Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Mám pro Vás více dotazů, zasílám je najednou, doufám, že to pro Vás bude jednodušší, samozřejmě chápu, že na odpověď si asi budu muset počkat trochu delší dobu. 1. Nikdy jsem neměl problém modlit se vlastními slovy, vždycky jsem to naopak dělal rád, protože jsem to považoval za dobré pro osobní vztah k Bohu. Poslední dobou s tím mám ale velké problémy. Nejde mi o samotnou podstatu osobní modlitby, ale o oslovování Boha. Dělá mi problém pochopení Nejsvětější Trojice a dvojí podstaty Ježíše Krista. Když říkám můj Pane a Bože, nechápu zcela jasně koho tím myslím. Když říkám přijď Duchu Svatý říkám si jak je možné mluvit jen s jednou božskou osobou a ostatní dvě z toho vynechat. Když o něco Boha prosím a modlitbu končím slovy "prosím Tě o to skrze Tvého syna našeho Pána Ježíše Krista" říkám si jestli jsem se modlil "i" k Ježíši nebo jestli Ježíše o nic prosit nemohu. A když mluvím o Ježíši, kterou z jeho přirozeností mám na mysli? 2. Co je to přímluva svatých. Mohou nám být na přímluvu našich patronů či jiných svatých odpuštěny časné tresty, nebo tak můžeme získat jejich vlastnosti? 3. Když jsem u těch svatých, docela nepříjemně mě překvapilo, že někteří z nich (Jiří, Kryštof, Kateřina) byli vyřazeni, pro nedostatečně potvrzenou existenci. Když to tak vezmu, o některých svatých z Ježíšovy doby máme jen velice málo údajů. Co třeba svatý Josef, vždyť o něm máme jen pár řádek z evangelií. A když to vezmu fakt hodně drsně a ad absurdum, nevim jestli by podle těchto měříte svatořečena Panna Maria. Předem děkuji za odpovědi S pozdravem Vít Ludvík Grundman
Odpověď:
Add 1) Zkuste si vzít za vzor liturgické modlitby: jsou směřovány buď k Otci skrze Syna v Duchu Svatém, nebo jsou směrovány přímo k Synu, ovšem najdeme i modlitby k Duchu Svatému. Vzhledem k tomu, že Boží Trojice je jeden Bůh, není důvod k obavám, že by modlitba byla poslána na "špatnou adresu". V modlitbě Otče náš nás Ježíš učí, že se máme obracet k Otci. Toto je i prototyp křesťanské modlitby. Oslovovat přímo Syna či Ducha se tím však nevylučuje.
Je pochopitelné, že v tom máme trošku zmatek, protože pro nás je tajemství Boží trojice neprozkoumatelné, stejně tak Ježíšovo boholidství. V souladu se starozákonní tradicí je Bůh označován jako Adonaj - Pán (ze staré češtiny se dodnes používá Hospodin-hospodář). Toto oslovení se užívalo i místo Božího jména JHWH. V novozákonních textech pak najdeme spojení kyrios ho theos - Pán Bůh (myslí se Otec). Ovšem Ježíš byl také velmi často oslovován Kyrios - Pán. Takže samotné použití slova "Pán" je do jisté míry ambivalentní, na druhou stranu žádná modlitba "nejde jen tak do větru". Co se týče Ježíšových přirozeností, s tím si není třeba vůbec dělat hlavu. Modlíte se, rozmlouváte s osobou, nikoli s přirozeností (podobně jako mluvíte s přítelem X. Y., nikoli s lidstvím).
Ad 2) Vyprosit se dá mnoho věcí. Svatí jsou našimi spoluprosebníky. Tak jako my můžeme získat díky odpustkům odpuštění časných trestů pro duše v očistci, tak podobně jejich přímluva může dopomoci k odpuštění těch našich. Nakonec to zpíváme i v písni (Kancionál 924): "S vírou na ně vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme, budou na nás vzpomínat, až my budem umírat." Naše obracení ke konkrétním svatým je často motivováno právě sympatiemi k určitým vlastnostem. Samozřejmě, že o ně můžeme prosit, ale si myslet, že na nás budou "hozeny" shůry bez našeho přičinění. Úcta ke svatým je pobídkou k následování jejich příkladu.
Ad 3) Ano, někteří svatí byli skutečně "vyřazeni" z kalendáře, ale to neznamená, že by byla popřena jejich existence. Jsou světci, jejichž příklad oslovuje stále, pak jsou tací, jejich "dosah" je vymezen určitým období. Protože světců stále přibývá, dnů v kalendáři však nikoli, je nutné čas od častu přistoupit k reformě liturgického kalendáře a některé vyškrtnout. Většinou se to týká takových, kteří jsou dnešnímu člověku už naprosto neznámí či vzdálení a také těch, o kterých neznáme žádná historická fakta a jejich život se uchoval pouze v legendistických vyprávěních. Ty samy o sobě nejsou záměrnou mystifikací posluchačů, ale cílem legendy je povzbudit ke zbožnému životu. Nelze se proto divit, že bývají psány vznešeným způsobem a vyličují život světce až do nereálných obrazů.
Procesy svatořečení, jak je známe dnes, samozřejmě v prvním tisíciletí neexistovaly. Stačil všeobecný souhlas a pověst svatého života, v raných dobách i mučednictví pro víru - a takový člověk považován za světce. O svatosti Josefa či Marie bych se v tomto případě nebál: když ne oni, kdo vůbec...?
