Otázka:
Dobrý den. Zajímalo by mne, jestli KAŽDÝ tady na Zemi máme svůj úkol. Konkrétně, v čem spatřovat tu "předurčenost"? Je to ve "vybavení" jednotlivce, v jeho schopnostech a nadání? A nebo je to konkrétní úkol, třeba se stát mnichem? Co např. dítě, které v 6 měsících zemřelo na AIDS? Mělo to také nějaký cíl? A nebo to Bůh nechtěl, aby zemřelo, a chtěl pro něj něco jiného? Ale, proč chtěl něco jiného, když musel vědět, že takto brzo zemře? Děkuji.

Odpověď:
Na zemi určitě každý svůj úkol má. Je otázkou, zda můžeme nazvat předurčeností to, že každý z nás byl Bohem stvořen s určitým záměrem. K tomu jsme ostatně dostali i dispozice - vlohy, nadání apod. Ještě samotnými vlohami Boží vedení v životě člověka nekončí. My si s nimi totiž často nevíme rady. Ale tím, že nás Bůh "povolává" ke konkrétnímu způsobu života, dokážeme tyto dispozice využít. Boží povolání se přece nedá redukovat na "povolání ke kněžství nebo k řeholi". Je "povolání k manželství, povolání k otcovství, k mateřství..." I tyto stavy máme chápat jako oblast, kam nás vede Bůh. Domnívám se, že kdyby manželství bylo více chápáno jako uskutečňování Božího povolání a úkolu a ne jen čistě lidské rozhodnutí, muselo by to ve společnosti vypadat lépe.
Je zde jeden háček: Boží hlas je velmi tichý a dá se snadno přehlušit. Tak se můžeme dostat poměrně snadno do situace, kde se budeme cítit cizí a nešťastní. Na druhou stranu pokud vezmeme zodpovědnost při rozhodování skutečně vážně a hledáme Boží záměr, Bůh si s námi na schovávanou nehraje. A náš konkrétní úkol pak je: být, čím jsme: dobrým manželem, manželkou, dobrým otcem, matkou, dobrým knězem, řeholníkem, žeholnicí, dobrým ředitelem, zaměstnancem, studentem, žákem... Byl by to dlouhý seznam. :-))
Ještě k úvaze o smyslu života 6-ti měsíčního dítěte. Skutečně ze to zdá na první laický pohled nesmyslné nebo nedotažené. My totiž často zapomínáme na jednu zásadní věc křesťanství: věčný život. Člověk není stvořen pouze pro pozemskou existenci, ale je to přechodná fáze na vstup do věčnosti. Nesmrtelnost lidského života jako takového není jakýsi "nadstandart", co by se přidával po pozemské existenci. Je to fakt - tak o tom alespoň mluví Boží zjevení. Pozemský život je dobou, kdy si každý podle možností, které dostal, připraví věčnost. Jinak si ji připraví člověk, který na to měl 70 let, jinak nenarozené dítě (to narozdíl od předchozího příkladu nemělo možnost se postavit k Bohu zády vlastním hříchem).
Další úskalí, na které při této úvaze narážíme, je otázka, zda se lidské poznání a myšlení dá analogicky aplikovat na Boha. Už "tatíček" Kant říkával, že člověk vše poznává v čase a prostoru, poznání v čase je charakterizováno "bylo-je-bude", poznání v prostoru přiřazuje určité "zde". Jenže Bůh stojí mimo čas (nazýváme to věčnost) a prostor (je duchovní, nemateriální bytostí). Proto bychom se měli v úvahách o Božím poznání a prozřetelnosti zdržet jakékoliv klasifikace "Bůh věděl dříve, než se to stalo", protože zde narážíme na nekompatibilitu lidského a Božího poznání. Pro nás je to dříve-nyní-v budoucnu, pro Boha je to teď. Zde jsme s naším rozumem v koncích... My sice víme, co bylo, ale nevíme, co bude, a to, co bylo, nyní už není, atd...
Lze si vůbec nějak představit věčnost? Jako třeba do nekonečna plynoucí čas? A nebyla by to "nuda"? ;-))