Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Poměrně často cestuji, přechodné a trvalé bydliště mám v jiných diecézích, během týdne jsem nucena střídat několik farností, pokud se chci dostat každý den na mši svatou a v každé z těchto farností jsou poněkud odlišné liturgucké zvyklosti v tom, kdy se stojí a kdy klečí. Zpočátku jsem se snažila přizpůsobovat, ale dopadalo to tak, že jsem v tom měla pěkný zmatek, pravidelně měla tendenci si klekat, když ostatní stáli a naopak, dost mě to rušilo ve vnitřním prožívání mše svaté..., až jsem to vzdala a obvykle se chovám tak, jak jsem zvyklá ze své domovské farnosti, ač tím možná ruším a vybočuji. Několikrát jsem slyšela různé kněze mluvit o tom, jak bychom se měli snažit o jednotu, začínat s maličkostmi, a naráželi právě na tuto nejednotnost v liturgických postojích. Jaký je Váš názor na tuto problematiku?
Odpověď:
Můj názor je, že bychom se skutečně o jednotu měli snažit. Biskupská konference ČR v tomto směru vydala instrukce "Gesta a postoje při mši", kde se reflektují obecná pravidla daná Všeobecným úvodem k římskému misálu. Ve zmíněných instrukcích se biskupové snaží ujednotit postoje věřících při mši svaté s vysvětlením, co vlastně jednotlivé části bohoslužby vyjadřují a jaký je odpovídající postoj. Nebylo by asi dobré autoriatativně někomu nařizovat, kdy má klečet a kdy má stát, ale přesto se ve společných postojích ukazuje jednota Božího lidu. Rozhodně pohled na shromáždění, kdy někdo, stojí, jiný klečí a další sedí, není zvláště povzbuzující.
Mohu zde ocitovat i část instrukcí:
Úkony a chování při bohoslužbě
Společné postoje, které všichni účastníci zachovávají, jsou znakem vzájemného společenství a jednoty shromáždění. Vyjadřují totiž smýšlení a city účastníků a podporují je (IG 20). Je tedy nutné trvale usilovat o to, aby postoje odpovídaly tomu, co liturgické shromáždění právě koná. Článek 21 IG popisuje tyto postoje při slavení mše: sezení, stání a klečení.
Stáním vyjadřujeme úctu, ale také radost, připravenost naslouchat a na slyšené reagovat. Pro rané křesťanství to proto byl běžný postoj při osobní modlitbě i bohoslužbě. Farizeus se postavil v chrámě; celník stál vzadu (srov. Lk 18,11). Stáním se zároveň reaguje na zaslíbenou budoucnost: „Stáli před trůnem a před Beránkem“ (Zj 7,9). Proto se klečení při modlitbě dokonce zakazovalo o nedělích, v době velikonoční a při eucharistii. Teprve ve středověku, kdy byli věřící odkázáni i při mši na soukromou modlitbu, dávali přednost klečení. Misál si přeje, aby se stání více rozšířilo. Stát se má od vstupního zpěvu až po vstupní modlitbu včetně, při zpěvu Aleluja, při evangeliu, při vyznání víry a přímluvách, když je lid okuřován při přípravě darů, od modlitby nad dary včetně až do konce mše s výjimkou toho, co bude řečeno o klečení a sezení. Biskupské konference však mohou společné pohyby a postoje popsané v mešním řádu přizpůsobit národním zvyklostem. Česká biskupská konference doporučuje, aby se mimo lavice zachovávalo stání, jak je uvádí Římský misál. V lavicích ať se lid posadí po Svatý, klečí při epiklezi , proměnění, tajemství víry včetně odpovědi. (Kněz před epiklezí počká, až lid poklekne, po odpovědi počká, až se posadí nebo postaví).
Sezení je poloha vhodná k rozjímání a naslouchání. (1 Kor 14,30; Sk 20,9). Je vhodným postojem učitele a předsedajícího. Misál předpokládá sezení při čteních před evangeliem a responzoriálním žalmu, při homilii a přípravě darů a podle okolností též po homilii a po přijímání.
Klečení vyjadřuje pokoru, pokání a klanění. Modlit se vkleče je obecně lidský zvyk, který je dosvědčen i o Ježíšovi (Mk 13,35; Lk 22,41). Pro klečení těch, kteří nejsou v lavicích, při mši platí: Ať věřící pokleknou k proměňování, není-li to ztíženo nedostatkem místa, množstvím přítomných či jinými rozumnými důvody (IG 21).
K tomu, aby se dosáhlo zamýšleného záměru, tj. aby úkony a postoje odpovídaly tomu, co právě konáme (zásada pravdivosti), ale také „aby byly znakem vzájemného společenství a jednoty shromáždění“ (IG 20), bude třeba velké trpělivosti, ohleduplnosti a respektu. Prosazování správných postojů by se minulo účinkem, kdyby vyvolalo napětí a rozdělení.
