Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Ráda bych se zeptala na viru v Pannu Marii. Mam v hlave zmatek, katolici i evangelici tvrdi kazdy neco jineho. Podle logiky mi prijde spravny nazor evangeliku, ze vira v pannu Marii je blud, na druhou strabu tu jsou ruzna zjeveni a zazraky, padre Pio... Odporuji Bibli, ze mam verit jen v Krista, kdyz se modlim k Panne Marii?
A co vira ve svate? Je spravne se k nim modlit? Nebo se mame modlit jen k Bohu? Evangelici mi rikaji: proc primluvci, vzdyt mame oslovit primo Pana. Tvrdi, ze se katolici modli k lidem, kteri zemreli stejne jako ostatni.
jak to je ve skutecnosti? prosim, poradte mi a pomozte vyresit toto dilema. citim se vnitrne rozpolcena...
Odpověď:
Docela chápu, že máte v hlavě zmatek, nejste jediná a samotní kritici ze strany evangelických cirkví se vyjadřují dosti nepřesně. Přitom je to docela prosté. Zkusím to nějak přiblížit.
V prvé řadě by bylo dobré osvětlit, co se míní "vírou v Pannu Marii". Zřejmě se nejedná o víru či pochybnost o Mariině historicitě. Pokud člověk přijímá vírou Písmo, pak automaticky přijímá i Marii se vším, co se o ní v Bibli praví: byla vyvolena Bohem, přijala Boží poselství, porodila Božího syna, doprovázela ho po celý život až na kříž, spolu s ním jako matka cítila veliké utrpení, nechápala, co se to vše kolem ní děje, i ona potřebovala dar Ducha Svatého. Nelze zpochybnit, že by Maria neměla v dějinách spásy význačné postavení už na základě přirozených věcí, kterých byla protagonistkou. Po této stánce není, domnívám se, z protestanstkých kruhů vážnějších námitek proti víře v Marii.
Jenže "víra v Boha či Krista" se v náboženském kotextu netýká pouze Boží existence či faktické a historické existence Ježíše z Nazareta, ani se netýká prosté důvěryhodnosti. Užití pojmu "víra" v teologii je pouze analogické. Boží zjevení není pouhou intelektuální informací, zda Bůh existuje či ne (dalo by se to vyjádřit slovním spojením "věřit na"...Boha, věřit však lze i na trpaslíky, ufony, víly, strašidla), ale jedná se o "věřit v..." nebo spíše "svěřit se někomu...", "spočinout", "zcela se vydat". Křesťanská víra znamená svěřit celý svůj život Bohu, mít v Něm záruku, že život neústí do nicoty, že On nás vykoupil z propadlosti zlu a nabízí nám plný život. Víra v Krista je spolehnutí se na Toho, který se svým vtělením přiblížil člověku a utrpením mu navrátil ztracený dar Božího dětství. Pouze skrze něho možné dojít spásy (srv. Sk 4,11-12). V tom se ostatně shoduje katolická nauka s přesvědčením církví vzešlých z reformace. Tvrdit, že spásy je možné dosáhnout jiným způsobem než skrze Krista nebo vírou v něco/někoho jiného, je skutečně blud. Katolická církev nikdy nevyslovila ani neschválila názor, že by Maria byla druhou cestou ke spáse nebo že by samotná víra v Marii někoho zachránila. V této otázce je názor katolických i evangelických teologů prakticky stejný.
Jiná je otázka tzv. kultu - náboženských obřadů. Bohužel málokdo z dnešních lidí ovládá latinu, aby byl schopný rozlišit distinkci mezi adoratio a veneratio. "Adoratio" se běžně překládá jako klanění a je to postoj lidské úcty vůči samotnému Bohu a pouze jemu. Jen Bohu se máme klanět! Naproti tomu termín "veneratio" = úcta, vážnost, uctivost - se prokazuje člověku. V běžném životě si mnoha lidí vážíme pro to, co jsou či co dělají, chováme k nim úctu. Stejně tak si vážíme velkých postav ze Starého i Nového zákona či z dějin církve. Máme k nim úctu ne tak pro jejich osobní vlastnosti, ale pro to, že se nechali vést Bohem a jsou pro nás příkladem k následování. Přední místo mezi nimi jistě zaujímá Maria, která byla do dějin spásy plně zapojená. Nikde v Bibli není psáno, že bychom si nemohli vážit a ctít ty, kteří Boha následovali a následují. Naopak už např. u sv. Pavla máme zmínky o vážnosti, kterou v prvotní církvi požívali apoštolové (srv. Řím 16,7; Gal 2,2.6; 1Tim 2,2). Můžeme si také všimnout, kdo je vlastně oslavován při bohoslužbě "ke cti světce". Jako příklad uvedu prefaci (úvod eucharistické modlitby) o svatých:
V pravdě je důstojné a spravedlivé,
dobré a spasitelné,
abychom ti, Bože, vždycky a všude vzdávali díky
a abychom tě chválili za to,
že ukazuješ svou slávu na svých svatých.
