Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Zajímalo by mě otázka pekla, pokud tedy existuje, kdy vzniklo, kdy, popř. kdo je jeho tvůrcem.
Odpověď:
Bohužel Vám na tuto otázku nedám přesnou odpověď, jak zřejmě čekáte, ale snad bude stačit, když se pokusím vysvětlit pojem pekla, kromě toho co už bylo na těchto stránkách napsáno.
Peklo je lidové označení pro stav, kdy člověk vlastní vinou nedosáhne blaženého společenství s Bohem. Je to tedy následek vědomého, osobního a definitivního odvrácení se tvora od Boha. Pokud je to stav, pak nelze mluvit o pekle jako o místu, stejně tak jeho vznik je co do časovosti a původu zcela závislý na rozhodnutí rozumného tvora, konkrétně andělů a člověka. Nakonec se to používá i v běžné mluvě: člověk svým rozhodnutím vytváří peklo nebo ráj - nikoliv místo, ale vztahy.
Představa pekla jako místa pochází z ranného židovství a mýtických přestav, podle nichž se chápe šeol jako místo pobytu mrtvých (srv. např. s říší mrtvých oddělenou řekou Styx v řecké mytologii). Podle některých židovských přestav byl šeol rozdělen na dvě komory: pro spravedlivé a nespravedlivé, kde se uskutečňuje odměna nebo trest. V posledních stoletích před křesťanstvím je jako místo zatracení jmenována gehenna = údolí Himon, kde byly za králů Achaze a Manase upalovány malé děti jako oběti baalovi (2Pa 28,3; 33,6). Na tomto místě měl podle apokryfních proroctví vzplanout při posledním soudu oheň pekla.
S představou gehenny jako místa věčného ohnivého trestu se setkáme i v evangeliích (Mt 25,41; Mt 5,29n; Mt 18,8; Mt 5,22; Mt 13,42.50 atd.). Apoštol Pavel neposkytuje popis pekla, ale mluví o "věčné záhubě" (1Kor 1,18; 2Kor 2,15...).
Křesťanská tradice přebírá biblické učení o pekle jako možnosti vyústění lidského života. Peklo jako život bez Boha je skutečným utrpením, protože člověk nemůže být definitivně naplněn.
Obrazně se to vyjádřit asi takto: člověk je tvor, který si sám sobě nestačí, ale je neustále hnán touhou. Touha, která není ukojena, je zdrojem vnitřních muk, zatímco z naplnění nějaké touhy vyrůstá další touha. A to je nekonečné, protože člověk sám nikdy není a nebude dokonale šťastný. Pokud je touha nekonečná, pak ji může naplnit pouze "něco" nekonečného, a to je Bůh. Kde člověk toto naplnění (Boha) vědomě odmítne, odsuzuje se k věčné a neuhasitelné žízni touhy.
Současní teologové se shodují v tom, že biblické obrazy pekla (oheň, síra, pláč, skřípění zubů...) nejsou reportáží z budoucnosti, ale jejich úkolem je varovat: i já mohu být zatracen, proto věřím a chci být Kristem zachráněn.
Zajímalo by mě otázka pekla, pokud tedy existuje, kdy vzniklo, kdy, popř. kdo je jeho tvůrcem.
Odpověď:
Bohužel Vám na tuto otázku nedám přesnou odpověď, jak zřejmě čekáte, ale snad bude stačit, když se pokusím vysvětlit pojem pekla, kromě toho co už bylo na těchto stránkách napsáno.
Peklo je lidové označení pro stav, kdy člověk vlastní vinou nedosáhne blaženého společenství s Bohem. Je to tedy následek vědomého, osobního a definitivního odvrácení se tvora od Boha. Pokud je to stav, pak nelze mluvit o pekle jako o místu, stejně tak jeho vznik je co do časovosti a původu zcela závislý na rozhodnutí rozumného tvora, konkrétně andělů a člověka. Nakonec se to používá i v běžné mluvě: člověk svým rozhodnutím vytváří peklo nebo ráj - nikoliv místo, ale vztahy.
Představa pekla jako místa pochází z ranného židovství a mýtických přestav, podle nichž se chápe šeol jako místo pobytu mrtvých (srv. např. s říší mrtvých oddělenou řekou Styx v řecké mytologii). Podle některých židovských přestav byl šeol rozdělen na dvě komory: pro spravedlivé a nespravedlivé, kde se uskutečňuje odměna nebo trest. V posledních stoletích před křesťanstvím je jako místo zatracení jmenována gehenna = údolí Himon, kde byly za králů Achaze a Manase upalovány malé děti jako oběti baalovi (2Pa 28,3; 33,6). Na tomto místě měl podle apokryfních proroctví vzplanout při posledním soudu oheň pekla.
S představou gehenny jako místa věčného ohnivého trestu se setkáme i v evangeliích (Mt 25,41; Mt 5,29n; Mt 18,8; Mt 5,22; Mt 13,42.50 atd.). Apoštol Pavel neposkytuje popis pekla, ale mluví o "věčné záhubě" (1Kor 1,18; 2Kor 2,15...).
Křesťanská tradice přebírá biblické učení o pekle jako možnosti vyústění lidského života. Peklo jako život bez Boha je skutečným utrpením, protože člověk nemůže být definitivně naplněn.
Obrazně se to vyjádřit asi takto: člověk je tvor, který si sám sobě nestačí, ale je neustále hnán touhou. Touha, která není ukojena, je zdrojem vnitřních muk, zatímco z naplnění nějaké touhy vyrůstá další touha. A to je nekonečné, protože člověk sám nikdy není a nebude dokonale šťastný. Pokud je touha nekonečná, pak ji může naplnit pouze "něco" nekonečného, a to je Bůh. Kde člověk toto naplnění (Boha) vědomě odmítne, odsuzuje se k věčné a neuhasitelné žízni touhy.
Současní teologové se shodují v tom, že biblické obrazy pekla (oheň, síra, pláč, skřípění zubů...) nejsou reportáží z budoucnosti, ale jejich úkolem je varovat: i já mohu být zatracen, proto věřím a chci být Kristem zachráněn.