Poměrně často cestuji, přechodné a trvalé bydliště mám v jiných diecézích, během týdne jsem nucena střídat několik farností, pokud se chci dostat každý den na mši svatou a v každé z těchto farností jsou poněkud odlišné liturgucké zvyklosti v tom, kdy se stojí a kdy klečí. Zpočátku jsem se snažila přizpůsobovat, ale dopadalo to tak, že jsem v tom měla pěkný zmatek, pravidelně měla tendenci si klekat, když ostatní stáli a naopak, dost mě to rušilo ve vnitřním prožívání mše svaté..., až jsem to vzdala a obvykle se chovám tak, jak jsem zvyklá ze své domovské farnosti, ač tím možná ruším a vybočuji. Několikrát jsem slyšela různé kněze mluvit o tom, jak bychom se měli snažit o jednotu, začínat s maličkostmi, a naráželi právě na tuto nejednotnost v liturgických postojích. Jaký je Váš názor na tuto problematiku?
Odpověď:
Můj názor je, že bychom se skutečně o jednotu měli snažit. Biskupská konference ČR v tomto směru vydala instrukce "Gesta a postoje při mši", kde se reflektují obecná pravidla daná Všeobecným úvodem k římskému misálu. Ve zmíněných instrukcích se biskupové snaží ujednotit postoje věřících při mši svaté s vysvětlením, co vlastně jednotlivé části bohoslužby vyjadřují a jaký je odpovídající postoj. Nebylo by asi dobré autoriatativně někomu nařizovat, kdy má klečet a kdy má stát, ale přesto se ve společných postojích ukazuje jednota Božího lidu. Rozhodně pohled na shromáždění, kdy někdo, stojí, jiný klečí a další sedí, není zvláště povzbuzující.
Mohu zde ocitovat i část instrukcí:
Úkony a chování při bohoslužbě
Společné postoje, které všichni účastníci zachovávají, jsou znakem vzájemného společenství a jednoty shromáždění. Vyjadřují totiž smýšlení a city účastníků a podporují je (IG 20). Je tedy nutné trvale usilovat o to, aby postoje odpovídaly tomu, co liturgické shromáždění právě koná. Článek 21 IG popisuje tyto postoje při slavení mše: sezení, stání a klečení.
Stáním vyjadřujeme úctu, ale také radost, připravenost naslouchat a na slyšené reagovat. Pro rané křesťanství to proto byl běžný postoj při osobní modlitbě i bohoslužbě. Farizeus se postavil v chrámě; celník stál vzadu (srov. Lk 18,11). Stáním se zároveň reaguje na zaslíbenou budoucnost: „Stáli před trůnem a před Beránkem“ (Zj 7,9). Proto se klečení při modlitbě dokonce zakazovalo o nedělích, v době velikonoční a při eucharistii. Teprve ve středověku, kdy byli věřící odkázáni i při mši na soukromou modlitbu, dávali přednost klečení. Misál si přeje, aby se stání více rozšířilo. Stát se má od vstupního zpěvu až po vstupní modlitbu včetně, při zpěvu Aleluja, při evangeliu, při vyznání víry a přímluvách, když je lid okuřován při přípravě darů, od modlitby nad dary včetně až do konce mše s výjimkou toho, co bude řečeno o klečení a sezení. Biskupské konference však mohou společné pohyby a postoje popsané v mešním řádu přizpůsobit národním zvyklostem. Česká biskupská konference doporučuje, aby se mimo lavice zachovávalo stání, jak je uvádí Římský misál. V lavicích ať se lid posadí po Svatý, klečí při epiklezi , proměnění, tajemství víry včetně odpovědi. (Kněz před epiklezí počká, až lid poklekne, po odpovědi počká, až se posadí nebo postaví).
Sezení je poloha vhodná k rozjímání a naslouchání. (1 Kor 14,30; Sk 20,9). Je vhodným postojem učitele a předsedajícího. Misál předpokládá sezení při čteních před evangeliem a responzoriálním žalmu, při homilii a přípravě darů a podle okolností též po homilii a po přijímání.
Klečení vyjadřuje pokoru, pokání a klanění. Modlit se vkleče je obecně lidský zvyk, který je dosvědčen i o Ježíšovi (Mk 13,35; Lk 22,41). Pro klečení těch, kteří nejsou v lavicích, při mši platí: Ať věřící pokleknou k proměňování, není-li to ztíženo nedostatkem místa, množstvím přítomných či jinými rozumnými důvody (IG 21).
K tomu, aby se dosáhlo zamýšleného záměru, tj. aby úkony a postoje odpovídaly tomu, co právě konáme (zásada pravdivosti), ale také „aby byly znakem vzájemného společenství a jednoty shromáždění“ (IG 20), bude třeba velké trpělivosti, ohleduplnosti a respektu. Prosazování správných postojů by se minulo účinkem, kdyby vyvolalo napětí a rozdělení.