Neboť velikost jejich života je tvůj dar:
vydali o tobě svědectví
a dali nám příklad
a nepřestávají za nás u tebe prosit.
V jejich společenství nám dáváš vytrvalost a sílu k zápasu
a s nimi nám jednou podáš nevadnoucí věnec vítězství
skrze našeho Pána, Ježíše Krista,
jehož krev nám otvírá přístup
do tvého království...
Je nade vše jasné, že modlitba je směřována k Bohu, který je chválen za věci, které udělal na dotyčném člověku. Pro nás se tato připomínka stává i povzbuzením, abychm žili podobně jako on, a zároveň si uvědomili hloubku společenství se všemi lidmi, živými i zemřelými.
A nakonec třetí věc, kterou bych rád zmínil, je samotná modlitba ke svatým. Modlitba jako živý vztah mezi člověkem a Bohem nemá nikdy jako cíl člověka, ani se nemodlíme ke svatým. Jediným cílem modlitby je Bůh, ať už Bůh Otec, Ježíš Kristus nebo Duch Svatý. Když se katolická církev obrací k Panně Marii nebo k nějakému svatému, obrací se na něj jako na přímluvce. Samozřejmě, že ze strany protestanských církví se hned objeví námitka: "Proč přímluvce, když se můžeme k Bohu modlit přímo?" To je pravda, nicméně tato zásada se nedodržuje ani v samotných protestanských církvích. I zde slyšíme: "Sestry a bratři, modleme se společně za..." nebo "Modlete se se mnou o..." Proč se dotyčný nemodlí sám, proč žádá druhé, aby se modlili s ním, když se přece může obracet k Bohu přímo? Je to zcela jasné: sv. Pavel na mnoha místech vybízí: "Modlete se za nás..." (srv. Kol 4,3; 1Tes 5,25; 2Tes 3,1) Čili prosí druhé o modlitbu. Pokud můžeme prosit druhého člověka, aby se za nás nebo spolu s námi modlil, tak je to jen naplnění Ježíšova příslibu: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Mt 18,20) Pokud je v křesťanské víře pevnou součástí i víra v nesmrtelnost člověka, že smrt není definitivní konec existence, pak lze vytvářet modlitební společenství nejen se svým sousedem, kolegou, kamarádem, spolubratrem apod., tedy lidmi tělesně živými, ale i s těmi, kteří zemřeli a už žijí jiným životem než my. Smrt není v křesťanském pohledu definitivním přerušením vztahů. Pak je zcela legální, když o modlitbu žádáme nejen živé, ale i zemřelé.
Nakonec se můžeme podívat na některou mariánskou modlitbu, např. Zdrávas, Maria:
"Zdrávas, Maria, milostiplná, Pán s tebou. Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého Ježíš.
Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu naší smrti. Amen.
Celá modlitba se dá rozdělit na dvě části. První část (2 věty) jsou citacemi biblických textů o Marii (srv. Lk 1,28 a 42) - ty slouží především k uvědomění si Boží moci (Maria nebyla milostiplná sama od sebe a stejně tak její početí bylo výsledkem lidské spolupráce s Božím záměrem).
Druhá část je prosba, aby se Maria za nás modlila. V žádném případě není Maria postavena v této prosbě na roveň Boha, ale je to žádost o provázení v modlitbě. A to je, jak jsme to viděli, nejen trpěné, ale dokonce v praxi prvotní církve vyzkoušené a doporučitelné.