Mám pro Vás více dotazů, zasílám je najednou, doufám, že to pro Vás bude jednodušší, samozřejmě chápu, že na odpověď si asi budu muset počkat trochu delší dobu. 1. Nikdy jsem neměl problém modlit se vlastními slovy, vždycky jsem to naopak dělal rád, protože jsem to považoval za dobré pro osobní vztah k Bohu. Poslední dobou s tím mám ale velké problémy. Nejde mi o samotnou podstatu osobní modlitby, ale o oslovování Boha. Dělá mi problém pochopení Nejsvětější Trojice a dvojí podstaty Ježíše Krista. Když říkám můj Pane a Bože, nechápu zcela jasně koho tím myslím. Když říkám přijď Duchu Svatý říkám si jak je možné mluvit jen s jednou božskou osobou a ostatní dvě z toho vynechat. Když o něco Boha prosím a modlitbu končím slovy "prosím Tě o to skrze Tvého syna našeho Pána Ježíše Krista" říkám si jestli jsem se modlil "i" k Ježíši nebo jestli Ježíše o nic prosit nemohu. A když mluvím o Ježíši, kterou z jeho přirozeností mám na mysli? 2. Co je to přímluva svatých. Mohou nám být na přímluvu našich patronů či jiných svatých odpuštěny časné tresty, nebo tak můžeme získat jejich vlastnosti? 3. Když jsem u těch svatých, docela nepříjemně mě překvapilo, že někteří z nich (Jiří, Kryštof, Kateřina) byli vyřazeni, pro nedostatečně potvrzenou existenci. Když to tak vezmu, o některých svatých z Ježíšovy doby máme jen velice málo údajů. Co třeba svatý Josef, vždyť o něm máme jen pár řádek z evangelií. A když to vezmu fakt hodně drsně a ad absurdum, nevim jestli by podle těchto měříte svatořečena Panna Maria. Předem děkuji za odpovědi S pozdravem Vít Ludvík Grundman
Odpověď:
Add 1) Zkuste si vzít za vzor liturgické modlitby: jsou směřovány buď k Otci skrze Syna v Duchu Svatém, nebo jsou směrovány přímo k Synu, ovšem najdeme i modlitby k Duchu Svatému. Vzhledem k tomu, že Boží Trojice je jeden Bůh, není důvod k obavám, že by modlitba byla poslána na "špatnou adresu". V modlitbě Otče náš nás Ježíš učí, že se máme obracet k Otci. Toto je i prototyp křesťanské modlitby. Oslovovat přímo Syna či Ducha se tím však nevylučuje.
Je pochopitelné, že v tom máme trošku zmatek, protože pro nás je tajemství Boží trojice neprozkoumatelné, stejně tak Ježíšovo boholidství. V souladu se starozákonní tradicí je Bůh označován jako Adonaj - Pán (ze staré češtiny se dodnes používá Hospodin-hospodář). Toto oslovení se užívalo i místo Božího jména JHWH. V novozákonních textech pak najdeme spojení kyrios ho theos - Pán Bůh (myslí se Otec). Ovšem Ježíš byl také velmi často oslovován Kyrios - Pán. Takže samotné použití slova "Pán" je do jisté míry ambivalentní, na druhou stranu žádná modlitba "nejde jen tak do větru". Co se týče Ježíšových přirozeností, s tím si není třeba vůbec dělat hlavu. Modlíte se, rozmlouváte s osobou, nikoli s přirozeností (podobně jako mluvíte s přítelem X. Y., nikoli s lidstvím).
Ad 2) Vyprosit se dá mnoho věcí. Svatí jsou našimi spoluprosebníky. Tak jako my můžeme získat díky odpustkům odpuštění časných trestů pro duše v očistci, tak podobně jejich přímluva může dopomoci k odpuštění těch našich. Nakonec to zpíváme i v písni (Kancionál 924): "S vírou na ně vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme, budou na nás vzpomínat, až my budem umírat." Naše obracení ke konkrétním svatým je často motivováno právě sympatiemi k určitým vlastnostem. Samozřejmě, že o ně můžeme prosit, ale si myslet, že na nás budou "hozeny" shůry bez našeho přičinění. Úcta ke svatým je pobídkou k následování jejich příkladu.
Ad 3) Ano, někteří svatí byli skutečně "vyřazeni" z kalendáře, ale to neznamená, že by byla popřena jejich existence. Jsou světci, jejichž příklad oslovuje stále, pak jsou tací, jejich "dosah" je vymezen určitým období. Protože světců stále přibývá, dnů v kalendáři však nikoli, je nutné čas od častu přistoupit k reformě liturgického kalendáře a některé vyškrtnout. Většinou se to týká takových, kteří jsou dnešnímu člověku už naprosto neznámí či vzdálení a také těch, o kterých neznáme žádná historická fakta a jejich život se uchoval pouze v legendistických vyprávěních. Ty samy o sobě nejsou záměrnou mystifikací posluchačů, ale cílem legendy je povzbudit ke zbožnému životu. Nelze se proto divit, že bývají psány vznešeným způsobem a vyličují život světce až do nereálných obrazů.
Procesy svatořečení, jak je známe dnes, samozřejmě v prvním tisíciletí neexistovaly. Stačil všeobecný souhlas a pověst svatého života, v raných dobách i mučednictví pro víru - a takový člověk považován za světce. O svatosti Josefa či Marie bych se v tomto případě nebál: když ne oni, kdo vůbec...?
