Otázka:
Jak chápat text Mdr 1,13–15;2,23–24 ve světle současných znalostí z mikrobiologie?

Odpověď:
Doufám, že Vaši otázku chápu správně. Předpokládám, že oněmi současnými znalostmi biologie myslíte fakt, že nemoci jsou způsobovány organismy z říše Procaryota (prvobuněční), resp. Subcellulata (viry – lze-li zde hovořit o organismech).
Onen text z Knihy moudrosti zní:
»Bůh neučinil smrt a neraduje se ze záhuby živých;
stvořil je totiž k bytí, a pozemská stvoření jsou k životu,
není mezi nimi smrtelný jed
a podsvětí na zemi nevládne.
Spravedlnost je totiž nesmrtelná.«
(Mdr 1,13–15)
»Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti, učinil jej obrazem své podoby.
Ďáblovou závistí však vešla do světa smrt a všichni z jeho údělu ji zakusí.«
(Mdr 2,23–24)
/podle Vulgaty/

Touto otázkou si lámali hlavu již církevní otcové a teologové v křesťanském starověku i středověku – jak je možné, že ve světě žijí tvorové, kteří se živí těly druhých, využívajíce tedy jejich smrti? A jak je možné, že ve světě je vůbec smrt a zkaženost, když vše, co Bůh stvořil, bylo dobré (srv. Gn 1)? A jak mohou vůbec různá zvířata, zvláště jedovatá, člověku škodit? A vůbec, kde se na světě berou zvířata a tvorové, o nichž není ve zprávě o stvoření ani zmínka?

Je to neuvěřitelné, ale už v dílech těchto teologů se objevují náznaky evoluce. Předpokládají, že daní živočichové byli stvořeni jen jaksi „zavinutě“, „v zárodku“, a teprve později se „rozvinuli“ (odtud také termín evoluce z lat. evolutio – „rozvinutí“) k plnému životu.
Můžeme zde citovat dvě díla největších teologických autorit:

Sv. Aurelius Augustinus, XII knih De Genesi ad litteram (O Genesi doslovně)
čl. 53–54
kniha třetí
Kapitola XIV. – O stvoření hmyzu

»Také stran některých nejnepatrnějších živočichů vyvstávají určité otázky, a to zda byli stvořeni při prvotním ustanovení světa, nebo z pozdějšího zkažení smrtelných věcí. Neboť mnozí z nich se rodí z nedostatků živých těl, nečistot či výměšků nebo z hnití mrtvol; některé ze zkažených stromů a bylin, některé ze zkaženého ovoce; o žádných z nich nemůžeme po pravdě říci, že Bůh není jejich Stvořitel. V nich všech je totiž přítomen jakýsi přirozený půvab, a o to větší je údiv pozorného pozorovatele a hojnější chvála všemohoucího tvůrce, který vše učinil s moudrostí (Žl 103,24), která se rozprostírá od jednoho konce světa až na druhý a všechno vhodně rozvrhuje (Mdr 8,1), a ani ta nejposlednější stvoření, která se podle řádu svého rodu rozpadají a jejichž rozpadu se z trestu naší smrtelnosti děsíme, nenechává bez půvabu; nýbrž tvoří živočichy s maličkým tělem a pronikavým smyslem, abychom s větším zaujetím žasli nad čilostí poletující mouchy než nad velikostí kráčejícího dobytčete a více obdivovali dílo mravenečků než náklad velblouda.
Ale zda máme věřit, že i tito maličcí byli utvořeni, jak jsem řekl, v prvotním ustanovením světa, o jehož stvoření se vypráví v tomto řádu šesti dnů, nebo později v následném rozkladu těl podléhajících zkáze, toť otázka. A může se jistě říci, že ti nejnepatrnější, kteří pocházejí z vody nebo ze země, tehdy byli stvořeni; mohou být totiž nikoli nerozumně chápáni tak, že se narodili z těch, kteří vznikli z rodící země; a protože předcházeli podmínce nejen pro živočichy, ale i pro světla, a protože země držela pohromadě spojena kořeny, onoho dne, kdy se objevila souš, odsud povstali, aby se tomu rozumělo tak, že spíše přísluší k doplnění obývaného místa než počtu obyvatel. Je pak zcela nesmyslné říci, že ostatní, kteří se rodí z těl zvířat, převážně mrtvých, byli stvořeni tehdy, kdy byla stvořena tato zvířata, ledaže tehdy již byla ve všech oživených tělech přítomna jakási přirozená síla a předem zaseté a jaksi zavinuté počátky budoucích živočichů, kteří měli vzniknout z takových pokažených těl ve svém rodě a odlišnostech, nevýslovnou péčí neměnného Stvořitele, který vše uvádí v pohyb.«

Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae
I. část
Otázka 72 O díle šestého dne
ad V

»Některá zvířata se rodí z hniloby, což je jakési pokažení. Pokažení se však neshoduje s prvotním ustanovením světa. Takoví živočichové tedy nemohli být utvořeni v prvotním ustanovení světa.
Je třeba říci, že je-li zrození jednoho pokažením druhého, tedy rodí-li se z pokažení nízkých vznešenější, není to v rozporu s prvotním ustanovením světa. Proto se tedy mohli tehdy zrodit živočichové, kteří se rodí z pokažení věcí bezduchých nebo rostlin; ti však, kteří se rodí z pokaženosti jiných živočichů, se tehdy zrodit nemohli než pouze v možnosti.«

Co se týče toho, že „Bůh stvořil člověka k neporušitelnosti… avšak ďáblovou závistí vešla do světa smrt“ (srv. Mdr 2,23–24), předpokládáme, že fakt prvotního hříchu, tedy pádu člověka, nastal již v první generaci lidí, které za lidi se vším všudy můžeme považovat, tedy lidí s nesmrtelnou duší (srv. Gn 3). Biblické zprávy o nesmrtelnosti je třeba vztahovat především na člověka. Předpokládáme, že člověk ve stavu prvotní nevinnosti, před pádem, byl od Boha obdařen nesmrtelností, resp. „možností nezemřít“ (lat. posse non mori), proto mu nemohly ublížit žádné nemoci, ať je jejich povaha bakteriální či jiná, ani dravá nebo jedovatá zvířata. Po pádu však člověk tuto výsadu, tuto milost ztratil, proto mu již ostatní živí tvorové škodit mohou.

Sv. Bruno z Asti (žil v letech 1048–1123) k tomu píše ve svém díle Expositio in Pentateuchum, v části Expositio in Genesim:

»Kdyby totiž nebyl člověk zhřešil, všechno by poslouchalo jeho příkazy, had by neškodil víc než úhoř; i vlk by jej poslouchal tak jako ovce. Avšak poté, co se postavil svému Stvořiteli v pýše neposlušný na odpor, dokonce u samotných zvířat začal být v opovržení a už jej nechtěla poslouchat, když viděla, že sám je neposlušný vůči tomu, kým byla jeho službě poddána, a ta, jež byla předtím stvořena k poslušnosti, změnila se v trest.«