Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Chtěl bych vás požádat o vyjádření postoje, koho všechno považovat za Boží děti. Zda všechny lidi, nebo jenom právoplatně pokřtěné.
Odpověď:
Za Boží děti lze jistě považovat všechny lidi. Tato strohá odpověď by Vás ale zřejmě neuspokojila, takže se to pokusme osvětlit.
Co vlastně myslíme spojením slov „Boží dítě“? Víme, co znamená být dítětem: Znamená to mít otce a matku, být jimi zplozen. Přeneseno na úroveň „člověk–Bůh“ to znamená vztah příčinné závislosti: Tak jako není dítěte bez rodičů, není člověka bez Boha. Vyjděme hned z prvních stránek Starého zákona: Bůh stvořil člověka, sám vdechl v jeho chřípí dech života (Gn 1,7). Tento přímý a osobní vztah závislosti tvora-člověka na svém Tvůrci můžeme chápat, a také chápeme, jako vztah Otce a dítěte (neboť Boží láska to je, co je důvodem všeho stvoření, zvláště pak člověka). V tomto smyslu jsou všichni lidé Božími dětmi – viz apoštol Pavel v Aténách, kde neváhá citovat pohanské autory, kteří mluví o tom, že my (lidé) jsme jeho (tedy Boží) děti (Sk 17,28).
Ještě je ale důležité rozlišit jinou skutečnost, totiž tzv. adoptivní synovství či dětství, chcete-li. Přivtělením ke Kristu – křtem – se totiž stáváme Božími dětmi zvláštním způsobem. Stáváme se svým způsobem druhým Kristem, který je Synem Boha Otce od věčnosti. V našem lidském chápání, které vychází z běžné lidské zkušenosti, je sice stav „adoptivního synovství“ jaksi slabším stavem oproti „přirozenému synovství“, avšak přeneseně, ve vztahu k Bohu, je tomu jinak: Boží dětství (synovství) v druhém významu nám totiž dává účast na Boží přirozenosti, činí nás schopnými spojení s Bohem, dává nám podíl na intimním společenství se svým Tvůrcem, v posledku věčné patření na Boha tváří v tvář. Boží dětství (synovství) v tomto druhém smyslu závisí na přijetí Kristovy výkupné oběti, na milosti, která z ní prýští. Záleží tedy na jednom každém z nás, zdali tuto milost, tuto nabídku a výsadu, která se nabízí všem, přijmeme. V tomto druhém smyslu tedy lidé nemusejí stav Božího dětství přijmout, je ale důležité vědět, že všichni lidé jsou k němu voláni, všichni jej mohou a mají vzít za své, neboť jde o nejvyšší dobro a cíl života.
Vztah tohoto dvojího Božího dětství, jak jsme si je stručně nastínili, je velmi úzký a nerozdělitelný: První je předpokladem druhého; jedná se zde vlastně o určitou základní konkretizaci obecné teologické pravdy, že milost neruší přirozenost, ale ji předpokládá, rozvíjí a přivádí k dokonalosti.
Chtěl bych vás požádat o vyjádření postoje, koho všechno považovat za Boží děti. Zda všechny lidi, nebo jenom právoplatně pokřtěné.
Odpověď:
Za Boží děti lze jistě považovat všechny lidi. Tato strohá odpověď by Vás ale zřejmě neuspokojila, takže se to pokusme osvětlit.
Co vlastně myslíme spojením slov „Boží dítě“? Víme, co znamená být dítětem: Znamená to mít otce a matku, být jimi zplozen. Přeneseno na úroveň „člověk–Bůh“ to znamená vztah příčinné závislosti: Tak jako není dítěte bez rodičů, není člověka bez Boha. Vyjděme hned z prvních stránek Starého zákona: Bůh stvořil člověka, sám vdechl v jeho chřípí dech života (Gn 1,7). Tento přímý a osobní vztah závislosti tvora-člověka na svém Tvůrci můžeme chápat, a také chápeme, jako vztah Otce a dítěte (neboť Boží láska to je, co je důvodem všeho stvoření, zvláště pak člověka). V tomto smyslu jsou všichni lidé Božími dětmi – viz apoštol Pavel v Aténách, kde neváhá citovat pohanské autory, kteří mluví o tom, že my (lidé) jsme jeho (tedy Boží) děti (Sk 17,28).
Ještě je ale důležité rozlišit jinou skutečnost, totiž tzv. adoptivní synovství či dětství, chcete-li. Přivtělením ke Kristu – křtem – se totiž stáváme Božími dětmi zvláštním způsobem. Stáváme se svým způsobem druhým Kristem, který je Synem Boha Otce od věčnosti. V našem lidském chápání, které vychází z běžné lidské zkušenosti, je sice stav „adoptivního synovství“ jaksi slabším stavem oproti „přirozenému synovství“, avšak přeneseně, ve vztahu k Bohu, je tomu jinak: Boží dětství (synovství) v druhém významu nám totiž dává účast na Boží přirozenosti, činí nás schopnými spojení s Bohem, dává nám podíl na intimním společenství se svým Tvůrcem, v posledku věčné patření na Boha tváří v tvář. Boží dětství (synovství) v tomto druhém smyslu závisí na přijetí Kristovy výkupné oběti, na milosti, která z ní prýští. Záleží tedy na jednom každém z nás, zdali tuto milost, tuto nabídku a výsadu, která se nabízí všem, přijmeme. V tomto druhém smyslu tedy lidé nemusejí stav Božího dětství přijmout, je ale důležité vědět, že všichni lidé jsou k němu voláni, všichni jej mohou a mají vzít za své, neboť jde o nejvyšší dobro a cíl života.
Vztah tohoto dvojího Božího dětství, jak jsme si je stručně nastínili, je velmi úzký a nerozdělitelný: První je předpokladem druhého; jedná se zde vlastně o určitou základní konkretizaci obecné teologické pravdy, že milost neruší přirozenost, ale ji předpokládá, rozvíjí a přivádí k dokonalosti.
