Otázka:
Dobrý den. Chtěla bych Vás požádat o radu. Velmi často se dostávám do situace, kdy se s někým nepohodnu, pak nezvládám tak dobře svoje povinnosti (důsledkem stresu)a tím pádem se mi dostaví výčitky svědomí. Abych to ujasnila, uvedu příklad toho, co jsem zažila včerejší den:
Nepohodla jsem se se svým přítelem. Vlastně jsem byla smutná z toho, že už mi třetí den sliboval, že se mnou půjde na společnou procházku. Dopadlo to tak, že si šel lehnout a řekl že půjdeme za půl hodiny. Po půlhodině se ale vymluvil že je unavený a že mu není dobře. Byla jsem z toho smutná. Nejdřív se mi s ním nechtělo ani mluvit, ale pak jsem mu řekla, že je mi moc líto, když neplní to, co mi slíbí. Ale odpustila jsem mu to. Taky jsme se ten den bavili na téma pohřbu. Mému příteli totiž nedávno zemřela babička Jana. Věci kolem pohřbu zařizoval jeho táta, který s Janou žil v jednom bytě. Dopadlo to tak, že jí ani pohřeb nezařídil. Na parte bylo pouze napsáno: "Na přání zesnulé byla kremace provedena v tichosti". Myslím ale, že ona si to tak nepřála. Když jsem to četla, docela mě to šokovalo. Víte, ještě nikdy předtím jsem se nesetkala s tím, že by zemřelý člověk neměl pohřeb. Ze strany otce mého přítele mě to docela překvapilo. Připadalo mi to, jako kdyby k zesnulé po její smrti už neměl žádnou úctu a jako kdyby ho to dál už nezajímalo. Jako kdyby mu už potom bylo jedno, co s ní bude. Nechápu, jaktože ani necítil potřebu se s ní rozloučit. Nevím, ale napadala mě i myšlenka, že to prostě tak udělal z vlastní pohodlnosti. Jako by uvažoval tahle: "Vždyť bez pohřbu to je přece jednodušší, člověk s tím nemá tolik starostí, nemusí se dostavit na žádný pohřeb, komu by se tam chtělo chodit a kromě toho, Jana už je přece mrtvá, nikdo jí nepomůže a ona už o ničem neví. Nebudu si přece dělat ještě navíc zbytečné starosti s phřbem. Takhle je to pro nás jednosušší a pohodlnější." Já nemůžu vědět, jaký důvod měl otec mého přítele Janu takhle "odbít", jenom si to nedokážu nijak logicky vysvětlit. V mé duši to zanechalo velkou stopu a se vším jsem se svěřila svému přítleli a jak jsem to všechno teď popsala Vám, tak jsem to od srdce řekla i jemu. Jeho reakce na to byla taková, že zesmutněl, ihned se urazil a nemluvil se mnou. Já jsem se ho slušně ptala, proč a z jakého důvodu se mnou nemluví, když jsem jemu osobně nic nevyčítala, jenom jsem mu řekla, že mě přístup jeho otce k zesnulé Janě docela překvapil. Dlouho se mnou nemluvil. Pak jsem si to zase já začala vyčítat, že jsem svému příteli možná něčím z toho co jsem řekla ublížila - i když vlastně nevím čím konkrétně. Neřekla jsem nic proti němu. Nakonec, když už se mnou začal zase mluvit, jsem mu řekla, že si myslím, že si jeho babička aspoň ten pohřeb zasloužila a jaký na to má názor on. Na to mi řekl, že nad tím nepřemýšlí, a že tím pádem neví. Moje výčitky svědomí se k večeru ještě zvýšily tím, že jsem se nedostavila na jednu schůzi, na kterou jsem jedné osobě slíbila, že asi určitě přijdu. Vlastně jsem tam v takovém stavu ani nebyla schopna dojít.
Vlastně ani teď nevím, jestli jsem hodna po tom všem přisoupit ke svatému přijímání. Nejsem si vědoma žádného úmyslně spáchaného těžkého hříchu, kterého bych se dopustila právě v tomto dni, který jsem Vám tak podrobně popsala. Výčitek svědomí se však nemůžu zbavit. Nejvíce mě totiž raní, když někoho rozesmutním, a to se včera stalo. Poraďte mi prosím, co mám dělat. Jsem ještě hodna přijímat eucharistii? Co se týká těch rozepří: Jak se v takových situacích chovat? Nebo raději, jak takovým situacím předcházet?
Předem děkuji za Váš čas věnovaný mému delšímu dotazu a za Vaši odpověď. P.M.P.

Odpověď:
Jsme jenom lidé, slabí a nedokonalí... Ano, stane se, že člověk neunese nátočnost situace a někdy zareaguje neadekvátně, ačkoli se v tomto případě nedomnívám, že by z Vaší strany šlo o nějaký závažný hřích. Následkem našeho klopýtnutí bývají výčitky svědomí. Ale u nich nesmíme zůstat. Neustálé vyčítání si, připomínání si hříšnosti a takřka pochybování o Božím milosrdenství je jedno z těžkých pokušení Zlého. Jako by nám namlouval: "Jsi tak hříšný, že ti ani Bůh nemůže odpustit..." Tím se člověk uzavírá ve smutku a zoufalství a je to čím dál horší. Ale evangelium je radostná zvěst o Božím odpuštění. Takže není třeba v sobě živit pocit provinění, je potřeba litovat a znovu se vydat vpřed. Na hřích vlastní i druhých narazíme ještě mnohokrát, přesto nemusíme zoufat.