Otázka:
Salve... ráda bych se zeptala, kdy se behem mse svate , behem obradu promeny, meni chleb v Krista a vino v jeho krev. Ktery je to okamzik? Kdy je jeste jen oplatek, a kdy uz je to Pan? A proc rikame "tvou smrt zvestujeme"? A proc pri svatem prijimani prijimame jen Telo, nikoliv Krev? Je to prece krev, ktera se proleva "za nas za vsechny na odpusteni hrichu". Znamena to, ze kdyz nam pan farar neda pro sv. prijimani Krev, ze nam Pan neodpousti hrichy? A co kdyz je nekdo knezem, a vlastne psychicky knezem neni, takze se vnitrne, hluboce nemodli... sestoupi i tehdy nas Pan na oltar? Prijimame i potom Jeho Telo? diky moc za vysvetleni. solveig

Odpověď:
K proměně, nebo odborně transubstanciaci(=přepodstatnění), dochází během tzv. narratio, tj. Ježíšových slov nad chlebem a vínem. Konkrétně nad chlebem je to při slovech: "Vezměte a jezte z toho všichni, toto je moje tělo, které se za vás vydává". Na vínem říká kněz toto: "Vezměte a pijte z něho všichni, toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku."
Po proměňování následuje zvolání "Tajemství víry", na které všichni společně odpovídají jednu ze tří variant: "Tvou smrt zvěstujeme..."; "Kdykoli jíme..." nebo "Zachraň nás svým křížem..." Věřící jsou tímto zvoláním pozváni k tomu, aby vyjádřili víru v Krista přítomného pod způsobami chleba a vína, Krista, který nás vykoupil svou smrtí na kříži a otevřel nám svým vzkříšením cestu do věčného života.
Původní přijímání bylo pod oběma způsobami, ve středověku se z praktických důvodů ustoupilo od podávání pod způsobou vína (větší nebezpečí zneuctění, např. rozlití, nebo šíření infekcí při pití z jednoho kalicha). Následně to vzbudilo spor o tom, zda je přijímání pod způsobou chleba "dostačující". Kristus je cele přítomen jak ve způsobě chleba, tak vína, není v každé způsobě přítomen pouze částečně. Věřící, který přijímá tělo, přijímá Krista, stejně tak věřící přijímající pouze krev (např. nemocný, který obtížně polyká).
Nevím, co přesně myslíte slovy "co kdyz je nekdo knezem, a vlastne psychicky knezem neni. Když je někdo platně vysvěcen na kněze, ačkoli by se hluboce a vnitřně nemodlil, zůstává knězem stále. Pokud má úmysl slavit svátost a nebrání mu v tom nějaká zneplatňující překážka, pak ji slaví platně. Co se týká vlivu "soustředěnosti" kněze na platnost svátosti, i tento problém byl jedním z diskuzí např. Jana Husa. Ten se domníval, že kněz v těžkém hříchu neuděluje platně svátosti. Podobně by to bylo s knězem, který se na slavení nesoustředí. Toto by bylo možné přijmout v případě, kdyby byl skutečným a jediným udělovatelem svátosti dotyčný kněz.
Ve skutečnosti je však kněz pouze "služebníkem" svátosti a jejím původcem a pravým udělovatelem je samotný Kristus. Kněz neuděluje svátosti "ze své vlastní moci", ale z moci Kristovy. Tudíž i svátosti přijaté od "nehodného" či hříšného kněze jsou platné.