Otázka:
Přátelé, marně pátrám v dostupných pramenech po bližším vysvětlení hříchu. Pouze Ottova encyklopedie obecných vědomostí uvádí k heslu hřích následující: Hřích je rozvážné přestoupení zákona božího. mravouka katol. rozeznává: 1. h. dědičný, též prvotný zvaný, kterého se první rodičové naši v ráji dopustili a který jsme po nich zdědili, a 2. h. skutečný, kterého se potomci Adamovi sami dobrovolně dopouštíme. H. je těžký, odvrací-li se jím hříšník úplně od Boha a zbavuje věčné blaženosti v nebesích, jinak je lehký. Skutečné hříchy jsou buď hlavní (7), nebo proti Duchu sv. (6), nebo do nebe volající (4), nebo cizí (9). Bohužel, nikde nejsem schopen zjistit, které konkretní činnosti človeka spadají pod jednotlivá, výše uvedené ustanovení. Možná se Vám bude můj dotaz zdát triviální, ale přeci jenom, proč neudělat něco pro znovunalezení mravních mantinelů. A když už mně věnujete pozornost, mám jěště jeden dotaz. Podle jakých kriterií se zasvěcují chrámy jednotlivým patronům a kdo o tom rozhoduje. Děkuji

Odpověď:
Nejbližším pramenem v otázkách víry je samozřejmě Katechizmus katolické církve (vyd. Karmel. nakl.), a to konkrétně č. 1846-1876. Zde najdeme základní definici hříchu:

1849 Hřích je provinění proti rozumu, pravdě a správnému svědomí; je to přestupek v řádu pravé lásky k Bohu a bližnímu, kvůli zvrácenému lpění na jistých dobrech. Zraňuje lidskou přirozenost, vážně porušuje lidskou solidaritu. Byl definován jako "slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu".
1850 Hřích je urážka Boha: "Proti tobě samému jsem hřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé" (Ž 51,6). Hřích se vzpírá Boží lásce k nám a oddaluje od ní naše srdce. Je neposlušností jako první hřích, je vzpourou proti Bohu, protože člověk chce být "jako Bůh" (Gn 3,5) tím, že zná a stanoví, co je dobré a co je zlé. Hřích je tedy "sebeláska až k pohrdání Bohem". Kvůli takovému pyšnému vyvyšování sebe je hřích pravým opakem poslušnosti Ježíše, který uskutečňuje spásu.

Samozřejmě tu je i rozlišení lehký - těžký hřích (všední - smrtelný hřích): č. 1854-1864. Nechybí výčet hlavních hříchů (pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost nebo zahálčivost), hříchů do nebe volajících (krev Abela; sodomský hřích; nářek utiskovaného lidu v Egyptě; nářek cizince, vdovy a sirotka; nespravedlnost vůči zaměstnanci-najaté osobě).
Další výčty hříchů najdete v nějakém starém katechizmu (v současnosti se tato rozdělení v morálce již nepoužívají...)

Podle Antonín Podlaha, Výklad katechismu, Praha 1900:
Hříchy proti Duchu Svatému: hřešení na Boží milosrdenství, zoufalství, odpírání poznané křesťanské pravdě, nepřejícnost a závist Boží milosti bližnímu, zatvrzelost vůči napomínání.
Přehled cizích hříchů obsahuje: radit druhému ke hříchu, příkaz ke hříchu, svolení ke hříchu druhého, navádět ke hříchu, chválit hřích druhého, mlčet k hříchu druhého, netrestání hříchu, podílení se na hříchu druhého.

Ke druhé otázce:
O zasvěcení chrámu rozhoduje většinou úcta věřících, vzláštní vztah místa k nějakému světci, zda byl v předchozí době na to místě kostel konkrétního zasvěcení, dobová popularita světce apod. Nejsou tedy žádná přesná pravidla. Návrh, který vzejde z lidu, potvrzuje diecézní biskup. Bez jeho souhlasu také není možné zasvěcení kostela měnit.