Otázka:
Přítel mi zde v diskuzi popřál brzké setkání s Ježíšem. Dá se tomu rozumět i tak, že se mám brzy "odebrat na věčnost"? :-)
Všiml jsem si, že ani ti nejzbožnější se do náruče hrobu nehrnou. Není to paradox? Neměli bychom se na setkání s Pánem těšit? Dokonce tam pospíchat? Nemá náš život své vyvrcholení právě v okamžiku smrti? Nerodíme se jen pro tento okamžik? Nerodíme se proto, abychom zemřeli? Neměli bychom vyhledávat možnost zemřít co nejdříve, a být tak co nejdříve u Pána? Když ho milujeme...

Odpověď:
Co Váš přítel měl konkrétně na mysli, to netuším. Každopádně se se smrtí a jejím prostřednictvím i s Ježíšem setkáme, ať chceme nebo ne. Asi je pravda, že jsme se na světě už příliš dobře zabydleli, že si vytváříme aspoň odlesk ráje, takže nám pak chybí ono zapálení prvních křesťanů, kteří ochotně přijímali pronásledování a moc před ním neutíkali. Věděli, že smrt je pro ně prostředkem setkání s Ježíšem, že pravý domov na ně teprve čeká. Na druhou stranu "vyhledávat možnost zemřít" by rozhodně nemělo znamenat sebevraždu. Každý máme na světě své místo a máme podle svých sil a možností naplnit svěřený úkol, nikoli od něj utéct...
Na druhou stranu Vám mohu říct, že po jistých životních zkušenostech se na smrt docela těším. Jednak to bude konec našeho pozemského putování slzavým údolím, také se konečně dovíme, jak to všechno vlastně je (třeba budeme překvapení :-)), znovu se setkáme se svými blízkými, kteří byli "rychlejší". Každopádně jim teď máme co závidět...