Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Chtěla bych se zeptat, člověk zhřeší, např. pohlavním stykem s jinou osobou, pak toho lituje a jde k sv. zpovědi, tak se vyzpovída a jsou mu hříchy odpuště... Jen mi to přijde strašně nějak lehké, člověk si může hřešit kolik chce a pak se ztoho vyzpovída a hříchy jsou odpuštěny... to už opravdu nás po smrti za ty hříchy nic nečeká??
Odpověď:
Myslím, že to především nemůže fungovat tak, že si řeknu: "Však co, stejně se vyzpovídám..."
Nemůžu jít ke zpovědi s něčím, čeho vlastně nelituju. Nemůžu brát zpověď, jako nějakou zpětně fungující povolenku k něčemu, co bych neměl.
Pokud jdu ke zpovědi upřímně, pak to znamená, že se ve mně něco změnilo. Že už tak nechci žít... A potom je svátostné odpuštění opravdovou novou šancí.
Jestli nás po smrti za hříchy něco čeká nebo nečeká záleží na dokonalosti lítosti - obrácení. Pokud jsem se ze starých hříchů poučil a žiju opravdu dobrým životem, pak staré hříchy přátelství s Bohem nijak nekrabatí a po smrti není co napravovat. Většina z nás se ale učí z toho všeho jen nedokonale... a to pak nejspíš bude znamenat, že než budeme moct do nebe, budeme se muset naučit dobře rozlišovat dobro a zlo a naučit se odpouštět a milovat. A tomu se říká očistec. Tam to může být nepěkné, protože zpočátku jako v temné stodole vidíme jenom prach (vlastních hříchů) vznášející se v paprscích světla. A může to asi i bolet, jako když z temné stodoly vejdeme do jasného letního dne a nejsme hned schopní vidět světlo... jenom bolí a slzí oči, než si na světlo přivykneme.
Obojí je ale důsledkem světla lásky... Čím víc žijeme ve světle Jeho lásky už tady na zemi, tím míň se toho budeme muset učit v tom prostoru mezi naší osobní smrtí a připraveností pro nebe.
A jestli ta otázka byla myšlená tak, že přemýšlíš, jestli stojí za to chránit si panenství nebo si zkusit něco užít (když se stejně můžeš vyzpovídat), tak bych ti poradil popřemýšlet o tom, co opravdu chceš. Dělat to jenom tak nemá smysl. Nejde o to si to co nejdřív vyzkoušet, nejde o to připadat si mezi kamarádkama IN.
Jde o to vyrůst v lásce a dozrát do chvíle, kdy pohlavní styk bude opravdu darem celého tvého já - tvojí minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Pokud si jednou s klukem, kterého budeš milovat, při prvním sexu opravdu dáte celý svůj život (což jde doopravdy, až když se definitivně rozhodnete říct si ANO u oltáře), bude to určitě mnohem hezčí a bude to doopravdy vyjadřovat to, co si tím dva milující-se lidé říkají.
Chtěla bych se zeptat, člověk zhřeší, např. pohlavním stykem s jinou osobou, pak toho lituje a jde k sv. zpovědi, tak se vyzpovída a jsou mu hříchy odpuště... Jen mi to přijde strašně nějak lehké, člověk si může hřešit kolik chce a pak se ztoho vyzpovída a hříchy jsou odpuštěny... to už opravdu nás po smrti za ty hříchy nic nečeká??
Odpověď:
Myslím, že to především nemůže fungovat tak, že si řeknu: "Však co, stejně se vyzpovídám..."
Nemůžu jít ke zpovědi s něčím, čeho vlastně nelituju. Nemůžu brát zpověď, jako nějakou zpětně fungující povolenku k něčemu, co bych neměl.
Pokud jdu ke zpovědi upřímně, pak to znamená, že se ve mně něco změnilo. Že už tak nechci žít... A potom je svátostné odpuštění opravdovou novou šancí.
Jestli nás po smrti za hříchy něco čeká nebo nečeká záleží na dokonalosti lítosti - obrácení. Pokud jsem se ze starých hříchů poučil a žiju opravdu dobrým životem, pak staré hříchy přátelství s Bohem nijak nekrabatí a po smrti není co napravovat. Většina z nás se ale učí z toho všeho jen nedokonale... a to pak nejspíš bude znamenat, že než budeme moct do nebe, budeme se muset naučit dobře rozlišovat dobro a zlo a naučit se odpouštět a milovat. A tomu se říká očistec. Tam to může být nepěkné, protože zpočátku jako v temné stodole vidíme jenom prach (vlastních hříchů) vznášející se v paprscích světla. A může to asi i bolet, jako když z temné stodoly vejdeme do jasného letního dne a nejsme hned schopní vidět světlo... jenom bolí a slzí oči, než si na světlo přivykneme.
Obojí je ale důsledkem světla lásky... Čím víc žijeme ve světle Jeho lásky už tady na zemi, tím míň se toho budeme muset učit v tom prostoru mezi naší osobní smrtí a připraveností pro nebe.
A jestli ta otázka byla myšlená tak, že přemýšlíš, jestli stojí za to chránit si panenství nebo si zkusit něco užít (když se stejně můžeš vyzpovídat), tak bych ti poradil popřemýšlet o tom, co opravdu chceš. Dělat to jenom tak nemá smysl. Nejde o to si to co nejdřív vyzkoušet, nejde o to připadat si mezi kamarádkama IN.
Jde o to vyrůst v lásce a dozrát do chvíle, kdy pohlavní styk bude opravdu darem celého tvého já - tvojí minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Pokud si jednou s klukem, kterého budeš milovat, při prvním sexu opravdu dáte celý svůj život (což jde doopravdy, až když se definitivně rozhodnete říct si ANO u oltáře), bude to určitě mnohem hezčí a bude to doopravdy vyjadřovat to, co si tím dva milující-se lidé říkají.
