Otázka:
Dobrý den,mám problém se sv.příjmáním...prostě nechápu,proč k němu mám chodit,když Bůh je všude přítomen...co se změní,když k příjmání přistoupím?

Odpověď:
Bůh je přítomný všude. Snad je lepší říct, že všechno je v Bohu. Přesto si On sám vybral tento zcela zvláštní způsob, jak s námi být, jak se nám dát. Chlapec, který se zamiluje do dívky, se také nespokojí jen s tím, že si uvědomuje, že ta slečna existuje nebo že někde je. Přijímání není žádné kouzlo, nic magického, nic co něco velikého změní. Je to způsob, jak den za dnem nebo neděli za nedělí růst ve vztahu s Kristem a církví. Je to způsob, jak znovu upoutat svoji pozornost na Něj a jeho blízkost, jeho přítomnost v mém srdci. Je to způsob, jak si všimnout, že nemohu být daleko od bratří a sester, kteří jsou v tutéž chvíli stejně jako já v srdci Boha. Je to způsob, jak vědět, že jsem údem Kristova těla, a ne že se jenom esotericky oddávám neurčité Boží všudypřítomnosti, aniž bych začal žít jako křesťan (což neznamená jenom chodit do kostela, ale taky uvádět v život to, co ze stolu Slova a Chleba při mši přijímám).

Ježíš se nám v eucharistii dává bez výhrad. A co děláme my? Darujeme se i my druhým? Dokážeme žít pro druhé? Jak využíváme svůj čas, talent? On nám dává všechno. Pokud nás ustavičné přijímání nenaučí dávát, milovat, odpouštět... pak se toho v našem životě přijímáním moc nezměnilo. Přijímání není povinnost, je to dar a výzva. A zcela jistě to není jediná cesta. Je to řádná cesta, obvyklá, po které je možné jít s určitou jistotou. Ale Bůh pro nás má i jiné cesty. Důležité je, se čas od času zastavit a ohlédnout, zhodnotit „strom“ a jeho ovoce.

Pokud by nějaká mimořádná cesta plodila pohrdání těmi, co jdou po té řádné, pak to není cesta, po které nás vede Bůh. Jestliže cesta, po níž kráčíme v našem životě, nevede k naslouchání, pohostinnosti, vzájemnému přijetí, smíření, adoraci, k přijetí „poslání“... pak je přinejmenším sterilní. Zaroveň toto všechno jsou elementy, z nichž se skládá mše svatá, a tak se stává školou a potravou na dlouhý běh.

Mše není v první řadě povinností křesťana. Neplatí, že když chodím do kostela, tak jsem dobrý člověk. Mše je potřebou křesťana. Chodím do kostela, abych se stával dobrým člověkem během všedních dnů, které pak následují. Mše se neúčastním, mši žiji od začátku až do začátku té příští. Věta: „Jděte ve jménu Páně!“, na konci mše nám neoznamuje, že jsem si právě odbyl svoji křesťanskou povinnost a na další týden mám pokoj. Říká, že to co jsem přijal, jsem teď povolaný nést do světa, do rodiny, do školy nebo do zaměstnání.

Nemusí se tedy změnit nic, ale může se změnit všechno. A nejde přitom jenom o vlastní úsilí a vůli, jde o to otevřít se Kristu, přijmout jeho způsob, kterým se chce dát, jeho gesta, jeho druh naslouchání a sebedarování...