Ráda bych se zeptala na viru v Pannu Marii. Mam v hlave zmatek, katolici i evangelici tvrdi kazdy neco jineho. Podle logiky mi prijde spravny nazor evangeliku, ze vira v pannu Marii je blud, na druhou strabu tu jsou ruzna zjeveni a zazraky, padre Pio... Odporuji Bibli, ze mam verit jen v Krista, kdyz se modlim k Panne Marii?
A co vira ve svate? Je spravne se k nim modlit? Nebo se mame modlit jen k Bohu? Evangelici mi rikaji: proc primluvci, vzdyt mame oslovit primo Pana. Tvrdi, ze se katolici modli k lidem, kteri zemreli stejne jako ostatni.
jak to je ve skutecnosti? prosim, poradte mi a pomozte vyresit toto dilema. citim se vnitrne rozpolcena...
Odpověď:
Docela chápu, že máte v hlavě zmatek, nejste jediná a samotní kritici ze strany evangelických cirkví se vyjadřují dosti nepřesně. Přitom je to docela prosté. Zkusím to nějak přiblížit.
V prvé řadě by bylo dobré osvětlit, co se míní "vírou v Pannu Marii". Zřejmě se nejedná o víru či pochybnost o Mariině historicitě. Pokud člověk přijímá vírou Písmo, pak automaticky přijímá i Marii se vším, co se o ní v Bibli praví: byla vyvolena Bohem, přijala Boží poselství, porodila Božího syna, doprovázela ho po celý život až na kříž, spolu s ním jako matka cítila veliké utrpení, nechápala, co se to vše kolem ní děje, i ona potřebovala dar Ducha Svatého. Nelze zpochybnit, že by Maria neměla v dějinách spásy význačné postavení už na základě přirozených věcí, kterých byla protagonistkou. Po této stánce není, domnívám se, z protestanstkých kruhů vážnějších námitek proti víře v Marii.
Jenže "víra v Boha či Krista" se v náboženském kotextu netýká pouze Boží existence či faktické a historické existence Ježíše z Nazareta, ani se netýká prosté důvěryhodnosti. Užití pojmu "víra" v teologii je pouze analogické. Boží zjevení není pouhou intelektuální informací, zda Bůh existuje či ne (dalo by se to vyjádřit slovním spojením "věřit na"...Boha, věřit však lze i na trpaslíky, ufony, víly, strašidla), ale jedná se o "věřit v..." nebo spíše "svěřit se někomu...", "spočinout", "zcela se vydat". Křesťanská víra znamená svěřit celý svůj život Bohu, mít v Něm záruku, že život neústí do nicoty, že On nás vykoupil z propadlosti zlu a nabízí nám plný život. Víra v Krista je spolehnutí se na Toho, který se svým vtělením přiblížil člověku a utrpením mu navrátil ztracený dar Božího dětství. Pouze skrze něho možné dojít spásy (srv. Sk 4,11-12). V tom se ostatně shoduje katolická nauka s přesvědčením církví vzešlých z reformace. Tvrdit, že spásy je možné dosáhnout jiným způsobem než skrze Krista nebo vírou v něco/někoho jiného, je skutečně blud. Katolická církev nikdy nevyslovila ani neschválila názor, že by Maria byla druhou cestou ke spáse nebo že by samotná víra v Marii někoho zachránila. V této otázce je názor katolických i evangelických teologů prakticky stejný.
Jiná je otázka tzv. kultu - náboženských obřadů. Bohužel málokdo z dnešních lidí ovládá latinu, aby byl schopný rozlišit distinkci mezi adoratio a veneratio. "Adoratio" se běžně překládá jako klanění a je to postoj lidské úcty vůči samotnému Bohu a pouze jemu. Jen Bohu se máme klanět! Naproti tomu termín "veneratio" = úcta, vážnost, uctivost - se prokazuje člověku. V běžném životě si mnoha lidí vážíme pro to, co jsou či co dělají, chováme k nim úctu. Stejně tak si vážíme velkých postav ze Starého i Nového zákona či z dějin církve. Máme k nim úctu ne tak pro jejich osobní vlastnosti, ale pro to, že se nechali vést Bohem a jsou pro nás příkladem k následování. Přední místo mezi nimi jistě zaujímá Maria, která byla do dějin spásy plně zapojená. Nikde v Bibli není psáno, že bychom si nemohli vážit a ctít ty, kteří Boha následovali a následují. Naopak už např. u sv. Pavla máme zmínky o vážnosti, kterou v prvotní církvi požívali apoštolové (srv. Řím 16,7; Gal 2,2.6; 1Tim 2,2). Můžeme si také všimnout, kdo je vlastně oslavován při bohoslužbě "ke cti světce". Jako příklad uvedu prefaci (úvod eucharistické modlitby) o svatých:
V pravdě je důstojné a spravedlivé,
dobré a spasitelné,
abychom ti, Bože, vždycky a všude vzdávali díky
a abychom tě chválili za to,
že ukazuješ svou slávu na svých svatých.
