Otázka:
Mám nejasnost týkající se svátosti smírení. Když jsem naposledy byla u svátosti smírení, zpovídala jsem se jednomu knezi z toho, že jsem jednou rekla rouhavou vetu proti Bohu. Ve skutecnosti k tomu došlo tak, že me jistá osoba necím velmi ranila a zklamala a já jsem v zoufalosti rekla, že všeho lituju, i toho, že jsem se narodila. Vím, že to bylo rouhání proti Bohu. Proto jsem se rozhodla jít ke svátosti smírení, ale knež, kterému jsem to rekla mi odpovedel, že je to rouhání proti Duchu Svatému a že tento hrích patrí ke hríchum, které lidem nebudou odpušteny. Rozhrešení mi však dal. Chci se Vás proto zeptat, jestli mi Buh tento hrích odpustil. Já tohoto hríchu velmi lituji, hodne jsem kvuli nemu trpela, mela jsem bolesti hlavy, ale vyzpovídala jsem se z neho. Tak nechápu, proc by mne Buh tento hrích neodpustil. Mela jsem za to, že když se clovek ke všem hríchum u zpovedi prižná, lituje jich a dá si predsevzetí, že už je delat nebude, že mu Buh ve svém nekonecném milosrdenství urcite odupustí. Co bych pro odpuštení mela ješte více udelat? Mohu vubec po tom všem pristupovat ke svatému prijímání? Byla bych moc neštastná, kdyby mne Buh neodpustil. Prosím Vás o radu a o vaše vyjádrení. Dekuji

Odpověď:
Na základě Vašeho popisu situace bych se odvážil tvrdit, že Bůh Vám odpustil a ke sv. přijímání chodit můžete. V tomto případě nepřichází v úvahu žádná tzv. cenzura (např. exkomunikace, interdikt...), která by Vám zabránila přijmout svátost smíření. Vaše mínění, že "když se clovek ke všem hríchum u zpovedi prizná, lituje jich a dá si predsevzetí, že už je delat nebude, že mu Buh ve svém nekonecném milosrdenství urcite odupustí" je zcela správné. Problém zřejmě tkví v otázce "hříchu proti Duchu svatému".
Už v jedné z předchozích otázek jsem se pokusil vypsat "přehled hříchů", kde jsou uvedeny i hříchy proti Duchu svatému. Zoufalství mezi ně skutečně patří. Je ovšem otázka, zda se Ježíšova slova o "neodpuštění rouhání proti Duchu svatému" (srv. Mk 3,28-29: "Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.") dají jednoduše ztotožnit s "hříchem proti Duchu svatému". Podle mého úsudku se totiž jedná o dvě rozdílné věci. Ježíš nemluví o "hříchu proti Duchu svatému", ale o "rouhání proti Duchu svatému". O co vlastně jde?
Podchopíme to jedině v kontextu celé 3. kapitoly. Polemika se zákoníky se týká Ježíšovy osobnosti a jeho původu, zda je synem Božím nebo Belzebuba. V kontextu, jak tento výrok použil Ježíš, znamená "rouhání proti Duchu svatému" odmítání Ježíše jako Mesiáše poslaného od Boha = odmítnutí milosti, kterou Bůh člověku prostřednictvím Krista nabízí. Duch svatý, který na Ježíše "sestoupil" na začátku veřejného působení (Mk 1,10) je na mnoha místech NZ spojován právě s odpuštěním hříchů (srv. např. Jan 20,22-23 "Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou"). Jestliže se člověk vědomě postaví do opozice proti Bohu a odmítá jej, odmítá zároveň i Boží odpuštění...
Shrneme-li to: "neodpustitelným" rouháním proti Duchu svatému se myslí tvrdošíjné odmítání smíření - pokud člověk zatvrzele setrvává v těžkém hříchu, odpuštění nežádá a nechce se změnit.