Otázka:
Dobrý den, ráda bych se zeptala, proč je možné dojít k cíli pouze po úzké a strmé cestičce?Cožpak Bůh není láska?Dále by mne zajímalo, co se po smrti stane s nekatolíky-například s evangelíky či s lidmi,kteří celý život pracují v pomáhajících profesích,ale nejsou praktikujícími křesťany?Jsou proto horšími lidmi,kteří si nezaslouží dojít do Božího království?Děkuji mnohokrát za odpověď.

Odpověď:
Jsem pevně přesvědčený, že dobří lidé budou v nebi nezávisle na vyznání nebo náboženské příslušnosti. Po smrti se přece všichni setkáme s Kristem při tom, čemu se říká individuální soud.

Dobrý člověk, který během života neuvěřil, protože mu chyběly dobré příklady nás katolíků, asi nebude mít problém přijmout Krista.

Tím jsem asi zase otevřel další kapitolu. V teologii (eschatologii - tzv. nauce o posledních věcech člověka) posledních let převládá názor, že při onom osobním soudu v okamžiku smrti, každý dostane poslední šanci. A že ji bude provázet milost úměrná závažnosti a neodvolatelnosti okamžiku.

Dokud jsme na zemi, víra je opravdu dar, který se nedostane všem. Mnohým lidem jsme překážkou my sami a naše špatné svědectví, naše spory uvnitř církve (laiků vůči hierarchii ohledně morálky, spory mezi kněžími, spory mezi teology, spory laiků mezi sebou ohledně věcí, které s vírou nemají na první pohled nic společného, ale modalita sporu může i tak dávat špatné svědectví...) a spory mezi jednotlivými církvemi a společenstvími křesťanů... Dokud se člověk na církev dívá zvenku, asi je těžké ji milovat. Mediální obraz utvářený komerčními médii, pak naší věci zajisté nepřidá.

A tak je hodně lidí, kteří nikdy neslyšeli "kerygma" - křesťanské zvěstování víry - ale už dokonale ví, že církev zakazuje to a to, je špatná v tom a tom, v minulosti udělala to a to.

Mě kdysi napadlo: Mohli bychom se v nebi radovat, kdybychom věděli, že jsou lidé, které jsme znali a měli rádi v pekle? Nebo že tam jsou lidé, kteří naší vinou nepoznali Krista? Je to opravdu tak, že v tomto případě bychom byli v nebi my a v pekle oni? Není Bůh větší než všechny naše kategorie?

Vraťme se ale k onomu osobnímu soudu a poslední šanci. Neznamená to, že nezáleží na tom, jak jsme žili. Kdo toho bude mít na vroubku hodně, o čem by raději, aby se to nevědělo - až ve světle Krista pozná dobro a zlo jednotlivých skutků - bude možná mít problém vstoupit do světla. Ta mimořádná milost okamžiku bude zajisté nabídnuté odpuštění. Budeme pak ale schopní vykročit do světla?

Spolu s bývalým děkanem teologické fakulty Lateránské univerzity Nicolou Ciolou zastávám názor, že peklo nebude plné lidí, kteří by skřípali zuby a litovali. Pokud by litovali, ani hranice pekla by přece nemohly zastavit Boží milosrdenství. Pokud někdo bude v pekle, o kterém víme pouze že reálně existuje (ne jako místo, ale jako stav, možnost), bude to člověk kompletně uzavřený lásce, jehož nenávist neustále požene do samoty a izolace. Myslím, že lidé kteří v životě poznali lásku, ať již vzájemnou nebo jenom darovanou či přijatou, se tomuto osudu vyhnou.

Jednou z nutných podmínek bude odpustit a přijmout odpuštění. Tj. přijetím milosrdenství se i v nás samotných probudí milosrdenství vůči prohřeškům těch, kteří něco zlého snad udělali nám. Čím více jsme si vědomi vlastní slabosti, tím úžasnější pro nás bude odpuštění a úměrně tomu poroste schopnost odpustit. Spravedliví, jako sv. Terezka, si uvědomují že jejich spravedlnost je jenom plodem ještě většího odpuštění přijatého už dopředu, a proto se nad nikoho nevyvyšují a sami jsou schopni stejného milosrdenství.

Starosti mi nejvíc dělají "spravedliví", kteří si v kostele odbydou všechny svoje "povinosti" a vyjdou ven a začnou pomlouvat nalevo a napravo. Naštěstí jich není moc, určitě ne většina. Nejspíš ale i oni ve světle pravdy poznají, že ne všechno v jejich životě bylo dokonalé, že mají potřebu milosrdenství, a potom jej snad i oni budou schopni.