Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Rád bych se zeptal, jak se katol. církev staví k otázce buddhismu, ve smyslu jeho myšlení o emocích (např. soucit, zloba) a jejich dopadech na lidské zdraví(fyzické, duševní i duchovní). Jsem katolík, ale chybí mi jakési bližší katolické rozpracování těchto otázek, nebo o něm alespoň nevím a pak bych byl vděčný za nějaký odkaz. Je možné, abych v některých případech (pokud nebudou v rozpor s katol. vírou) naslouchal i buddhistickému zpracování?
Odpověď:
Co se buddhismu jako takového týče, mohu citovat z odpovědi R. D. Marka Slatinského:
»Buddhismus je svébytný nábožensko-filosofický systém, který je ovšem přes některé vnější podrobnosti s křesťanstvím neslučitelný.
Pravděpodobně největší rozpor je v otázkách vztahu Bůh-člověk, dobro-zlo a spásy.
Pro buddhistu je Bůh (bůh) neosobní absolutno, s nímž se ztotožní, tudíž nebude žádného rozdílu mezi člověkem a absolutnem.
Pro křesťana je Bůh absolutní bytí, které však má charakter osoby (přesněji řečeno tří osob v jednotě Trojice), s nímž nelze zcela splynout v tom smyslu, že by člověk byl totéž co Bůh.
Pro buddhistu je nirvana (jakási alternativa spásy), tedy osvobození se od veškerého utrpení, ale i rozdílu mezi dobrem a zlem, výsledkem osobního úsilí.
Pro křesťana je spása milostí Boží pro zásluhy Kristovy.
Pro buddhistu jsou dobro a zlo jen „dvěma stranami jedné mince“ a skutečně osvícený, probuzený (buddha) člověk stojí mimo ně.
Pro křesťana má každé dobro vztah k absolutnímu, zcela dobrému Bohu, zatímco zlo je nedostatkem, nikoli protipólem dobra.«
Obecně vzato se k nekřesťanským náboženstvím církev vyjádřila na II. vatikánském koncilu v deklaraci Nostra aetate, v jejímž 2. článku se hovoří i o buddhismu:
»Buddhismus ve svých rozmanitých formách uznává radikální nedostatečnost tohoto proměnlivého světa. Učí, jakou cestou mohou lidé se zbožnou a důvěřivou myslí buď dojít stavu dokonalého osvobození, anebo – ať vlastním úsilím, ať s vyšší pomocí – dospět k vrcholnému osvícení. Takto se i ostatní náboženství, rozšířená po celém světě, snaží různými způsoby vycházet vstříc neklidu lidského srdce tím, že nabízejí cesty: nauky a životní pravidla i posvátné obřady.
Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou. (Srov. 2 Kor 5,18–19)
Proto církev nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě.«
Otázce emocí a jejich vztahu k lidskému životu tělesnému i duchovnímu se zabývala řada katolických autorů – od starověkých patres a pouštních otců přes scholastické teology až po dnešní duchovní vůdce. Např. sv. Tomáš Akvinský se podrobně věnuje emocím v 1. části II. dílu své Teologické summy – latinské znění s českým (byť poněkud kostrbatým) překladem najdete na adrese http://krystal.op.cz/sth/sth.php. Nelze samozřejmě opomenout Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly. Ze současných autorů lze jmenovat např. Józefa Augustyna či Anselma Grüna.
Pokud je mi známo, je postoj křesťanství a buddhismu k emocím odlišný. Zatímco buddhismus pokládá emoce (zvláště nezvládnuté) za kořen utrpení, proto je jeho cílem jakási apatie, oproštění se od emocí (viz tzv. „Čtyři vznešené pravdy“), pro křesťanství jsou emoce integrální součástí člověka v jeho celistvosti, která mu umožňuje prožívání v interakci mezi tělesným a duševním aspektem, byť v klasickém scholastickém pojetí stojí na nejnižším stupni v hierarchii rozum-vůle-emoce.
K vaší otázce: nabízí se citovat svatého Pavla, konkrétně jeho slova z listu Soluňanům: »všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte« (1 Sol 5,21). Ale nemám rád vytrhávání slov z vět a vět z kontextu. Celá tato pasáž vyznívá trošku jinak:
»Nezhášejte (oheň) Ducha, nepodceňujte dar promlouvání z vnuknutí, ale všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte. Varujte se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností. Sám Bůh pokoje kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolává, a on to také splní.« (1 Sol 5,19–24)
Osobně se domnívám, že je bezpochyby možné zajímat se o to, co k různým otázkám říkají různá světová náboženství, z čistě informativního hlediska; patří to k všeobecnému přehledu. Ale je podle mě zbytečné hledat v nich něco, co – jak se nám v danou chvíli může zdát – křesťanství nenabízí. Jsem si jist, že křesťanství je schopné odpovědět na všechny podstatné otázky lidského života přinejmenším stejně dobře jak kterékoli jiné náboženství, a řekl bych, že i lépe.
