Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Dobrý den, zajímá mě jedna věc a to problematika "filioque", obracím se tedy na Vás, jestli byste mi to nemohl trochu přiblížit. Co mě dále zajímá je to, jak je možné že se papež omlouvá, když vlastně přebírá primát po sv.Petrovi, apoštolovi a má být neomylný.
Odpověď:
Problém "filioque" ("i Syna") pochází ze západního chápání Trojice. Jedná se vlastně o dodatek do nicejsko-cařihradského vyznání víry (r. 324 a 381) a říká "Duch vychází z Otce i Syna" (narozdíl od původního "Duch vychází z Otce" schváleného koncily). Smyslem formulace je vyjádřit stejnou podstatu všech osob v Trojici. Tento "dodatek" je pozdějšího data a byl připojen k vyznání víry na základě synody v Brugách r. 675, pak se poměrně brzy (v 7. a 8. století) prosadil v galské a italské oblasti. Ovšem už na začátku 9. stol. došlo kvůli dodatku ke sporům mezi východními a západními mnichy. Roku 867 z něj cařihradský patriarcha Fotius učinil hlavní bod "teologického" útoku proti západní církvi.
Teologický problém ale nepočíval v samotné formulaci "z Otce i Syna", jak ho prosazovala západní církev, nebo "z Otce skrze Syna", jak ji přijaly církve východní. Kořen neshod byl už v samotném způsobu myšlení západu a východu a rozdílný důraz v učení o Trojici. Na Západě se klade zásadní důraz na soupodstatnost, stejnou podstatu Otce, Syna a Ducha. Jde tedy o převážně esenciální pojetí imanentní Trojice. Na Východě se uvažuje spíše ve sféře intratrinitarní ekonomiky (vztahů v Trojici) a zdůrazňuje se dynamika božského života, která se projevuje v dějinách spásy: Otec, pramen všeho bytí, posílá Syna a ten dává Ducha.
Z hlediska dnešní teologie nejde o to rozhodnout, který z pohledů je pravdivější. Oba dva přinášejí do poznání Trojice cenné příspěvky. Proto dnes mluvíme o Trojici imanentní a ekonomické, kdy právě ekonomická Trojice, čili její projevy v dějinách spásy, je podkladem pro poznání Trojice imanentní.
Sporný bod "filioque" je tedy spíše právní: Může místní synod měnit vyznání víry přijaté na ekumenickém koncilu? Florentský koncil (1439) ospravedlňuje "dodatek" tím, že "vysvětlení, vložené slovy 'i Syna', bylo legitimě a odůvodněně přidáno do vyznání víry kvůli důvodům tehdy naléhavým, aby tak byla snáze osvětlena pravda (víry)" (DS 1302).
K omluvám papeže: Neomylnost papeže je přísně omezena a nevztahuje se na politická rozhodnutí (srv. KKC 890-891). Že se papež jako představitel katolické církve omlouvá, beru jako pozitivní fakt. Žádná z církví nemá pouze světlou minulost. A jsou dva přístupy k minulosti (to platí nejen o církvi, ale všeobecně v mezilidských vztazích): Buď budeme strkat hlavu do písku a tvrdit, že se vlastně nic nestalo, nebo upřímně přiznáme, že jsme udělali chybu, prosíme o odpuštění a snažíme se o nápravu. A je také dvojí reakce. Buď člověk omluvu přijme a snaží se zapomenout na způsobené bezpráví, nebo to bude brát jako záminku k tomu, aby chybu neustále připomínal. Který ze způsobů vede k uspořádání vztahů, si každý sám odpoví.
(Poznámka: Papeži se někdy příliš vytýká, že se omlouvá. Jenže v rodině, kde si členové navzájem jen předhazují své chyby, klid není a nikdy nebude. Nebo spíš až do té doby, kdy někdo ustoupí ze své pozice a dokáže přiznat chybu a omluvit se. Pokud ten druhý dostatečně rozumný, přijme tuto nabídku smíření a učiní totéž, je vyhráno, pokud ji bude bude brát jen jako potvrzení "své" pravdy, pak šanci promarnil a klidu se nedočkají.)