Neboť velikost jejich života je tvůj dar:
vydali o tobě svědectví
a dali nám příklad
a nepřestávají za nás u tebe prosit.
V jejich společenství nám dáváš vytrvalost a sílu k zápasu
a s nimi nám jednou podáš nevadnoucí věnec vítězství
skrze našeho Pána, Ježíše Krista,
jehož krev nám otvírá přístup
do tvého království...
Je nade vše jasné, že modlitba je směřována k Bohu, který je chválen za věci, které udělal na dotyčném člověku. Pro nás se tato připomínka stává i povzbuzením, abychm žili podobně jako on, a zároveň si uvědomili hloubku společenství se všemi lidmi, živými i zemřelými.
A nakonec třetí věc, kterou bych rád zmínil, je samotná modlitba ke svatým. Modlitba jako živý vztah mezi člověkem a Bohem nemá nikdy jako cíl člověka, ani se nemodlíme ke svatým. Jediným cílem modlitby je Bůh, ať už Bůh Otec, Ježíš Kristus nebo Duch Svatý. Když se katolická církev obrací k Panně Marii nebo k nějakému svatému, obrací se na něj jako na přímluvce. Samozřejmě, že ze strany protestanských církví se hned objeví námitka: "Proč přímluvce, když se můžeme k Bohu modlit přímo?" To je pravda, nicméně tato zásada se nedodržuje ani v samotných protestanských církvích. I zde slyšíme: "Sestry a bratři, modleme se společně za..." nebo "Modlete se se mnou o..." Proč se dotyčný nemodlí sám, proč žádá druhé, aby se modlili s ním, když se přece může obracet k Bohu přímo? Je to zcela jasné: sv. Pavel na mnoha místech vybízí: "Modlete se za nás..." (srv. Kol 4,3; 1Tes 5,25; 2Tes 3,1) Čili prosí druhé o modlitbu. Pokud můžeme prosit druhého člověka, aby se za nás nebo spolu s námi modlil, tak je to jen naplnění Ježíšova příslibu: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Mt 18,20) Pokud je v křesťanské víře pevnou součástí i víra v nesmrtelnost člověka, že smrt není definitivní konec existence, pak lze vytvářet modlitební společenství nejen se svým sousedem, kolegou, kamarádem, spolubratrem apod., tedy lidmi tělesně živými, ale i s těmi, kteří zemřeli a už žijí jiným životem než my. Smrt není v křesťanském pohledu definitivním přerušením vztahů. Pak je zcela legální, když o modlitbu žádáme nejen živé, ale i zemřelé.
Nakonec se můžeme podívat na některou mariánskou modlitbu, např. Zdrávas, Maria:
"Zdrávas, Maria, milostiplná, Pán s tebou. Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého Ježíš.
Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu naší smrti. Amen.
Celá modlitba se dá rozdělit na dvě části. První část (2 věty) jsou citacemi biblických textů o Marii (srv. Lk 1,28 a 42) - ty slouží především k uvědomění si Boží moci (Maria nebyla milostiplná sama od sebe a stejně tak její početí bylo výsledkem lidské spolupráce s Božím záměrem).
Druhá část je prosba, aby se Maria za nás modlila. V žádném případě není Maria postavena v této prosbě na roveň Boha, ale je to žádost o provázení v modlitbě. A to je, jak jsme to viděli, nejen trpěné, ale dokonce v praxi prvotní církve vyzkoušené a doporučitelné.
