy rozumným způsobem vyhnout. Všeobecně vzato slib složený pod nátlakem, ze strachu apod. není stejně závazný jako slib složený svobodně. A poslední instancí je samozřejmě vlastní svědomí – jestliže mi svědomí zakazuje splnit nějaký slib nebo přísahu, musím jednat podle něj a slib či přísahu porušit.