Dobrý den, zajímá mě jedna věc a to problematika "filioque", obracím se tedy na Vás, jestli byste mi to nemohl trochu přiblížit. Co mě dále zajímá je to, jak je možné že se papež omlouvá, když vlastně přebírá primát po sv.Petrovi, apoštolovi a má být neomylný.
Odpověď:
Problém "filioque" ("i Syna") pochází ze západního chápání Trojice. Jedná se vlastně o dodatek do nicejsko-cařihradského vyznání víry (r. 324 a 381) a říká "Duch vychází z Otce i Syna" (narozdíl od původního "Duch vychází z Otce" schváleného koncily). Smyslem formulace je vyjádřit stejnou podstatu všech osob v Trojici. Tento "dodatek" je pozdějšího data a byl připojen k vyznání víry na základě synody v Brugách r. 675, pak se poměrně brzy (v 7. a 8. století) prosadil v galské a italské oblasti. Ovšem už na začátku 9. stol. došlo kvůli dodatku ke sporům mezi východními a západními mnichy. Roku 867 z něj cařihradský patriarcha Fotius učinil hlavní bod "teologického" útoku proti západní církvi.
Teologický problém ale nepočíval v samotné formulaci "z Otce i Syna", jak ho prosazovala západní církev, nebo "z Otce skrze Syna", jak ji přijaly církve východní. Kořen neshod byl už v samotném způsobu myšlení západu a východu a rozdílný důraz v učení o Trojici. Na Západě se klade zásadní důraz na soupodstatnost, stejnou podstatu Otce, Syna a Ducha. Jde tedy o převážně esenciální pojetí imanentní Trojice. Na Východě se uvažuje spíše ve sféře intratrinitarní ekonomiky (vztahů v Trojici) a zdůrazňuje se dynamika božského života, která se projevuje v dějinách spásy: Otec, pramen všeho bytí, posílá Syna a ten dává Ducha.
Z hlediska dnešní teologie nejde o to rozhodnout, který z pohledů je pravdivější. Oba dva přinášejí do poznání Trojice cenné příspěvky. Proto dnes mluvíme o Trojici imanentní a ekonomické, kdy právě ekonomická Trojice, čili její projevy v dějinách spásy, je podkladem pro poznání Trojice imanentní.
Sporný bod "filioque" je tedy spíše právní: Může místní synod měnit vyznání víry přijaté na ekumenickém koncilu? Florentský koncil (1439) ospravedlňuje "dodatek" tím, že "vysvětlení, vložené slovy 'i Syna', bylo legitimě a odůvodněně přidáno do vyznání víry kvůli důvodům tehdy naléhavým, aby tak byla snáze osvětlena pravda (víry)" (DS 1302).
K omluvám papeže: Neomylnost papeže je přísně omezena a nevztahuje se na politická rozhodnutí (srv. KKC 890-891). Že se papež jako představitel katolické církve omlouvá, beru jako pozitivní fakt. Žádná z církví nemá pouze světlou minulost. A jsou dva přístupy k minulosti (to platí nejen o církvi, ale všeobecně v mezilidských vztazích): Buď budeme strkat hlavu do písku a tvrdit, že se vlastně nic nestalo, nebo upřímně přiznáme, že jsme udělali chybu, prosíme o odpuštění a snažíme se o nápravu. A je také dvojí reakce. Buď člověk omluvu přijme a snaží se zapomenout na způsobené bezpráví, nebo to bude brát jako záminku k tomu, aby chybu neustále připomínal. Který ze způsobů vede k uspořádání vztahů, si každý sám odpoví.
(Poznámka: Papeži se někdy příliš vytýká, že se omlouvá. Jenže v rodině, kde si členové navzájem jen předhazují své chyby, klid není a nikdy nebude. Nebo spíš až do té doby, kdy někdo ustoupí ze své pozice a dokáže přiznat chybu a omluvit se. Pokud ten druhý dostatečně rozumný, přijme tuto nabídku smíření a učiní totéž, je vyhráno, pokud ji bude bude brát jen jako potvrzení "své" pravdy, pak šanci promarnil a klidu se nedočkají.)
