Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Je rok sv.Pavla,více čteme jeho spisy,ale konkrétně nevím,jak je myšleno"chlubit se křížem našeho Pána".Určitě to není myšleno věcně,ale má to hlubší význam.Každý člověk nese určitý kříž.Tělesný či duchovní.I samotné vědění o vlastní ubohosti...Jak se člověk může chlubit křížem ?
Odpověď:
O chlubení se křížem našeho Pána čteme v listu Galaťanům 6,14. Předně bych upozornil, že se nejedná o „kříž“ náš nebo Pavla (tedy metaforický), ale o kříž Ježíše Krista (tedy dřevěný, reálná šibenice).
Pavel se na tomto místě ještě naposledy vrací ke sporu, o kterém psal v listu dříve. Po jeho odchodu totiž přišli do Galácie jiní misionáři, kteří nutili křesťany, aby se nechali obřezat a dodržoval židovské kultické předpisy. Pavel vysvětluje, že takové jednání by vedlo jen k chlubení se před lidmi, jak žijeme přísně a zbožně, jak jsme dokonalí. Jenže snaha něco dokázat, abychom se tím pochlubili, je marná. A co víc, je zbytečná. Podle Pavla se totiž máme chlubit Ježíšem. Možná lépe řečeno, nemáme být hrdí na sebe, ale na Ježíše. To Pavel říká na více místech, například v 1. Korinťanům 1,31: „Jak je psáno: kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.“
Proti chlubení se svou dokonalostí staví Pavel Ježíšův kříž, který falešné misionáře musel pohoršovat. Kdyby Ježíš něco dokázal v tom smyslu, jak si to představovali, nemohl by zemřít potupnou a zahanbující smrtí, ale byl by z něj vyhledávaný a ctěný učitel.
Jenže podle Pavla je tomu jinak: Aby Bůh ukázal, o kolik je jeho moc vznešenější než moc lidí, rozhodl se, že zachrání svět ne politickou či vojenskou mocí, ale vlastní bezmocí. Ježíšův kříž ukazuje na jeho ponížení, které si Bůh vybral jako prostředek svého vítězství v tomto světě. V 1. Korinťanům Pavel o kousek dál dodává: 2,2: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ Pavel totiž poznal, že právě ve chvílích, kdy je sám slabý, podobně jako byl slabý Kristus na kříži, dává Bohu nejvíce prostoru, aby se šířilo radostné poselství evangelia.
Pavel si občas libuje v paradoxech a toto je jeden z nich. Vybízí nás, abychom se nechlubili tím, co dokážeme, ale co dokáže Bůh přes veškerou lidskou slabost, tím, že tuto slabost bere na sebe. To je něco, nač můžeme být hrdí a co můžeme považovat za radostnou zvěst, kterou můžeme nabídnout všem kolem nás.
Je rok sv.Pavla,více čteme jeho spisy,ale konkrétně nevím,jak je myšleno"chlubit se křížem našeho Pána".Určitě to není myšleno věcně,ale má to hlubší význam.Každý člověk nese určitý kříž.Tělesný či duchovní.I samotné vědění o vlastní ubohosti...Jak se člověk může chlubit křížem ?
Odpověď:
O chlubení se křížem našeho Pána čteme v listu Galaťanům 6,14. Předně bych upozornil, že se nejedná o „kříž“ náš nebo Pavla (tedy metaforický), ale o kříž Ježíše Krista (tedy dřevěný, reálná šibenice).
Pavel se na tomto místě ještě naposledy vrací ke sporu, o kterém psal v listu dříve. Po jeho odchodu totiž přišli do Galácie jiní misionáři, kteří nutili křesťany, aby se nechali obřezat a dodržoval židovské kultické předpisy. Pavel vysvětluje, že takové jednání by vedlo jen k chlubení se před lidmi, jak žijeme přísně a zbožně, jak jsme dokonalí. Jenže snaha něco dokázat, abychom se tím pochlubili, je marná. A co víc, je zbytečná. Podle Pavla se totiž máme chlubit Ježíšem. Možná lépe řečeno, nemáme být hrdí na sebe, ale na Ježíše. To Pavel říká na více místech, například v 1. Korinťanům 1,31: „Jak je psáno: kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.“
Proti chlubení se svou dokonalostí staví Pavel Ježíšův kříž, který falešné misionáře musel pohoršovat. Kdyby Ježíš něco dokázal v tom smyslu, jak si to představovali, nemohl by zemřít potupnou a zahanbující smrtí, ale byl by z něj vyhledávaný a ctěný učitel.
Jenže podle Pavla je tomu jinak: Aby Bůh ukázal, o kolik je jeho moc vznešenější než moc lidí, rozhodl se, že zachrání svět ne politickou či vojenskou mocí, ale vlastní bezmocí. Ježíšův kříž ukazuje na jeho ponížení, které si Bůh vybral jako prostředek svého vítězství v tomto světě. V 1. Korinťanům Pavel o kousek dál dodává: 2,2: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ Pavel totiž poznal, že právě ve chvílích, kdy je sám slabý, podobně jako byl slabý Kristus na kříži, dává Bohu nejvíce prostoru, aby se šířilo radostné poselství evangelia.
Pavel si občas libuje v paradoxech a toto je jeden z nich. Vybízí nás, abychom se nechlubili tím, co dokážeme, ale co dokáže Bůh přes veškerou lidskou slabost, tím, že tuto slabost bere na sebe. To je něco, nač můžeme být hrdí a co můžeme považovat za radostnou zvěst, kterou můžeme nabídnout všem kolem nás.