Rád bych se zeptal, jak se katol. církev staví k otázce buddhismu, ve smyslu jeho myšlení o emocích (např. soucit, zloba) a jejich dopadech na lidské zdraví(fyzické, duševní i duchovní). Jsem katolík, ale chybí mi jakési bližší katolické rozpracování těchto otázek, nebo o něm alespoň nevím a pak bych byl vděčný za nějaký odkaz. Je možné, abych v některých případech (pokud nebudou v rozpor s katol. vírou) naslouchal i buddhistickému zpracování?
Odpověď:
Co se buddhismu jako takového týče, mohu citovat z odpovědi R. D. Marka Slatinského:
»Buddhismus je svébytný nábožensko-filosofický systém, který je ovšem přes některé vnější podrobnosti s křesťanstvím neslučitelný.
Pravděpodobně největší rozpor je v otázkách vztahu Bůh-člověk, dobro-zlo a spásy.
Pro buddhistu je Bůh (bůh) neosobní absolutno, s nímž se ztotožní, tudíž nebude žádného rozdílu mezi člověkem a absolutnem.
Pro křesťana je Bůh absolutní bytí, které však má charakter osoby (přesněji řečeno tří osob v jednotě Trojice), s nímž nelze zcela splynout v tom smyslu, že by člověk byl totéž co Bůh.
Pro buddhistu je nirvana (jakási alternativa spásy), tedy osvobození se od veškerého utrpení, ale i rozdílu mezi dobrem a zlem, výsledkem osobního úsilí.
Pro křesťana je spása milostí Boží pro zásluhy Kristovy.
Pro buddhistu jsou dobro a zlo jen „dvěma stranami jedné mince“ a skutečně osvícený, probuzený (buddha) člověk stojí mimo ně.
Pro křesťana má každé dobro vztah k absolutnímu, zcela dobrému Bohu, zatímco zlo je nedostatkem, nikoli protipólem dobra.«
Obecně vzato se k nekřesťanským náboženstvím církev vyjádřila na II. vatikánském koncilu v deklaraci Nostra aetate, v jejímž 2. článku se hovoří i o buddhismu:
»Buddhismus ve svých rozmanitých formách uznává radikální nedostatečnost tohoto proměnlivého světa. Učí, jakou cestou mohou lidé se zbožnou a důvěřivou myslí buď dojít stavu dokonalého osvobození, anebo – ať vlastním úsilím, ať s vyšší pomocí – dospět k vrcholnému osvícení. Takto se i ostatní náboženství, rozšířená po celém světě, snaží různými způsoby vycházet vstříc neklidu lidského srdce tím, že nabízejí cesty: nauky a životní pravidla i posvátné obřady.
Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou. (Srov. 2 Kor 5,18–19)
Proto církev nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě.«
Otázce emocí a jejich vztahu k lidskému životu tělesnému i duchovnímu se zabývala řada katolických autorů – od starověkých patres a pouštních otců přes scholastické teology až po dnešní duchovní vůdce. Např. sv. Tomáš Akvinský se podrobně věnuje emocím v 1. části II. dílu své Teologické summy – latinské znění s českým (byť poněkud kostrbatým) překladem najdete na adrese http://krystal.op.cz/sth/sth.php. Nelze samozřejmě opomenout Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly. Ze současných autorů lze jmenovat např. Józefa Augustyna či Anselma Grüna.
Pokud je mi známo, je postoj křesťanství a buddhismu k emocím odlišný. Zatímco buddhismus pokládá emoce (zvláště nezvládnuté) za kořen utrpení, proto je jeho cílem jakási apatie, oproštění se od emocí (viz tzv. „Čtyři vznešené pravdy“), pro křesťanství jsou emoce integrální součástí člověka v jeho celistvosti, která mu umožňuje prožívání v interakci mezi tělesným a duševním aspektem, byť v klasickém scholastickém pojetí stojí na nejnižším stupni v hierarchii rozum-vůle-emoce.
K vaší otázce: nabízí se citovat svatého Pavla, konkrétně jeho slova z listu Soluňanům: »všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte« (1 Sol 5,21). Ale nemám rád vytrhávání slov z vět a vět z kontextu. Celá tato pasáž vyznívá trošku jinak:
»Nezhášejte (oheň) Ducha, nepodceňujte dar promlouvání z vnuknutí, ale všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte. Varujte se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností. Sám Bůh pokoje kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolává, a on to také splní.« (1 Sol 5,19–24)
Osobně se domnívám, že je bezpochyby možné zajímat se o to, co k různým otázkám říkají různá světová náboženství, z čistě informativního hlediska; patří to k všeobecnému přehledu. Ale je podle mě zbytečné hledat v nich něco, co – jak se nám v danou chvíli může zdát – křesťanství nenabízí. Jsem si jist, že křesťanství je schopné odpovědět na všechny podstatné otázky lidského života přinejmenším stejně dobře jak kterékoli jiné náboženství, a řekl bych, že i lépe.
